ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1052.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1052/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Františka Faldyny, CSc., JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška, v právní věci žalobkyně Č. s., a.s., zast. advokátem, proti žalované I., a.s., zast. advokátem, o zaplacení 1,162.522,45,- Kč s přísl., ze směnky a odměny 3.875,- Kč, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 1999, č.j. 9 Cmo 476/99-38, ve znění usnesení ze dne 16. února 1999, č.j. 9 Cmo 476/99-47, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 1999, č.j. 9 Cmo 476/99-38, ve znění usnesení ze dne 16. února 1999, č.j. 9 Cmo 476/99-47, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.3.1999, č.j. 50 Cm 53/99-20, tak, že zrušil směnečný platební rozkaz tohoto soudu ze dne 18.12.1998, č.j. Sm 776/98-10.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především uvedl, že s ohledem na zásadu koncentrace směnečného řízení vyjádřenou v ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř. se již nemohl zabývat námitkou žalované uvedenou v odvolání, že podle zákona nemůže zajišťovat závazky třetích osob.
V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaná mj. uvedla, že prostředky získané v kupónové privatizaci nesměla dle zákona použít k zajištění vlastních závazkových povinností, což lze vztáhnout i na akceptaci směnečného závazku. K této námitce zaujal odvolací soud odlišné stanovisko, než soud prvního stupně.
Podle §5a odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb., nesmějí investiční společnosti, nestanoví-li zákon jinak, poskytovat z obhospodařovaného majetku půjčky, úvěry nebo dary ani jej používat k zajištění vlastních závazků nebo závazků třetích osob. Obhospodařovaný majetek nesmí investiční společnost používat k úhradě závazků, které s činností spojenou s obhospodařováním tohoto majetku nesouvisejí.
Podle §39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, neplatný.
Když žalovaná namítla, že nesměla ze zákona zajišťovat vlastní závazky, jedná se o námitku neplatnosti směnky pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. S ohledem na zákaz používání majetku investičního fondu pro zajištění vlastních závazků, stanovený v §5a odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb., dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná nemohla předmětnou směnkou zajišťovat své závazky vyplývající ze smlouvy ze dne 22.10.1993 o zajištění úvěru. Proto zhodnotil směnku, ze které se žalobkyně domáhá zaplacení, jako neplatnou. S ohledem na tento závěr se již nezabýval zbývajícími námitkami.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, zastoupená advokátem, v otevřené lhůtě dovolání.
V dovolání namítá, že odvolací soud založil své rozhodnutí na zákazu zajišťování vlastních závazků obsaženém v ustanovení §5a odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb. Toto ustanovení však bylo do citovaného zákona doplněno až zákonem č. 151/1996 Sb., ze dne 26. 4. 1996, který nabyl účinnosti dne 1.7.1996. Žalovaná však akceptovala směnku, jejíhož proplacení se žalobkyně domáhá, dne 22.10.1993 v souladu se zákonem č. 248/1992 Sb., ve znění platném v době akceptace.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitka, o kterou žalobkyně opírá své dovolání, je ryze účelová - aniž tento svůj závěr jakkoli odůvodnila. Dále vytkla dovolatelce pochybení ve formulaci návrhu výroku a v tom, že napadla dovoláním výrok II. rozsudku, který dosud nenabyl právní moci. Požaduje náhradu nákladů právního zastoupení v rozsahu dvou hlavních úkonů - porada s mandantem v rozsahu dvou hodin a vyjádření k dovolání v hodnotě 8.175,- Kč za jeden hlavní úkon a 75,- Kč paušální náhrady nákladů.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jak vyplývá z dovolání, namítá žalobkyně nesprávné právní posouzení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolání je důvodné. Odvolací soud založil své rozhodnutí na ustanovení §5a odst. 4, zákona č. 248/1992 Sb., aniž zkoumal, kdy žalovaná akceptovala směnku, a aniž se tedy zabýval tím, zda citované ustanovení bylo součástí zákona č. 248/1992 Sb. v době akceptace směnky, popřípadě zda je lze na tuto směnku vztáhnout z jiného důvodu. Zatížil tedy řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Proto dovolacímu soudu nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Pro úplnost je ještě třeba uvést, že žalovaná není investiční společností, ale investičním fondem.
V dalším řízení se odvolací soud bude muset vypořádat nejen s tím, zda některé ustanovení zákona č. 248/1992 Sb. účinného v době vystavení a akceptace směnky bránilo platnému vystavení či akceptu směnky, ale, pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, i dalšími námitkami žalované.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. září 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová