ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1529.99.1
sp. zn. 29 Cdo 1529/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: J. p., a.s., zast. advokátem, proti žalovanému: B. B., n.p., zast. advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, o vyklizení nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 C 71/98, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 1999 čj. 19 Co 249/99 - 109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení a dovolání v této věci se nepřipouští.
Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvého stupně rozsudkem ze dne 27. 10. 1998 čj. 13 C 71/98 - 93, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem čtyř pozemků v kat. území Č. B., popsaných ve výroku, dále zamítl žalobu, aby žalovaný vyklidil a vyklizené předal uvedené pozemky a konečně zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci 200.000,- Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemkové parcely jsou zapsány ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření B. B., n.p. Pasivně legitimovaným účastníkem ve sporu o určení vlastnictví je proto Česká republika, nikoliv žalovaný. Rozhodnutími příslušných orgánů státu o privatizaci podle zák. č. 92/1991 Sb. bylo rozhodnuto, že předmětné pozemky zůstávají nadále ve vlastnictví státu, přičemž privatizační rozhodnutí nemohou soudy přezkoumávat. Žalobce neprokázal vlastnictví ke sporným pozemkům a nemůže se proto domáhat jejich vyklizení, ani vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout neoprávněným užíváním žalovaným. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce není k uplatnění těchto nároků aktivně legitimován a i v této části žalobu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle ust. §212 odst. 1 o.s.ř. dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud zdůraznil, že zásadní otázkou pro posouzení všech žalovaných nároků je otázka vlastnictví sporných pozemků. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný není pasivně legitimován ve sporu o určení vlastnictví, neboť jako národní podnik nemůže vystupovat jménem státu, když není státním orgánem oprávněným jednat jménem státu ve smyslu §21 odst. 2 o.s.ř. Tento závěr podporuje i rozhodnutí R 3/97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Při posuzování nároků na vyklizení a na vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV č. 3486 pro kat. úz. Č. B. a z rozhodnutí vydaných v rámci privatizace státního podniku P. Č. B. Ministerstvem zemědělství ČR a Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR. Předmětné pozemky byly do privatizačního projektu zahrnuty zřejmě omylem, jak vyplývá z předložené korespondence privatizačního orgánů. Rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 8. 2. 1995 čj. 24/95 - 320 bylo rozhodnuto, že sporné čtyři pozemky jsou vyjmuty z privatizačního projektu žalobce a zůstávají nadále ve vlastnictví státu a správě žalovaného, jak bylo stvrzeno i rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 3. 3. 1998 čj. 41/3446/1998, po revokaci předcházejícího rozhodnutí. Odvolacímu soudu nepřísluší hodnotit resp. přezkoumávat rozhodnutí státních orgánů o privatizaci majetku státu.
Odvolací soud tedy shodně se soudem prvého stupně uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že je vlastníkem sporných pozemků a nemůže se tudíž domáhat ochrany vlastnického práva ve smyslu ust. §126 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších přepisů, dále „obč. zák.\") žalobou na vyklizení ani žalovat na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. §454 an. obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž odkazuje na přípustnost podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. a na důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Podle názoru dovolatele se soudy nezabývaly zásadní otázkou, zda předmětné pozemky byly zahrnuty do soupisu nemovitostí k 31. 12. 1991 pro aktualizaci privatizačního projektu (str. 15 tohoto dokumentu) nebo zda tyto pozemky byly i nadále ve vlastnictví státu. Soud prvního stupně tuto otázku neřeší, soud odvolací dospívá k závěru, že předmětné pozemky do tohoto soupisu byly zahrnuty a tím i začleněny do majetku s.p. P. určeného k privatizaci, zřejmě omylem. Dovolatel tvrdí, že podle jeho privatizačního projektu, v němž byly zahrnuty i předmětné pozemky, k přechodu vlastnického práva nejprve na s.p. P. Č. B. došlo a došlo posléze i k přechodu vlastnictví k pozemkům na žalobce ke dni 1. 5. 1992, kdy byl jako akciová společnost zapsán do obchodního rejstříku. Pokud na základě rozhodnutí MSNMP ze dne 8. 2. 1995, čj. 24/95 - 320, byly pozemky vyjmuty z privatizačního projektu č. 2780, bylo toto rozhodnutí nezákonné a neústavní, v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s §10 zák. č. 92/1991 Sb. Opětovné zestátnění majetku bylo možno provést jen do převodu privatizovaného majetku na F. n. m. Č. r. (dále jen „F.\"), nikoli až v době, kdy již akcie žalobce byly rozděleny mezi akcionáře. Rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 3. 3. 1998 čj. 41/3446/98, kterým zrušilo svůj dříve udělený souhlas, je nicotným správním aktem. Až po vložení majetku státního podniku P. Č. B. do nově vzniklé a.s. J. p. byla část majetku protiprávně vyjmuta, zestátněna a bylo k ní zřízeno právo hospodaření pro žalovaného, v rozporu s výše cit. ust. §10.
Podle názoru dovolatele rozhodnutí o privatizaci předmětných pozemků je dnem 1. 5. 1992 nezměnitelné a představuje legální nabývací vlastnický titul žalobce, když všechna následující „rozhodnutí\" jsou nulitními právními akty. Podle §19 zák. č. 92/1991 Sb. vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele vkladem nemovitého majetku do obchodní společnosti dnem vzniku této společnosti, tj. v daném případě ke dni 1. 5. 1992, od kdy jsou předmětné pozemky majetkem žalobce, přičemž do katastru nemovitostí se provádí zápis vkladu záznamem. Jestliže tedy dnes Ministerstvo financí České republiky tvrdí, že pozemky nebyly při vzniku resp. založení žalobce do něj platně vloženy, muselo by se změny zápisu domáhat určovací žalobou u soudu. Opětovný zápis v katastru nemovitostí na LV č. 3486 pro kat. území Č. B. do vlastnictví státu byl proveden bez soudního rozhodnutí a přesto, že pozemky byly určeny k privatizaci.
Dovolatel dovozuje, že předmětné pozemky byly v rozporu se zákonem zestátněny „privatizačními rozhodnutími\", která jsou nicotnými právními akty, které nikoho nezavazují a v této souvislosti odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1997 čj. 6 A 26/95 - 22.
Dovolatel se domnívá, že v posuzovaném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť je třeba vyřešit otázku, zda z přezkumu soudem jsou vyloučena i dodatečná rozhodnutí, týkající se již zprivatizovaného majetku náležejícího jinému subjektu, resp. zda taková rozhodnutí jsou právně účinná.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání žalobce splňuje stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Žalobce navrhoval v řízení před odvolacím soudem, aby odvolací soud v případě, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, připustil dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. k otázce, zda ze soudního přezkumu jsou vyloučena i další rozhodnutí státu týkající se již zprivatizovaného státního majetku resp. zda taková rozhodnutí jsou právně účinná.
Odvolací soud dovolání ve výroku svého rozsudku nepřipustil a v odůvodnění v závěru uvedl, že ve věci nebylo připuštěno dovolání, když právní otázka formulovaná žalobcem jde mimo rámec tohoto řízení.
V dovolání žalobce se opětovně domáhá připuštění dovolání proto, „že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť je třeba vyřešit otázku, zda z přezkumu soudem jsou vyloučena i dodatečná rozhodnutí, týkající se již zprivatizovaného majetku náležejícího jinému subjektu, resp. zda taková rozhodnutí jsou právně účinná\".
Dovolací soud se shoduje se závěrem odvolacího soudu, že žalobcem formulovaná otázka jakožto otázka po právní stránce zásadního významu směřuje mimo rámec tohoto řízení, v němž bylo předmětem řízení určení vlastnictví ke sporným nemovitostem.
Soudy prvního i druhého stupně se mohly zkoumáním vlastnického práva zabývat pouze v rozsahu, v jakém jim přísluší posuzovat právní důvody (tituly), na jejichž základě došlo, popř. nedošlo ke změně vlastnictví k předmětným nemovitostem. Podle zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, došlo ke změně zápisu vlastníka v katastru nemovitostí na základě rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 8. 2. 1995 č. j. 24/95-320 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3. 3. 1998 č. j. 41/3446/1998. Pokud odvolací soud k tomu uzavřel, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí státních orgánů o privatizaci majetku státu, je tento závěr nepochybně správný, neboť odpovídá ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dovolací soud dovozuje, že namítá-li dovolatel, že poté, co došlo k přechodu vlastnictví k nemovitostem na akciovou společnost, vzniklou na základě rozhodnutí o privatizaci (schválení privatizačního projektu), již nemohly státní orgány vydávat rozhodnutí o privatizaci, jimiž by již nabytý majetek akciové společnosti odňaly, pak soudy již nemohly v rámci žaloby o určení vlastnictví práva posuzovat, zda jsou výše cit. rozhodnutí ministerstva rozhodnutími o privatizací ve smyslu §10 shora cit. zákona či nikoliv, popř. zda jsou či nejsou v rozporu se zákonem, poněvadž soudy mohou přezkoumávat rozhodnutí státních (správních) orgánů pouze na základě žaloby podle části páté občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že dovolatel touto cestou správnost rozhodnutí, na jejichž základě byl zapsán do katastru nemovitostí nový vlastník předmětných nemovitostí nenapadl, nezbylo oběma soudům, než z těchto rozhodnutí vycházet.
Poněvadž nejsou splněny podmínky ust. §239 odst. 2 o.s.ř., dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl (ust. §218 odst. 1 písm. c) v návaznosti na ust. §243b odst. 4 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §146 odst. 2 věta první o.s.ř. (per analogiam) ve vazbě na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. Žalobce jako dovolatel procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto, žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. září 2000
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová