ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1635.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1635/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ V. M., B/ M. M., bytem tamtéž, proti žalovanému E. G., o 554.500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 149/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2000 č. j. 16 Co 424/99 - 57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaný zaplatil částku 554.500 Kč, kterou žalovanému zapůjčili, a ten přes jejich výzvu dluh nevrátil.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. listopadu 1996 č. j. 14 C 149/96 - 13 žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 1997 č. j. 25 Co 147/97 - 29 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co k dovolání žalobců byl rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. července 1999 č. j. 29 Cdo 323/98 - 40 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2000 č. j. 16 Co 424/99 - 57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 16. května 2000 dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Namítal, že odvolací soud opomenul dát žalovanému při jednání prostor k závěrečné řeči žalovanému a tím i možnost k uplatnění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. Postupem odvolacího soudu mu však byla tato možnost odňata. Za dovolací důvod dále označil skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nejenom zcela ignoruje argumentaci žalovaného, ale i provedené důkazy. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nejsou v této věci dány.
Výše citované ustanovení zakládá přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, tedy i tehdy, jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka či mu znemožnil vyjádřit se k návrhům na důkazy a k důkazům, které byly provedeny, přednést své návrhy (§123, §215 o. s. ř.) a pod. Musí jít přitom o stav, kdy znemožnění realizace práv účastníka došlo nenapravitelným způsobem, nikoliv tedy o případ, kdy přes případné opomenutí ze strany soudu zůstala účastníku řízení zachována dostatečná možnost k realizaci svých procesních oprávnění i přes chybný postup soudu.
Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení není založena procesním způsobem, tedy jen v důsledku toho, že účastník existenci důvodů předvídaných citovaným ustanovením tvrdí. Musí jít o případ, kdy k odnětí možnosti účastníka jednat před soudem skutečně došlo. K existenci vady zakládající přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a i dalších vad předvídaných pod písm. a) - e) a g) cit. ustanovení přihlíží soud jinak z úřední povinnosti (§242 odst. 1 o. s. ř.).
Shora uplatněná tvrzení dovolatele mířící na naplnění skutkové podstaty ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nejsou však podporována skutečnostmi patrnými z obsahu spisu v této věci. Dne 6. března 2000 podal zástupce žalovaného písemnou rekapitulaci stanoviska žalovaného (č. l. 51 spisu). V tomto podání nevyužil možnosti navrhnout (pro případ potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu) připuštění dovolání rozhodnutím odvolacího soudu. K projednání věci před odvolacím soudem došlo 4. dubna 2000, k němuž byl právní zástupce žalobce předvolán opatřením předsedy senátu ze dne 17. února 2000. Samotné předvolání obdržel právní zástupce žalobce dne 21. února 2000. Žalovaný a jeho zástupce vzali uvedený termín jednání na vědomí na jednání ze dne 15. února 2000, kde bylo vyhlášeno usnesení o odročení tohoto jednání za účelem opětovného předvolání žalobce s tím, že žalovaný se dostaví bez obeslání (č. l. 50 spisu). Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 4. dubna 2000 (č.l. 55 spisu) vyplývá, zástupce žalovaného přednesl obsah písemného podání - rekapitulace stanoviska žalovaného - tak, jak bylo písemně založeno ve spise a učinil návrh v tomto podání uvedený. Rovněž zástupce žalobce odkázal na svá předchozí stanoviska. Odvolací soud poté doplnil svá zjištění dotazy na žalovaného a po vyjádření zástupců účastníku o náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud ve věci shora uvedeným potvrzujícím rozsudkem. Z obsahu tohoto protokolu se tedy podává, že před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu byla zástupcům účastníkům opětovně uděleno slovo.
Námitka dovolatele, že žalovanému nebylo uděleno slovo k závěrečné řeči je právně bezvýznamná ve vztahu k vadám řízení vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., jmenovitě pak ani ve vztahu k možnosti uvedené pod písm. f) téhož ustanovení. Nelze totiž přehlédnout, že účastník má právo činit své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu (§41 odst. 1 o. s. ř.). Ke zkrácení práv žalovaného v tomto směru nedošlo, když tento nejenže nevyužil možnosti koncentrovaným způsobem v prvém svém odvolacím úkonu - písemném podání svého stanoviska, navrhnout přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Pokud při odvolacím jednání se dostalo žalovanému (stejně jako žalobci) dostatečné možnosti písemné podání přednést - vyjádřit se k náhradě nákladů řízení, nejde v tomto případě o zkrácení práv účastníků, které lze subsumovat pod případ předvídaný v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Ve vztahu k údajné, žalovaným tvrzené vůli navrhnout odvolacímu soudu vyslovení přípustnosti dovolání v rámci závěrečné řeči, je nutno poukázat na výslovné znění ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Citované ustanovení dává účastníku řízení možnost, aby návrh na vyslovení přípustnosti dovolání učinil nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Z gramatického výkladu tohoto ustanovení je zřejmé, že takový návrh může účastník učinit při svém prvém podání v rámci odvolacího řízení. Nejzazším okamžikem k formulaci takového návrhu je pak odvolací jednání, při němž má být věc odvolacím soudem skončena. Z uvedeného je zřejmé, že je zcela na vůli účastníka, zda a v kterém okamžiku ve shora uvedeném časovém období takový návrh učiní. Ani extensivním výkladem ustanovení §5 o. s. ř. nelze přitom dospět k závěru o povinnosti odvolacího soudu poučovat účastníky o tomto jejich právu. Nehledě ke skutečnosti, že odvolací soud může přípustnost dovolání založit vlastním rozhodnutím (ve smyslu ust. §239 odst. 1 o. s. ř.), a takový požadavek by se střetával se zásadou nezávislosti (odvolacího) soudu. Odvolací soud by tak totiž nepřímo dával najevo, jaký výsledek odvolacího řízení předjímá. Nevyužil- li proto účastník sám svého zákonného práva podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., nelze z této okolnosti dovozovat vadu řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Ve výše uvedené věci je třeba poukázat na časový sled procesních úkonů a z toho vyplývající dostatečný prostor, který se žalovanému nabízel od zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem České republiky do data projednání věci v odvolacím jednání, jak bylo shora uvedeno. Z tohoto srovnání je totiž zřejmé, že žalovaný měl objektivně dostatečně dlouhou lhůtu pro zvážení dalších eventualit svých procesních úkonů v odvolacím řízení, včetně možnosti včasného uplatnění návrhu podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v této věci nejsou dány. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. Nejsou dány ani podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolání žalovaného proto směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání není přípustné. Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř. za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 za použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně 23. srpna 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková