ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1015.99.1
sp. zn. 29 Cdo 1015/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobkyně I. T., správkyně konkursní podstaty úpadce L., a. s., proti žalovanému Finančnímu úřadu v Ch., pro 11.376,- Kč s přísl., k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 1998, č. j. 24 Co 158/96-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 12. 1998, č. j. 24 Co 158/96-28 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 8. 1996, č. j. 7 C 74/96-12, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání částky 11.376,- Kč s přísl.; odvolací soud dále rozhodl o snášení nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. dovolání.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalovaný jako správce daně převedl dle ust. §64 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků přeplatek na dani z přidané hodnoty, vzniklý po prohlášení konkursu, na evidovaný nedoplatek daně ze závislé činnosti, jak to vyplývá z rozhodnutí o přeplatku Finančního úřadu v Ch. č. 345 ze dne 17. 5. 1995 a č. 404 ze dne 15. 6. 1995 a přeplatek daně z přidané hodnoty činil částku 3.130,- Kč a 8.246,- Kč, celkem žalovanou částku, jak o tom svědčí rozhodnutí téhož úřadu o přeplatku této daně v měsíci březnu a dubnu 1995.
Odvolací soud dále uvedl, že konkurs na majetek úpadce byl prohlášen dne 3. 2. 1995, tedy v době, kdy již od 1. 1. 1995 nabyl účinnosti zák. č. 255/94 Sb., kterým byl novelizován zák. č. 337/92 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění předchozích novel. Novela, provedená zákonem č. 255/94 Sb. s účinností od 1. 1. 1995, dle názoru odvolacího soudu, řeší stranami zmíněný střet zákona o konkursu a vyrovnání se zákonem o správě daní a poplatků jednoznačným způsobem, pokud jde o postup správce konkursní podstaty po prohlášení konkursu i správce daně obecně.
Především touto novelou byl upraven text §40 odst. 11 zák. o správě daní a poplatků připojenou větou, podle které prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje. Nové znění §40 odst. 14 téhož zákona pak jasně stanoví plátci daně z DPH a spotřebních daní podávat daňová přiznání nebo hlášení vždy měsíčně i v případech, kdy je dosud podával za delší, než měsíční zdaňovací období, a to v průběhu konkursu až do jeho skončení.
Správkyně konkursní podstaty tedy správně po prohlášení konkursu tuto povinnost plnila, ovšem i správce daně v souladu se zákonem postupoval dle §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a dle tohoto ustanovení nemohlo proto dojít ke vzniku přeplatků, jejichž vydání do konkursní podstaty se domáhá žalobkyně.
Na tomto právním hodnocení nemůže nic změnit námitka žalobkyně o dopadu shora uvedeného postupu správce daně na odlišný způsob uspokojení, resp. umoření pohledávky finančního orgánu jako věřitele, než jaký předpokládá zákon o konkursu a vyrovnání. Jde v tomto smyslu o zásadní právní posouzení a soud proto připustil možnost dovolání dle §239 odst. 1 o. s. ř.
Dovoláním ze dne 30. 3. 1999 napadla žalobkyně výše uvedený rozsudek odvolacího soudu.
V dovolání žalobkyně uvedla, že dovolání podává podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání a napadá výrok rozhodnutí ve věci samé a o nákladech řízení.
V odůvodnění dovolání pak žalobkyně uvedla, že předmětem sporu je nárok konkursní podstaty a. s. L. na vratitelný přeplatek daně z přidané hodnoty (DPH) v celkové výši 11.376,- Kč. Tento přeplatek vznikl teprve z právních úkonů učiněných správcem konkursní podstaty v souvislosti s dalším provozem podniku (nákup elektřiny, vody a pod.). V okamžiku převedení vratitelného přeplatku a úhradu nedoplatků úpadce neexistovaly nedoplatky DPH z období konkursního řízení a nedoplatky úpadce z období před prohlášením konkursu byly žalovaným přihlášeny do konkursního řízení.
Žalobkyně se domnívá, že jde o daňovou pohledávku správce konkursní podstaty za finančním úřadem, který je povinen připsat ji na účet správce. Zákon o konkursu a vyrovnání (ZKV) je ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků lex specialis, proto má úprava obsažená v ZKV přednost před právní úpravou obsaženou v zákoně o správě daní a poplatků (ZSPD). Pokud tedy žalovaný podle §64 odst. 2 ZSPD započetl předmětnou pohledávku úpadce ve svůj prospěch, je toto rozhodnutí v rozporu s ust. §14 odst. 1 písm. i) ZKV, ze kterého jednoznačně vyplývá nepřípustnost započtení pohledávek na majetek podstaty. Uspokojení věřitelů probíhá v rámci konkursu a žalovaný, jako finanční úřad, musí jednat jako každý jiný věřitel a nesmí zneužívat možnosti započtení pohledávky i přesto, že úpadce má nedoplatek na nějaké dani z doby před prohlášením konkursu.
Dále se žalobkyně domnívá, že podle §40 odst. 1 ZSDP je daňový subjekt (úpadce) v průběhu konkursu povinen podávat daňové přiznání, daňové řízení se prohlášením konkursu nepřerušuje, ale daňovou exekuci, tak jako ostatní exekuce, které postihly majetek patřící do konkursní podstaty, nelze podle §14 odst. 1 písm. c) ZKV provést.
Vzhledem k uvedenému žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud „změnil\" rozsudek odvolacího soudu tak, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni částku 11.376,- Kč s přísl. a uhradit náklady řízení.
V podání ze dne 26. 4. 1999 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že vydal své rozhodnutí o přeplatku podle §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, č. j. 7000-5961/33-41/95 (poř. č. 345) ze dne 17. 5. 1995 na 3.130,- Kč a č. j. 7000-7630/33-41/95 (poř. č. 404) ze dne 15. 6. 1995 na 8.246,- Kč, postupoval podle §40 odst. 11 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, kde je stanoveno, že prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje.
Toto ustanovení je v kontextu právní úpravy a jejího vývoje ustanovením superspeciálním, které vrací správce daně opět bezesporu do režimu ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků.
Podle zákona o konkursu a vyrovnání se prohlášením konkursu nepřerušují ta řízení, která mají trvalý ráz, a tím je i řízení daňové.
Podle §14a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném od 1. června 1996, je již jasně stanoveno, že správce konkursní podstaty je povinen zajistit plnění povinností podle daňových předpisů. Podle §7 odst. 2 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jsou správci konkursní podstaty třetími osobami zúčastněnými na daňovém řízení, to znamená, že po prohlášení konkursu správci konkursní podstaty nezastupují (nevykonávají a nečiní) daňový subjekt - úpadce v daňovém řízení, ale pouze zajišťují, aby daňové povinnosti úpadce byly splněny.
Podle §64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, použije správce daně přeplatek na jedné dani na úhradu případného nedoplatku u jiné daně. Podle §62 zákona o správě daní a poplatků správce daně vede u daňového dlužníka na jeho osobním účtě evidenci daňových povinností a jejich úhrad nebo zániků a z toho vyplývajících daňových přeplatků a nedoplatků, a to odděleně za každý druh daně. Nejedná se tedy o individuální postup při uplatňování, vymáhání nebo započtení pohledávek Finančního úřadu v Ch., ale pouze o vnitřní evidenci daní správcem daní.
Správce daně - Finanční úřad v Ch. postupoval podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a neporušil tím zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně z 30. 3. 1999 a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel má právnické vzdělání a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.
V předmětném sporu se žalobkyně domáhá vydání částky 11.376,- Kč s přísl.
Odvolací soud ve svém rozsudku vyslovil, že připouští proti svému rozsudku dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť v něm jde o zásadní právní posouzení dané věci.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Dovolání však s ohledem na ust. §239 odst. 3 o. s. ř. a tam upravenou obdobnou platnost mj. ust. §238 odst. 2 o. s. ř. není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [§238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V posuzované věci, jak již bylo uvedeno, je dovoláním dotčen výrok o peněžitém plnění ve výši 11.376,- Kč, tedy jde o částku nižší než 20.000,- Kč a vzhledem k tomu není dovolání přípustné podle ust. §239 odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na ust. §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Na uvedeném závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že odvolací soud ve svém rozsudku připouští proti němu dovolání, neboť tak učinil v rozporu s ust. §239 odst. 3 a §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. dále neshledal, že by dovolání bylo přípustné z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody žalobkyně v dovolání neuplatnila.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné, nemohl se již zabývat věcnými námitkami uvedenými v dovolání a z tohoto hlediska přezkoumávat dovolání napadený rozsudek.
Pokud dovolatelka napadla výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (bod II.) je nutné konstatovat, že proti tomuto výroku není dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. a), §239 odst. 1 a 3, §242 odst. 3 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.
O nákladech dovolacího řízení bylo podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto tak, že žalobkyně nemá právo na jejich náhradu, neboť neměla v dovolacím řízení úspěch a totéž platí i o žalovaném, a to proto, že tomuto účastníkovi podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. září 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková