ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.998.99.1
sp. zn. 28 Cdo 998/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. K. K., a 2. M. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 10.2.1999, sp.zn. 15 Co 20/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 6 C 101/95 ( žalobců K. K. a M. B. proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7,Nad štolou 3, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Plzni z 10.2.1999, sp.zn. 15 Co 20/99, i rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 27.11.1998, čj. 6 C 101/95-389.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Klatovech.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 19.12.1991 ( v průběhu řízení upravovanou ), aby bylo žalovanému uloženo uzavřít s nimi dohodu ( v navrženém znění ) o vydání domu čp. 440/II v S. a pozemky parc. č. 785 a 347/1. V žalobě se uvádělo, že původní vlastnice těchto nemovitostí M. K., matka žalobců, uzavřela dne 16.3.1973 se státem - Ministerstvem vnitra ČR kupní smlouvu o prodeji těchto nemovitostí za kupní cenu 162.269 Kč. Tato smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Nemovitosti jsou nyní užívány Policií ČR. Žalobci jsou dědici původní majitelky M. K., která zemřela 24.3.1976. Žalovaný byl vyzván k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
V řízení navrhlo Ministerstvo vnitra ČR zamítnutí žaloby, s tím, že v daném případě nebyly splněny zákonné předpoklady ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Nemovitosti byly koupeny za cenu odpovídající tehdy platnému cenovému předpisu ( vyhlášce č. 43/1969 Sb.) a ve smlouvě ze 16.3.1973 nebyly sjednány žádné značně nevýhodné podmínky. Na pozemku parc. č. 785 v S. jsou postaveny stavby ( garáže ) bránicí vydání pozemku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníky řízení, provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví - odhady cen nemovitostí, vyslechl svědky R. C., F. Š., S. K., M. K., I. K., M. K., J.K.a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech z 23.3.1993, čj. 6 C 255/91-71 ( ve znění doplňujícího rozsudku z 23.3.1993, čj. 6 C 255/91-78 ) bylo uloženo Ministerstvu vnitra ČR uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 440 v S.s pozemkem parc. č. 785 a parc. č. 347/1, a to každému se žalobců jednou ideální polovinou. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 2.616.90 Kč do 15 dnů do právní moci rozsudku. Také bylo žalovanému uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Klatovech 1.349,40 Kč na náhradu zálohovaného svědečného.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně měl za to, že v daném případě přešly v žalobě uváděné nemovitosti na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně byl toho názoru, že rodina žalobců byla v místě bydliště různým způsobem politicky perzekvována ( např. děti z rodiny nemohly jít pro negativní doporučení ani na studie) a došlo i k přestěhování rodiny do sklepních prostorů domu čp. 440/II v S. Prodávající M.K.měla obavu z vyvlastnění nemovitostí a tak dům prodala za kupní cenu, která byla podhodnocena. Proto soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání Ministerstva vnitra proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 29.9.1993, sp.zn. 14 Co 388/93. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobcům bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Klatovech 1.349,40 Kč do 3 dnů od právním moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a žalované ministerstvo je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 téhož zákona ; žalobci podali včas výzvu o vydání nemovitostí. Podle názoru odvolacího soudu byla sice smlouva o prodeji nemovitostí ze 16.3.1973 uzavřena v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek ; byla totiž zohledněna sociální situace rodiny prodávající M. K.a kupní cena byla se souhlasem bývalého okresního národního výboru stanovena výhodněji ve smyslu ustanovení i §22 odst. 1 vyhlášky 43/1969 Sb. Opačný závěr o podhodnocení nemovitostí, obsažený ve znaleckém posudku, pokládal odvolací soud za nepřesvědčivý. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení §220 občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
K dovolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem z 24.3.1995, 4 Cdo 48/94, zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že nebyla odpovídajícím způsobem objasněna otázka, kdo je v této právní věci pasívně věcně legitimován a kdo je oprávněn jednat v ní za stát.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně provedl důkaz dalším znaleckým posudkem Ústavu soudního inženýrství v Brně, vyžádal si od Městského úřadu v S.stavební spisy týkající se domu čp. 440/II v S.a konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech z 30.4.1996, čj. 6 C 101/95-250, bylo uloženo Policii České republiky - Správě Západočeského kraje Plzeň a Ministerstvu vnitra ČR uzavřít se žalobci dohodu ( v navrženém znění) o vydání domu čp. 440 v S. pozemkem parc. č. 785 každému ze žalobců jednou ideální polovinou. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 6.082,90 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalované Policii ČR - Správě Západočeského kraje Plzeň bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Klatovech na náhradu zálohovaného svědečného 8.372,65 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Klatovech na náhradu zálohovaného znalečného 372,55 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo především uvedeno, že podle názoru soudu prvního stupně jsou v této právní věci pasívně legitimováni Policie ČR - Správa Západočeského kraje Plzeň a dále Ministerstvo vnitra ČR. Ve věci samé pak soud prvního stupně na základě znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství v Brně dospěl k závěru, že cena nemovitostí, jež byla prodána matkou žalobců kupní smlouvou ze 16.3.1973, měla činit 201.429,76 Kč , takže ve smlouvě sjednaná cena byla o 23,86% nižší. Soud prvního stupně dospěl ( stejně jako ve svém předchozím rozsudku z 23.3.1993 ) k právnímu závěru, že uvedená smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně neshledal také důvodnou námitku žalovaných, že vydání v žalobě uvedených nemovitostí brání ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když tu údajně došlo u převedených staveb ke ztrátě původního stavebně technického charakteru ; soud prvního stupně totiž poukazoval na to, že podle znaleckého posudku nedošlo ke změně u 86,23 % prvků dlouhodobé životnosti těchto staveb. Proto bylo žalobě žalobců vyhověno. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalovaného Ministerstva vnitra ČR i žalované Policie ČR byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze 6.9.1996, sp.zn. 12 Co 532/96, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uváděl, že pokud jde o otázku tísně na straně prodávajících z kupní smlouvy ze 16.3.1973, tento stav objektivně existoval, ale odvolací soud neměl za to, že tu byly také nápadně nevýhodné podmínky. Soudu prvního stupně bylo uloženo doplnit dokazování provedením důkazu znaleckým posudkem o tom, jakou cenu měly prodávané nemovitosti při ocenění domu čp. 440/II v S. jako obytného domu v soukromém vlastnictví podle ustanovení vyhlášky č. 43/1969 Sb. Ovolací soud také vytýkal, že soud prvního stupně nezvažoval, zda a který se žalovaných je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně usnesením z 12.2.1998, čj. 6 C 101/95-351, zastavil řízení v právní věci žalobců proti Policii ČR - Správě Západočeského kraje Plzeň s tím, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Pro další průběh řízení označili žalobci žalovaného jako Českou republiku - Ministerstvo vnitra ČR.
Okresní soud v Klatovech pak vynesl rozsudek z 26.2.1998, čj. 6 C 101/95-353, jímž uložil České republice - Ministerstvu vnitra ČR povinnost uzavřít se žalobci dohodu ( v navrženém znění) o vydání domu čp. 440/II v S. s pozemkem parc. č. 785, a to každému ze žalobců jednou ideální polovinou Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náklady řízení částkou 8.957, 90 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku ; dále bylo žalovanému uloženo, zaplatit do pokladny Okresního soudu v Klatovech na náhradu nákladů řízení částku 12.378, 30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že matka žalobců M. K. přistoupila k uzavření kupní smlouvy ze 16.3.1973 v tísni, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně však poukazoval na to, že žalovaný stát opakovaně zpochybňuje, že tu došlo k uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. V této souvislosti vyslovil soud prvního stupně svůj názor, že v daném případě byly ve smlouvě ze 16.3.1973 a v souvislosti s ní sjednány i nápadně nevýhodné podmínky. To, že dům byl prodán za takových podmínek, je zřejmé, podle názoru soudu prvního stupně, ze znaleckého posudku znalce Ing. J. B. ve srovnání s posudkem Ústavu soudního inženýrství v Brně, z něhož vyplývá, že tehdejší cenový předpis diskriminoval oceňované nemovitosti v soukromém vlastnictví, znevýhodňoval soukromé vlastníky a naopak zvýhodňoval stát, jako kupujícího. Prodávající M. K. obdržela sice vyšší kupní cenu, než náležela za dům v soukromém vlastnictví, který nebyl rodinným domkem, ale i tak skutečně vyplacená kupní cena byla zcela nesrovnatelná s hodnotou nemovitosti. Proto soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně byl usnesením Krajského soudu v Plzni z 22.6.1998, sp.zn. 15 Co 330/98, zrušen a rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nevedl žalobce ( s poučením) k tomu, aby uvedli, zda svým " upřesněním označení žalovaného" mínili záměnu účastníka řízení, a pokud ano, pak měl soud prvního stupně podle ustanovení §92 odst. 2 občanského soudního řádu o záměně účastníků řízení rozhodnout, zda ji připouští nebo nepřipouští. Z tohoto důvodu odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §221 občanského soudního řádu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením z 13.10.1998, čj. 6 C 101/95-380, připustil Okresní soud v Klatovech záměnu účastníků řízení na straně žalovaného s tím, že jako žalovaný bude v této právní věci vystupoval Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR.
Pak byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 27.10.1998, čj. 6 C 101/95-388, jímž bylo žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR uloženo uzavřít se žalobci dohodu ( v navrženém znění) o vydání domu čp. 440/II v S. s pozemkem parc. č. 785, a to každému ze žalobců jednou ideální polovinou. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 8.957, 40 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Klatovech na náklady řízení částku 12.779, 10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že pokud šlo o záměnu účastníků řízení v této právní věci, postupoval soud prvního stupně podle usnesení Krajského soudu v Plzni z 22.6.1998, sp.zn. 15 Co 330/98, a rozhodl o připuštění této záměny účastníků řízení. Pokud šlo o rozhodnutí ve věci samé, byl soud prvního stupně toho názoru, že bylo i opakovaným šetřením prokázáno, že matka žalobců ( jejímiž dědici jsou žalobci, jak vyplývalo z obsahu spisu bývalého Státního notářství Brno- město sp.zn. 2 D 374/76 a sp.zn. 2 D 911/76 ) prodala dům čp. 440/II v S. státu za nápadně nevýhodných podmínek a v tísni. Proto bylo žalobě žalobců ( jako oprávněných osob podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.). vyhověno, a to vůči žalovanému ( jako povinné osobě podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) s poukazem na ustanovení §5 odst. 4 a §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně učiněn podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 10. 2.1999, sp.zn. 15 Co 20/99. Rozsudek soudu prvního stupně z 27.10.1998, čj. 6 C 101/95-389, byl změněn tak, že se žaloba žalobců zamítá. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobcům bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili státu - Okresnímu soudu v Klatovech na náhradu nákladů řízení částku 6.389, 55 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo konstatováno, že soud prvního stupně provedl důkazní řízení v rozsahu, který tvoří spolehlivý podklad pro posouzení věci." Provedené důkazy také řádně hodnotil podle zásah uvedených v ustanovení §132 občanského soudního řádu, avšak dospěl k právním závěrům, s nimiž se odvolací soud neztotožňuje", uváděl odvolací soud.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a že Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR je povinnou osobou k vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., vůči níž žalobci uplatnili 10.4.1991 výzvu k vydání věcí ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a také ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 téhož zákona byl žalobní návrh uplatněn u soudu. Odvolací soud však dospěl k závěru, že vůči označenému subjektu práva, který je skutečně povinnou osobou v této právní věci, byl nárok uplatněn až 2.12. 1998 ; proto podle názoru odvolacího soudu zanikl nárok žalobců po uplynutí prekluzívní lhůty ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Je totiž pochybením žalobců, pokud svou žalobu podali pouze proti Ministerstvu vnitra ČR, které může být samostatným subjektem práv, rozdílným od státu - České republiky, za niž toto ministerstvo jedná ve věcech spadajících do jeho kompetence. Odvolací soud s poukazem na svůj právní názor, vyjádřený již v usnesení ze 6.9.1996, sp.zn. 12 Co 532/96, na němž setrvalo, měl také za to, že M. K. uzavřela kupní smlouvu z 21.2.1973 se státem v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek. Z uvedených důvodů proto soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba žalobce zamítá. O náhradě nákladů řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 a §150 občanského soudního řádu vzhledem k povaze této právní věci, týkající se nároků podle zákona č. 87/1991 Sb.; na základě stejné úvahy pak odvolací soud rozhodl o povinnosti každé ze sporných stran podílet se jednou polovinou na náhradě nákladů řízení, které platil stát na znalečné za posudky, pořízené ustanovenými znalci v tomto řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 24.2.1999 a dovolání ze strany žalobců bylo u Okresního soudu v Klatovech podáno 19.3.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali zejména, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé byli toho názoru, že v době podání jejich žaloby u soudu (v roce 1991) nebyla otázka pasívní legitimace v těchto věcech nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. ještě natolik zřejmá, že by byla obecně známo, že žalován tu může být výlučně stát - Česká republika a nikoli tedy Ministerstvo vnitra nebo Policie ČR ; vždyť otázka subjektivity těchto orgánů bylo i předmětem výkladu ze strany Nejvyššího soudu ve stanovisku uveřejněném pod č. 11/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ministerstvo vnitra ČR v tomto řízení ani nenamítalo nedostatek pasívní legitimace, dokud odvolací soud nevytkl nesprávnost označení žalovaného. Dovolatelé poukazovali i na to, že v evidenci nemovitostí a pak i v katastru nemovitostí bylo vedeno Ministerstvo vnitra ČR jako vlastník sporných nemovitostí.
Dovolatelé dále vytýkali, že odvolací soud nesprávně posoudil věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm, g) zákona č. 87/1991 Sb., pokud šlo o to, zda smlouva ze 16.3.1973 byla prodávající M. K. uzavřena nejen v tísni, ale také za nápadně nevýhodných podmínek. Dovolatelé měli za to, že v soudním řízení o této právní věci se soudy dosud zabývaly jen otázkou správnosti výše kupní ceny uvedené ve smlouvě ze 16.3.1973, která byla pak této prodávající vyplacena; soudy se nezabývaly v širších souvislostech sjednáním podmínek uzavření smlouvy, které byly, podle názoru dovolatelů, nápadně nevýhodnými. Nebyl brán zřetel na to, že postup státních orgánů před a při uzavírání této smlouvy byl veden snahou zbavit rodinu K. poslední nemovitosti, kterou ještě měli v S., a zabránit dalšímu jejich pobytu v tomto městě; rodina K. měla být zbavena vybudovaného rodinného sídla s možností užívat rozsáhlé související pozemky ; po nějaký čas tato rodina žila pak ve sklepních prostorách a pak byli její příslušníci nuceni ze S. odejití ; taková byla tedy tehdy situace, v níž se rodina prodávající M. K. objektivně nacházela.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb. , podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.196 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu , jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé ve svém dovolání uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá ; musí jít o zjištění skutečnosti právně významné.
Ve smyslu tohoto právního závěru, z něhož dovolací soud vycházel také v této právní věci, nebylo možné shledat, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu v daném případě proto není dovolateli uplatňován opodstatněně ; těžiště posouzení správnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu spočívá tedy v právním posouzení věci, a to z hlediska hmotně právního, jež má i své důsledky procesně právní.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věci nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 1 a §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. , která se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26.6.1995, IV.ÚS 6/95 ( uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 3, ročník 1995 - I. díl, pod č. 37 ) bylo poukázáno na to, že do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům, restitucí.
V nálezu Ústavního soudu z 11.7.1996, II.ÚS 127/96 ( uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 5, ročník 1996 - I. díl, pod č. 68) bylo vyloženo: Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě ( podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu ( např. dokazování), je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit ; opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo uvedeno : Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů ( zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci ( §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo : Tísní ( ve smyslu ustanovení §6 odst. 1, písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav ( např. rozrušení, obavy o blízkou osobu a pod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relavantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně zvýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
Z těchto právních závěrů vycházel dovolací soud při posuzování toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá nebo nespočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).Odvolací soud se však od těchto právních závěrech, obsažených v uveřejněných nálezech a usneseních Ústavního soudu ČR a v rozhodnutích obecných soudů uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšší soudem, odlišoval. Šlo zejména o otázku, zda žalobní návrh byl po řádně a včas učiněné výzvě k vydání věcí ( §5 odst. 1 a 2 zákon a č. 87/1991 Sb.) poté, co výzvě nebylo vyhověno, řádně a včas uplatněn u soudu podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že není rozhodné, že z obsahu žalobního návrhu žalobců bylo možné dovodit uplatnění nároku na vydání věci vůči České republice. Lze tu poukázat na obsah navržené dohody o vydání nemovitostí, o níž rozhodoval Okresní soud v Klatovech rozsudkem z 23.3.1993, čj. 6 C 255/91-77, i na obsah navržené dohody o vydání nemovitostí,o níž rozhodoval Okresní soud v Klatovech rozsudkem z 30.4. 1996, čj. 6 C 101/95-250 ; v návrzích těchto dohod bylo výslovně uváděno, že nemovitosti přešly na stát a že byly stále drženy ( a to zejména v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) orgány státu. K odstranění nedostatku žaloby žalobců co do označení povinné osoby, jehož odstranění by umožnilo odstranit nedostatek podmínek řízení ( jak na to poukazuje již citovaný nález Ústavního soudu ČR z 11.7.1996, III.ÚS 127/96 ), měla být tedy postupem soudů obou stupňů dána žalobcům příležitost a nebylo možné z tohoto neodstranění nesprávnosti označení povinné osoby v žalobním návrhu, k němuž soud nedal příležitost s odpovídajícím poučením o procesních právech a povinnostech ( §5 občanského soudního řádu), dovozovat zánik nároku uplatněného u soudu podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Také pokud jde o výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. nelze jednoznačně pokládat za nedůvodnou výtku dovolatelů, že se soudy obou stupňů zabývaly jen otázkou zjišťování a posuzování ekvivalentnosti smluvených plnění ze smlouvy ze 16.3.1973 a nikoli již zevrubnějším zjišťováním a posouzením také toho, zda tu nebyly jiné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, jež mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné ( jak je na to výslovně poukázáno v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí dovolacího soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudu . Nezbylo tedy než přistoupit ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí zčásti i na rozsudek soudu prvního stupně ( zejména co do zevrubnějšího zjištění, doložení a posouzení / v širších souvislostech / otázky žalobci tvrzených nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy ze 16.3.1973 ), zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně ( §243b odst. 2 občanského soudního řádu) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího ( §243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu ).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně ( a případně i pro soud odvolací ) závazný ( §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. června 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová