ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.178.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 178/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. B. proti žalované společnosti I., s. r. o., zast. advokátem, o zaplacení částky 249.102,- Kč s příslušenstvím, k dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 1999, č. j. 1 Cmo 127/99-24, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 6. 1999, č. j. 1 Cmo 127/99-24 odmítl jako opožděné [§218 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] odvolání žalované společnosti proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, č. j. 82 Ro 1845/98-18, jímž tento soud odmítnul její odpor do platebního rozkazu ze dne 18. 1. 1999, č. j. 82 Ro 1845/98-14.
Odvolací soud ve svém usnesení považoval za den doručení usnesení soudu prvního stupně den 26. 3. 1999. Posledním dnem patnáctidenní lhůty podle §204 odst. 1 o. s. ř. k podání odvolání byl den 12. 4. 1999. Jestliže odvolání bylo podáno žalovanou u soudu prvního stupně až 14. 4. 1999, bylo opožděné, proto odvolací soud odvolání odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém uvedla, že „přípustnost dovolání spatřuje v ust. 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.\", když dovolání podává z toho důvodu, že žalované byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Žalovaná má za to, že odnětí možnosti jednat před soudem je každý nesprávný postup soudu, kterým se účastníku řízení brání v uplatnění jeho práv podle občanského soudního řádu, nedošlo - li k nápravě pochybení soudem odvolacím. V daném případě spočívá uvedená nesprávnost v tom, že soud prvního stupně nedoručil vydaný platební rozkaz žalované do vlastních rukou a znemožnil jí tak včasné podání odporu proti platebnímu rozkazu, který byl vydán Krajským obchodním soudem v Praze ze dne 18. 1. 1999, č. j. 82 Ro 1845/98-14.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, která byla jako účastník řízení řádně zastoupena advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř.), jenž dovolání sepsal.
Dovolání je v daném případě přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání.
V dovolání žalovaná uvedla, že přípustnost dovolání „spatřuje v ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.\"; z obsahu dovolání je však nepochybné, že žalovaná uplatňuje přípustnost dovolání a dovolací důvod dle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť napadá to, že jí byla odňata možnost jednat před soudem.
Z dovolání je dále zřejmé, že argumenty dovolatelky týkající se odnětí možnosti jednat před soudem směřují proti usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud odmítl odpor žalované proti vydanému platebnímu rozkazu, resp. směřují proti tomu, že jí nabyl řádně doručen platební rozkaz z 18. 1. 1999, č. j. 82 Ro 1845/98-14.
Podle ustanovení §237 písm. f) o. s. ř., o odnětí možnosti jednat před soudem, jenž měla dovolatelka ve svém podání na mysli, jde tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), a byl - li tento postup nesprávný.
V rozhodnutích uveřejněných pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, Nejvyšší soud opakovaně zaujal stanovisko, že po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení §237 písm. f) o. s. ř. (tím, že za slovo „byla\" byla vložena slova „v průběhu řízení nesprávným\") je za „postup soudu v průběhu řízení\" možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předcházela, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh řízení zhodnocen (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1997).
V posuzovaném případě odvolací soud odvolání odmítl proto, že podle jeho názoru bylo podáno opožděně, a tento jeho hodnotící úsudek se promítl přímo do rozhodnutí, a proto nesprávný postup soudu „v průběhu řízení\" nezakládá. Vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. řízení tudíž netrpí.
Dovolací soud s ohledem na to, že dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. se dále ve smyslu ust. §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda řízení netrpí jinou vadou, která by mohla míz za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyla uplatněna v dovolání. Ze spisu vyplývá, že odvolací soud učinil zjištění týkající se doručování usnesení soudu prvního stupně z hlediska ustanovení §48 odst. 1, §204 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přímo ze spisu (ze založené doručenky), a dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítnul je, aniž nařídil jednání (§214 odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Místo, den a způsob doručení se při doručování poštou prokazuje zásadně doručenkou, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné a od listin soukromých se liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.).
Ve spisu je založena doručenka, z níž vyplývá, že usnesení soudu prvního stupně proti němuž směřovalo odvolání bylo doručeno žalované dne 26. 3. 1999; obsahuje razítko I. s. r. o. a podpis potvrzující převzetí této zásilky pracovnicí žalované a dále „razítko dodací pošty a podpis vydávajícího pracovníka\". Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odesláno jako tzv. obyčejná zásilka (tj. s hnědým pruhem). Jestliže za těchto okolností odvolací soud určil za den doručení shora uvedený den, je jeho závěr s uvedenými údaji v souladu. Zároveň je tento závěr v souladu s ust. §48 odst. 1, 2. věta o. s. ř., neboť písemnost, která nebyla určena do vlastních rukou (tj. ostatní písemnost) byla převzata pracovnicí žalované dne 26. 3. 1999 s účinky s tím spojenými.
Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje je, že na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným v doručence), aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal.
Žádné takové tvrzení však dovolatelka ve svém podání nevznáší.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům shledal dovolací soud, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odvolání žalované odmítnuto pro opožděnost, je správné a dovolací důvod tvrzený dovolatelkou není dán, popř. dovolací soud neshledal, že by byly dány jiné důvody dovolání ve smyslu ust. §242 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebyla náhrada těchto nákladů přiznána, neboť dovolatelka neměla úspěch ve věci a žalobci podle spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. července 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková