ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1030.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1030/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. H., zastoupenému advokátem, o 195 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 469/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 1999 č. j. 25 Co 329/99-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 700 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalovaném, aby mu zaplatil částku 195 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2% p. a. z dlužné částky denně počínaje dnem 7. ledna 1997. V žalobě uvedl, že dne 1. září 1994 uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce na částku 195 000 Kč a žalovaný se zavázal půjčku splatit k 6. lednu 1995. Dále se žalovaný zavázal zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,2% za každý den prodlení s úhradou půjčky až do zaplacení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. března 1999 č. j. 14 C 469/98-35 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil částku 195 000 do 3 dnů od právní moci rozsudku, řízení o zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0, 2% denně z částky 195 000 Kč počínaje dnem 1. července 1997 zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli v souladu s §115 obchodního zákoníku smlouvu o prodeji obchodního podílu, ze které vznikl žalovanému závazek zaplatit žalobci cenu za převod v celkové výši 195 000 Kč. Ačkoli žalobce stvrdil podpisem převzetí peněz, peníze fakticky nepřevzal a uzavřel s žalovaným předmětnou smlouvu o půjčce. Z toho soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky došlo volným jednáním k uzavření dohody o nahrazení původního závazku závazkem novým v souladu s ustanovením §570 občanského zákoníku, i když to nebylo ve smlouvě o půjčce výslovně uvedeno. Žalovanému tím zanikl závazek k uhrazení ceny za převod obchodního podílu a vznikl mu závazek vrátit do 6. 1. 1995 půjčku ve výši 195 000 Kč. Ohledně smluvního úroku z prodlení vyzval soud prvního stupně žalobce k řádné specifikaci uplatněného nároku a současně žalobce poučil, že v případě nedoplnění žaloby v této části soud řízení zastaví. Žalobce nárok nespecifikoval a zastavení řízení akceptoval.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, odvolání žalovaného proti výroku o zastavení řízení odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Návrh žalovaného na připuštění dovolání k posouzení otázky, zda nahrazení skutečného důvodu vzniku pohledávky důvodem fiktivním je novací ve smyslu ustanovení §570 občanského zákoníku, odvolací soud zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na jeho základě dospěl k odpovídajícím skutkovým zjištěním. Odvolací soud dokazování doplnil, pokud jde o objasnění námitky žalovaného, podle které žalobce měl svoji pohledávku vůči žalovanému uspokojit výběrem příslušné částky z pokladny společnosti L. S. s. r. o. poté, co svůj obchodní podíl na uvedené společnosti převedl smluvně na žalovaného. Pokud jde o právní závěry, neztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu nebyl v době uzavírání dohody o změně obsahu závazku dán základní předpoklad pro uzavření takové dohody, a to existence platného původního závazku. Smlouva o převodu obchodního podílu uzavřená mezi účastníky řízení byla sice datována 25. 8. 1994, ale skutečně byla podepsána až 8. 9. 1994, jak vyplynulo z ověřovací doložky notáře. Uzavření smlouvy o půjčce na spornou částku tak smlouvě o převodu obchodního podílu předcházelo, když k němu došlo již 1. 9. 1994. Tento den se též uskutečnilo předání uvedené částky žalovanému, který tuto skutečnost stvrdil svým podpisem na písemném potvrzení. Odvolací soud proto konstatoval, že závazek plynoucí ze smlouvy o půjčce nemohl cestou privativní novace nahradit závazek plynoucí z později uzavřené smlouvy o prodeji obchodního podílu, přičemž podle názoru odvolacího soudu závazek z této později uzavřené smlouvy zanikl již v den jejího podpisu, když soud vzal za prokázané, že došlo též k zaplacení sjednané ceny v její plné výši, čemuž odpovídalo i daňové přiznání žalobce za rok 1994. Závazek ze smlouvy o půjčce, jehož splatnost nastala dne 6. 1. 1995, proto podle názoru odvolacího soudu trvá i nadále, neboť žalovaný jeho splnění či jiný způsob zániku neprokázal. Nebylo rovněž prokázáno, že by si žalobce předmětnou částku vybral z pokladny společnosti L. S. s. r. o. I kdyby k této skutečnosti došlo, neznamená to podle názoru odvolacího soudu zánik závazku žalovaného, protože uvedená společnost je subjektem odlišným od žalovaného a nebyla zjištěna žádná právní skutečnost nasvědčující tomu, že společnost uhradila předmětný závazek za žalovaného. Odvolací soud proto napadaný rozsudek jako věcně správný potvrdil a návrhu žalovaného na připuštění dovolání nevyhověl, neboť neshledal, že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá jednak o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl v odůvodnění změněn ve věci samé, jednak o §239 odst. 2 o. s. ř. Důvody dovolání spatřuje žalovaný v tom, že napadená rozhodnutí vycházejí z nesprávného skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále v tom, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci /§241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř./. Podle žalovaného nemohlo dojít k privativní novaci, jestliže se měnil pouze důvod závazku, ale nikoli předmět, lhůta či místo plnění závazku. Dále namítá žalovaný, že nemohla být platně uzavřena smlouva o půjčce, neboť žalobce jako věřitel nikdy nepředal žalovanému jako dlužníkovi předmětnou částku. Oporu v provedeném dokazování nemá podle tvrzení dovolatele skutkové zjištění soudu o tom, že žalovaný z pokladny společnosti spornou částku neobdržel. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyslovil názor, že dovolání není přípustné z důvodů formálně právních i obsahových. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tom, že žalovaná částka představuje pohledávku žalobce za žalovaným plynoucí ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. září 1994. Návrhu žalovaného na připuštění dovolání potom odvolací soud nevyhověl. Pokud jde o obsahovou stránku věci, konstatuje žalobce, že soudy prvního i druhého stupně provedly podrobné dokazování a věc zcela skutkově i právně objasnily, dovolání žalovaného považuje proto žalobce za účelové. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Existenci takových vad žalovaný neuplatňuje a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu.
Pokud žalovaný opírá přípustnost dovolání o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, rozhodující, zda práva a povinnosti účastníků řízení stanovil odvolací soud oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. je založena na zásadě diformity, tedy na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Odlišností se však nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků. V daném případě se soudy obou stupňů, i když na základě rozdílného právního posouzení, shodly na závěru, že závazek žalovaného ze smlouvy ze dne 1. září 1994 představuje závazek k vrácení půjčky podle §657 a násl. občanského zákoníku. Rozsudek odvolacího soudu tedy nelze považovat za měnící. Dovolání proto z tohoto důvodu přípustné není.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ani jeden z obou uvedených případů však v dané věci nenastal.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku (tak jako se tomu stalo v daném případě), je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky. S ohledem na to, že právní otázka v té podobě, jak ji formuloval žalovaný ve svém návrhu na připuštění dovolání, nemá zásadní právní význam, protože jde o otázku již konstantně řešenou a uváděnou i v komentářích jako příklad tzv. privativní novace, dospěl dovolací soud k závěru, že přípustnost dovolání není dána. Rozsudek odvolacího soudu navíc vycházel z jiné právní kvalifikace, u níž nebylo nutno otázku privativní novace posuzovat a která rovněž nečinila rozhodnutí odvolacího soudu právně významným ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto neshledal přípustnost dovolání ani na základě aplikace ust. §239 odst. 2 o. s. ř.
Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud dovolání podle 243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobce spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 5 625 Kč /§7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb/ a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhl.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. července 2000
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková