ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1327.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1327/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. - O., spol. s r.o., proti žalovanému J. K., o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 9 C 203/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. ledna 2000, čj. 18 Co 855/99-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2825,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13.9.1999, čj. 9 C 203/99-28, kterým okresní soud zamítl návrh žalobkyně.
Žalobkyně zastoupená advokátem podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání. Důvodnost tohoto dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.). Konkrétně napadá posouzení smlouvy uzavřené mezi stranami sporu dne 16.10.1997 soudy obou stupňů jako smlouvy o smlouvě budoucí, když žalobkyně ji považuje za rámcovou smlouvu pro dohodnuté období, kterou strany upravili podmínky své budoucí spolupráce. Pokud jde o přípustnost dovolání, žalobkyně se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, a je tedy přípustné dle §239 odst. 2 o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí dovolatelka spatřuje v tom, že posouzení typu smlouvy, z níž je odvozován žalovaný nárok, má rozhodující význam pro platnost této smlouvy a následně i pro oprávněnost nároku.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry obou soudů. Dovoláním napadené rozhodnutí nepovažuje za rozhodnutí mající zásadní právní význam, neboť nemá obecnější dosah. Dovolání není tedy, dle názoru žalovaného, přípustné. Pro případ, že by dovolací soud dovolání připustil, navrhuje, aby dovolání bylo v celém rozsahu zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 18.1.2000 /č.l. 43/ - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Žalobkyně ve svém dovolání formuluje jako otázku, jež má po právní stránce zásadní právní význam, otázku posouzení charakteru smlouvy uzavřené mezi účastníky. Dovolatelka se domnívá, že „posouzení typu smlouvy, z níž je odvozován žalovaný nárok, má rozhodující význam pro platnost této smlouvy\". Jak již bylo výše uvedeno, aby mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu považováno za rozhodnutí zásadního významu, musí mít význam z hlediska dopadu na případy obdobné povahy. V tomto případě tak tomu není. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že nelze tedy tvrdit, že „by požadované posouzení smlouvy, svým obsahem jedinečné a vyvolané konkrétními a neopakovatelnými okolnostmi, mělo obecnější (širší) dosah\".
Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam). Jelikož dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 2750,- Kč a jedné náhrady paušálních výdajů ve výši 75,- Kč, celkem tedy 2825,- Kč (vše dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. října 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová