ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1340.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1340/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce M., spol. s r. o., proti žalované S., v. o. s., zast. advokátem, o bezplatné odstranění vad stavebních prací, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, č. j. 2 Cmo 391/98-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudku ze dne 11. 11. 1999, č. j. 2 Cmo 391/98-69 potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. 6. 1998, č. j. 5 Cm 379/93-39, v jeho výrocích uvedených v bodech I., III. a IV., v nichž soud prvního stupně uložil žalované povinnost bezplatně odstranit vady dodávky rekonstrukce a přístavby rodinného domku N. 71, v P. dle příslušných reklamací (bod I. výroku) a dále rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku); odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že hospodářská smlouva č. 91230 je za žalovanou podepsána pouze jedním ze společníků. Ze smlouvy o zřízení veřejné obchodní společnosti ze dne 17. 5. 1990 vyplývá, že oprávnění k jednání společnosti není v uvedené smlouvě sjednáno odlišně od příslušných ustanovení hospodářského zákoníku. V čl. III. smlouvy o zřízení veřejné obchodní společnosti, podle něhož „účastníci společnosti budou řízení společnosti provádět společně tak, že ke všem zásadním otázkám činnosti, řízení a provozu společnosti je nezbytný souhlas všech tří společníků, se netýká jednání společnosti navenek. Podle §106j odstavec 1) h. z., ve znění platném v době uzavření smlouvy, byl k jednání jménem společnosti oprávněn každý společník. Ing. V. P., který smlouvu podepsal, je jedním ze společníků zapsaných v obchodním rejstříku a byl tedy k jednání za společnost oprávněn. Smlouva tedy byla podepsána v souladu s uvedeným ustanovením zákona.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že na základě dohody ze dne 2. 4. 1993 nedošlo k zániku práv z odpovědnosti za vady poskytnutím slevy v částce 50.000,- Kč, neboť tato dohoda se netýká vad, jež jsou předmětem tohoto sporu.
K návrhu žalované na připuštění dovolání k posouzení toho, zda „je možné, aby účastníci hospodářské smlouvy, která je neplatná pro nedostatek projevu vůle jedné ze stran, mohli platně uzavřít dohodu o vypořádání vad a nedodělků, vyplývajících z této hospodářské smlouvy\" pak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v daném případě se odvolací soud otázkou, kterou žalovaná označila za otázku po právní stránce zásadního významu, v řízení nezabýval, neposuzoval jí, ani o ní nerozhodoval, neboť na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že hospodářská smlouva uzavřená v roce 1991 není neplatná.
Dovoláním ze dne 28. 2. 2000 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
V odůvodnění dovolání žalovaná uvedla, že přípustnost dovolání opírá o ust. §239 odst. 2 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to pokud jde o výklad ustanovení §106h odst. 2 v návaznosti na §106j hospodářského zákoníku.
Dále žalovaná v dovolání, uvedla, že vytknuté vady byly řešeny již uzavřenou dohodou a vyplacením částky 50.000,- Kč a fakt, že dohoda byla uzavřena po datu vytknutí vad svědčí o tom, že účastníci dohody s nimi museli počítat.
Dále dovolatelka uvedla, že hospodářská smlouva je absolutně neplatná, neboť byla podepsána v rozporu s tím, jak za společnost jsou společníci oprávněni jednat. Odvolací soud nesprávně dovodil, že ze smlouvy o zřízení veřejné obchodní společnosti ze dne 17. 5. 1990 není jednání společnosti smluveno odlišně od hospodářského zákoníku, a proto podle §106j zákona č. 103/1990 Sb. byl k jednání jménem společnosti oprávněn každý společník. Tento právní závěr je naprosto nesprávný. Ustanovení §106h odst. 2 zákona č. 103/1990 Sb. výslovně uvádí: „Není-li ve smlouvě dohoda o věcech upravených v následujících ustanoveních výslovně uvedena, platí tato ustanovení přímo\". Toto ustanovení předřazuje úpravu ve smlouvě o zřízení veřejné obchodní společnosti před úpravou uvedenou v tomto zákoně, nastává až tehdy, chybí-li taková úprava ve smlouvě.
Ve článku III. společenské smlouvy o zřízení veřejné obchodní společnosti s názvem S. ze dne 17. 5. 1990 je výslovně uvedeno, že řízení společnosti budou provádět účastníci tak, že ke všem zásadním otázkám činnosti řízení a provozu společnosti je nezbytný souhlas všech tří společníků. Tato dikce se odlišuje od ustanovení §106j odst. 1, který uvádí, že k jednání jménem společnosti je oprávněn každý společník. Z uvedeného tedy zřetelně vyplývá, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné a že hospodářská smlouva nebyla řádně uzavřena a je tedy absolutně neplatná.
Ze všech uvedených důvodů pak žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému obchodnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná dále navrhla, aby dovolací soud podle §243 o. s. ř. odložil do doby svého rozhodnutí vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil, dovolání bylo tomuto účastníkovi doručeno.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalované a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, obsahuje stanovené náležitosti, bylo podáno oprávněnou osobou, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v daném případě dovolání přípustné. Dovolatelka opřela přípustnost dovolání o ust. §239 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na připuštění dovolání.
Ze spisového materiálu dovolací soud zjistil, že žalovaná při jednání před odvolacím soudem ze dne 11. 11. 1999 navrhla připuštění dovolání k právní otázce, kterou vymezila takto: „Je možné, aby účastníci hospodářské smlouvy, která je neplatná pro nedostatek projevu vůle jedné ze stran, mohli platně uzavřít dohodu o vypořádání vad a nedodělků, vyplývající z této hospodářské smlouvy\".
Odvolací soud návrhu na připuštění dovolání nevyhověl s odůvodněním, že se touto otázkou v řízení nezabýval, neboť dospěl k závěru, že hospodářská smlouva z r. 1991 je platná.
V dovolání pak žalovaná za zásadní právní otázku označila výklad ust. §106h odst. 2 a §106j hospodářského zákoníku, tj. zejména k oprávnění jednat za veřejnou obchodní společnost, ve vztahu k úpravě této otázky v čl. III. smlouvy o zřízení veřejné obchodní společnosti, konkrétně, zda je oprávněn jednat jménem společnosti každý ze společníků samostatně nebo jsou oprávněni jednat společně. To pak souvisí s posouzením otázky, zda byla či nikoliv platně uzavřena hospodářská smlouva č. 91230 ze dne 21. 5. 1991.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že účastník je oprávněn navrhnout nejpozději před vyhlášením rozsudku (usnesení ve věci samé) vyslovení přípustnosti dovolání proti celému rozhodnutí odvolacího soudu, tj. proti všem právním otázkám, v něm řešeným nebo může navrhnout připuštění dovolání pouze k některé z právních otázek řešených v rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud účastník navrhne připuštění dovolání pouze k některé z právních otázek řešených v rozhodnutí dovolacího soudu a tento soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhoví, z ust. §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. vyplývá, že je vázán provedeným vymezením právní otázky, ohledně níž navrhoval připuštění dovolání a následně v dovolání nemůže právní otázku, která má být posuzována z hlediska jejího zásadního právního významu vymezovat jinak, tj. uvést např. právní otázku jinou. Dále je nutné při vymezení právní otázky, ohledně níž má být připuštěno dovolání, vycházet pouze z právních otázek řešených v rozhodnutí odvolacího soudu.
V posuzovaném případě, jak vyplývá z výše uvedeného, dovolatelka navrhla připuštění dovolání k právní otázce, která nebyla v rozsudku odvolacího soud řešena (tj. zda je platná dohoda o vypořádání vad a nedodělků, není-li platná hospodářská smlouva, s níž jsou spojena práva z odpovědnosti za vady) a poté v dovolání, když odvolací soud z tohoto důvodu nevyhověl návrhu na připuštění dovolání, uvedla právní otázky jiné, spočívající ve výkladu Sut. §106h a §106j hospodářského zákoníku, zejména v oprávnění jednat jménem veřejné obchodní společnosti, u nichž by měl dovolací soud posoudit, zda jsou právně významné a podle výsledku event. dospět k závěru o přípustnosti dovolání.
Dovolací soud byl proto nucen konstatovat, že se nemůže zabývat posuzováním zásadního právního významu u otázek, které byly dodatečně, tj. po vyhlášení rozsudku, uvedeny v dovolání, neboť na takovýto případ nedopadá ust. §239 odst. 2 o. s. ř. a dovolání je nepřípustné.
Pro úplnost je vhodné uvést, že posouzení toho, zda ze smlouvy o zřízení veřejné obchodní společnosti ze dne 17. 5. 1990 vyplývá odlišné ujednání o jednání jménem uvedené společnosti od ust. §106j hospodářského zákoníku, v tomto případě jsou-li k jednání oprávněni společníci samostatně nebo společně, je především věcí skutkového zjištění a nikoliv právního posouzení (právní otázky).
Dovolací soud dále s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když nebyly tvrzeny v dovolání.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §242 odst. 3, §239 odst. 2 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovoláním odmítl pro jeho nepřípustnost.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaná nemá právo na jejich úhradu, neboť neměla úspěch v dovolacím řízení a žalobci taktéž nepřísluší náhrada nákladů dovolacího řízení, neboť mu podle spisu v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 2. srpna 2000
JUDr. ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková