ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1775.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1775/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. H. proti žalované E. K., o vydání věcí, o 14.500,- Kč, o 4.071,- Kč a o vzájemném návrhu o 30.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 62/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 2000, čj. 8 Co 278/2000-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, čj. 12 C 62/97-173, ve výroku o vzájemném návrhu tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 24.539,20 Kč a ve zbytku vzájemný návrh zamítl. V ostatních výrocích odvolací soud rozhodnutí okresního soudu, kterými soud prvního stupně návrhy žalobce zamítl, potvrdil. Návrhu žalobce na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.
Žalobce zastoupený advokátem podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání. Důvodnost tohoto dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.) a dále v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.). Konkrétně namítá, že rozhodnutí obou soudů o vzájemném návrhu nemá oporu v provedeném dokazování, neboť o žalované „v průběhu celého řízení nebyly opatřeny důkazy k tomu, aby mohl mít soud za objektivně prokázáno, že skutečně vyvíjela činnost ve smlouvě uvedenou, která logicky podmiňovala její podíl na zisku\". Dále nesouhlasí s tím, že soud vyhověl vzájemnému návrhu aniž si odpověděl na otázku, zda může účastník sdružení žalovat u soudu o zaplacení částek plynoucích z činnosti sdružení, aniž účastníci sdružení mezi sebou provedli konečné vypořádání majetku sdružení a dále, zda v případě nečinnosti jednoho z účastníků takové dohody, jakou účastníci uzavřeli, má nečinný účastník nárok na podíl ze zisku. Odpověď na tyto otázky má dovolatel za právně významné. Žalobce dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že námitka započtení, kterou vznesl dne 17.3.2000 nemohla vyvolat hmotněprávní účinky, neboť je k započtení použita promlčená pohledávka a žalovaná vznesla námitku promlčení. Podle dovolatele je dovolání přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve výroku o vzájemném návrhu) a ve zbytku s ohledem na §239 odst. 2 o. s. ř. Proto z výše uvedených důvodů žalobce navrhuje zrušit rozsudky krajského a okresního soudu a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Ve výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně o vzájemném návrhu pokud jde o částku 5.460,80 Kč (ve zbytku je rozsudek odvolacího soudu potvrzující), není dovolání (ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) přípustné, neboť v tomto rozsahu není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (§243b odst. 4, 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.). K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.97, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Odstranění měnícího výroku odvolacího soudu by však v projednávané věci nevedlo ke stavu pro žalobce příznivějšímu (v porovnání s tím, jak rozhodl soud prvního stupně).
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24.2.2000 /č.l. 209/ - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení připuštěno jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, připuštění dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1999, pod číslem 94).
Posouzení a vyřešení v dovolání předkládaných otázek nemá pro tento konkrétní spor žádný význam, neboť podstata sporu spočívá, jak správně uvedl odvolací soud, v tom, zda a v jaké výši má žalovaná vůči žalobci splatnou pohledávku. Tato pohledávka vznikla na základě „Dohody o spolupráci\" uzavřené mezi účastníky řízení dne 1.5.1995, ve které se žalobce zavazuje uhradit žalované 50 % z provize za vymáhání v dohodě uvedených pohledávek. Na tento závazek žalobce namůže mít žádný vliv to, zda proběhlo konečné vypořádání majetku sdružení, neboť žalobce je dle dohody povinen uhradit žalované výše uvedenou část provize bez ohledu na výši vynaložených nákladů. Otázka, zda má nečinný účastník sdružení nárok na podíl na zisku, nemá taktéž pro tuto věc žádný význam, neboť v případě, že nebyl spokojen se vzájemnou spoluprácí, mohl postupovat, jak již uvedl odvolací soud, dle ustanovení §838 obč. zák. Jiný postih nečinného účastníka je možný jen v případě, že je specifikován ve smlouvě o sdružení. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že předkládané otázky nelze mít za zásadně právně významné dle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání tedy dle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné není.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. prosince 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová