ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1679.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1679/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) M. J. a B) M. J., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátem, o odstranění vad díla, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 186/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2000 č. j. 29 Co 675/99 - 163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit společně a nerozdílně oprávněným žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 950 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. března 1999 č. j. 9 C 186/93-143 žalovanému uložil, aby odstranil v provozní stavbě hotelu čp. 442 v P. ulici v K., postavené na st. p. č. 2721 - zast. pl. objekt bydlení, zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v K. na listu vlastnictví č. 5445 pro obec a k. ú. K. náležející žalobcům závady na rozvodu teplé vody výměnou rozvodů teplé vody z materiálu MOSTEN 55292 (homopolymeru PP-1) za rozvody z materiálu HOSTALEN PN 16 nebo PP-R Random v provozní stavbě-hotelu čp. 442 v P. ulici v K. od hlavního přívodu teplé vody od boilerů v celém objektu od suterénu až do druhého poschodí. Dále zavázal soud prvního stupně žalovaného, aby odstranil netěsnosti, a tím i zatékání vody, u kanalizačního odpadu ze sprchy v druhém poschodí objektu, to vše do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně dále současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud měl za prokázané, že žalobci jsou vlastníky hotelu čp. 442 v P. ulici v K. na základě kupní smlouvy z 2. 7. 1991. S žalovaným na začátku léta 1991 dohodli, že jim udělá topení, rekonstrukci rozvodů studené vody a kanalizace a nové rozvody teplé vody ve zmíněném hotelu. Žalovaný práce provedl z rozhodující části včetně dodávek materiálu. Rozvody studené i teplé vody provedl z materiálu PP-1 tuzemské výroby. Po otevření hotelové části (od 1. patra výše) se projevily závady na rozvodu teplé vody a kanalizaci, které žalobci u žalovaného reklamovali, žalovaný však reklamaci odmítl. Ze znaleckých posudků potom pro soud prvního stupně vyplynulo, že použitý materiál byl pro rozvody teplé vody nevhodný a spolu s vadnou prací byl příčinou průsaků. Soud prvního stupně kvalifikoval vztah žalobců a žalovaného jako vztah občanskoprávní, protože žalobci v dané době nevyvíjeli podnikatelskou činnost podle svého předmětu činnosti, pouze se na ni připravovali. Soud prvního stupně proto posoudil vztah účastníků řízení jako vztah založený smlouvou o opravě a úpravě věci podle tehdejšího §276 občanského zákoníku. Smlouva nemusela být uzavřena písemně a právní vztah účastníků řízení obsahoval podle soudu prvního stupně prvky opravy i úpravy věci, za niž je nutno považovat budovu hotelu, neboť po provedení se práce a materiál staly součástí stavby. Podle názoru soudu prvního stupně se jednalo o práce stavební, u nichž činí záruční doba podle §280 tehdy platného občanského zákoníku 18 měsíců. V této době byly vady zjištěny a u žalovaného uplatněny a byla uplatněna i práva z odpovědnosti za vady podle §281 odst. 1 tehdejšího občanského zákoníku spočívající v požadavku žalobců na výměnu trubek. Podle znaleckého posudku byly použité trubky pro teplou vodu nevhodné a spolu s vadnou prací byly příčinou průsaků. Žalovaný podle soudu prvního stupně odpovídá jednak za provedené práce, třebaže je neprováděl osobně, ale pomocí pracovníků, které sám sjednal a kteří nebyli v přímém vztahu k žalobcům, jednak za výběr materiálu, který nabídl žalobcům a který byl pro daný účel nevhodný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel při přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně z vyjádření účastníků řízení, která mezi nimi nebyla sporná. Takto zjistil, že žalovaný dodal v červenci a srpnu 1991 k výměně rozvodu teplé vody v hotelu prvky potrubí z homopolymeru PP-1 značky MOSTEN 55292. V té době měl žalovaný živnostenské oprávnění k instalatérské a topenářské činnosti a věděl, že dodávky výrobků i montážní práce, které dodal žalobcům a též fakturoval, jsou určeny k rekonstrukci ústředního topení a rozvodů teplé vody v hotelu, který první žalobce provozoval na základě rozhodnutí ONV K. ze dne 22. 10. 1990 č. j. 1304/90/SP o registraci jeho podnikání. Mezi účastníky řízení bylo též nesporné, že se na dodávkách potrubí a instalaci rozvodu teplé, studené a odpadní vody dohodli jen ústně. Tato zjištění hodnotil potom odvolací soud podle §153 odst. 1 a 3, §356 a §357 hospodářského zákoníku vycházeje ze skutkového závěru, že účastníci jednali jako podnikatelé ve smyslu ustanovení §1 hospodářského zákoníku, neboť obchodní zákoník nebyl ještě v této době účinný. Podle §357 hospodářského zákoníku nebylo nutné, aby dodávky instalatérského materiálu a instalatérské práce byly sjednány písemnou smlouvou. Odpovědnost žalovaného a záruční lhůty odvolací soud dovodil z ustanovení §133 odst. 1 a §135 a §300 odst. 2 hospodářského zákoníku, protože se dodané materiály staly součástí stavby. Konstatoval, že žalobci reklamovali zjištěné vady včas a oprávněně, neboť příčinou vad byla podle znaleckého posudku, který dal vyhotovit soud prvního stupně, nevhodná volba použitého materiálu a nevhodný technologický postup žalovaného při zpracování tohoto materiálu. Návrh žalovaného na nové posouzení jeho odpovědnosti dalším znalcem odmítl s poukazem na nedostatečné zdůvodnění tohoto návrhu a s odkazem na to, že §133 odst. 2 hospodářského zákoníku připouští jako liberační důvody jen zhoršení vlastností výrobků, které bylo způsobeno vlastním jednáním odběratele (v tomto případě by šlo o žalobce), popř. neodvratitelnou událostí. Odvolací soud rovněž nepřipustil v dané věci dovolání, neboť žalovaný svůj návrh na připuštění dovolání nezdůvodnil a odvolací soud neshledal, že by jeho rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost opíral o ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c), d) o. s. ř. Jeho obsáhlé námitky směřovaly především proti tomu, že znalec ustanovený soudem prvního stupně neměl k podání znaleckého posudku potřebné odborné předpoklady a že odvolací soud nepřipustil návrh žalovaného na posouzení vhodnosti použitého materiálu a technologie dalším znalcem. Dále dovolatel namítal, že na opravu vedení teplé a studené vody nebyla sjednána žádná hospodářská smlouva, a to ani písemná ani ústní. V této souvislosti uvedl, že nebyly dohodnuty podstatné náležitosti smlouvy. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že podle jejich názoru není dovolání v dané věci přípustné. Pokud by snad přípustné bylo, upozorňují na to, že podle jejich názoru není dán dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, neboť dovolatel toto pochybení v dovolání nenamítá. Námitky dovolatele směřují podle žalovaných ke skutkovému základu věci, posouzení provedených důkazů soudem a úplnosti dokazování. Uvedené výhrady žalovaného však považují za nedůvodné, neboť provedené důkazy hodnotily soudy obou stupňů v souladu se zásadami obsaženými v občanském soudním řádu. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, dospěl však k názoru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma případů uvedených v odstavci 2) je dovolání přípustné, trpí-li řízení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. Tyto vady se však ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, a tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Žádná taková situace však v dané věci nenastala.
Dovolání v této věci naopak není přípustné podle ust. §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak uvádí ve svém dovolání dovolatel, neboť tato úprava přípustnosti dovolání směřuje na dovolání proti usnesením odvolacího soudu a v dané věci rozhodoval odvolací soud ve věci samé rozsudkem.
Zbývá tedy ještě posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání, který je upraven v §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky.
V daném případě lze za jedinou námitku, kterou dovolatel uplatňuje ve svém dovolání a která by mohla zakládat jako právně významná otázka přípustnost dovolání, pokládat otázku, zda byly mezi účastníky řízení dohodnuty podstatné náležitosti hospodářské smlouvy o jiných pracích a výkonech a zda tudíž došlo k uzavření této smlouvy. Vyřešení uvedené otázky by však nesplňovalo požadavek obecného dopadu a zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu i pro další obdobné případy, neboť posouzení této otázky je závislé na skutkových zjištěních v dané věci. Není proto dána přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobců spočívají v odměně advokáta za dva společné úkony právní služby při zastupování dvou osob ve výši 800 Kč /§7, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb/ a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 150 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhl.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. září 2000
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová