ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.189.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 189/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce J. M., zast. advokátem, proti žalovaným 1) P. s r. o., zast. advokátem, 2) M. H., 3) T., s.r.o., zast. advokátem, o zpřístupnění předmětu leasingu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn 8 C 257/97, o dovolání žalobce proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 1999, č.j. 19 Co 676/98-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. září 1999, č.j. 19 Co 676/98-76, potvrdil k odvolání žalobce ve výrocích o věci samé rozsudek ze dne 29. září 1998, č. j. 8 C 257/97-54, jímž Okresní soud v Ústí nad Orlicí zamítl návrh na stanovení povinnosti prvnímu žalovanému plnit vůči žalobci leasingovou smlouvu a umožnit žalobci využití předmětu leasingu. Dále zamítl návrh na stanovení povinnosti 2. a 3. žalovanému vydat žalobci předmět leasingu (tahač MAN 19.422FLT/BL/G c.k. W. SPZ ...). Výrokem č. IV. zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
Žalobce se návrhem domáhal stanovení povinnosti prvnímu žalovanému plnit vůči žalobci leasingovou smlouvu č. 96101 ze dne 24.1.1996 a umožnit žalobci využití předmětu leasingu tahače zn. MAN 19.422FLT/BL/G c.k. W. SPZ .... Na druhém a třetím žalovaném požadoval vydání předmětného tahače.
Odvolací soud vyšel zejména ze zjištění, učiněných soudem prvního stupně, že žalobce a druhý žalovaný společně podnikali a následně mezi sebou uzavřeli sdružení podle občanského zákoníku, které nemá právní subjektivitu. První žalovaný uzavřel leasingovou smlouvu s oběma společníky tohoto sdružení. V důsledku neplacení splátek, vyzval první žalovaný (P. s.r.o.) oba společníky sdružení k úhradě dlužných splátek a následně zrušil leasingovou smlouvu pro porušení všeobecných podmínek leasingu, neboť došlo k prodlení s platbami. Žalobce byl upozorněn na ukončení leasingové smlouvy a vyzván k vydání předmětného tahače, který však odmítl dobrovolně vydat. Tahače se zmocnil druhý žalovaný. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by jako nájemce zaplatil dlužné splátky nebo poskytl zálohu na dlužné splátky, když záloha byla poskytnuta jinou osobou než nájemcem – žalobcem. Jednání žalovaného 1) se společníky sdružení bylo rovnocenné. Platnou smlouvou ze dne 24.1.1996 mezi prvním a druhým žalovaným došlo k převodu tahače na žalovaného 2), protože poskytl žalovanému 1) zálohu na úhradu dlužných leasingových splátek za měsíce červen a červenec 1997. Následně dne 1.1.1998 došlo k dohodě o převodu předmětu leasingu na třetího žalovaného. Společnost T. s.r.o. nabyla předmětný tahač v dobré víře a podle ust. §489 a násl. obchodního zákoníku - zákona č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále „obch.z.\").
Odvolací soud doplnil řízení zjištěním obsahu smlouvy o sdružení uzavřené mezi žalobcem a druhým žalovaným ze dne 1.12.1995. Ze smlouvy soud zjistil, že je uzavřena za účelem podnikání pod obchodním jménem „M. – nákladní doprava\" a jako předmět činnosti je ve smlouvě o sdružení uveden pronájem formou leasingu předmětného tahače MAN. Odvolací soud uzavřel, že nejen z leasingové smlouvy č. 96101 ze dne 24.1.1996, ale i z obsahu smlouvy o sdružení je třeba dovodit, že leasingovou smlouvu na straně nájemců uzavřel jak žalobce tak i druhý žalovaný. Vzhledem k tomu, že tito účastníci se ve smlouvě označili svým obchodním jménem „M. – nákladní doprava\", platil pro závazkový vztah režim ust. §10 odst. 2 obch. z., podle kterého podniká-li více osob pod společným jménem bez založení právnické osoby, jsou tyto osoby povinny splnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně. Z článku 9 všeobecných podmínek, které byly součástí leasingové smlouvy č. 96101 soudu vyplynulo, že mezi účastníky byla sjednána možnost odstoupení od smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že žalobce a žalovaný 2, byli jako nájemci v prodlení se splátkou déle než 15 kalendářních dní a na možnost odstoupení byli dopisem ze dne 22.7.1997 upozorněni. Dne 25.8.1997 bylo nájemcům sděleno, že pro nezaplacení splátek za červen a červenec 1997 je leasingový vztah ukončen. Následná smluvní ujednání mezi žalovaným 1 a 2 a žalovaným 2 a 3 jsou podle odvolacího soudu bezvýznamná, neboť leasingový vztah byl ukončen a není důvod pro vydání předmětu leasingu. Také otázku týkající se zálohových splátek poskytnutých žalovanému 1, jako zálohy na dlužné splátky z leasingové smlouvy odvolací soud shledal jako nepodloženou, neboť žalobce v tomto směru neunesl důkazní břemeno. Platby poukázané manželkou žalobce na účet žalovaného 1 a označení jako zálohy bez bližšího určení, nemohl žalovaný 1 bez dalšího pokynu manželky žalobce, považovat za plnění poskytnuté žalobcem a žalovaným 2 na úhradu dlužných leasingových splátek.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce v otevřené lhůtě dovolání. K důvodu přípustnosti dovolání uvedl, že za situace, kdy odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na připuštění dovolání, je jeho dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel se dovolává pouze do potvrzujícího výroku I., kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby směřující ke stanovení povinnosti plnit vůči žalobci leasingovou smlouvu a umožnit mu využití předmětu leasingu. Za otázku zásadního právního významu, kterou navrhoval odvolacímu soudu k vyslovení přípustnosti, považoval žalobce hodnocení leasingového vztahu uzavřeného mezi účastníkem sdružení ve vztahu k nárokům dalších účastníků sdružení na předmět leasingu a ve vztahu k jejich oprávnění o leasingovém vztahu jednat s pronajímatelem a dále pak posouzení právního postupu při odstoupení od leasingové smlouvy pro neplacení leasingových splátek z hlediska dohody o zálohové úhradě těchto splátek.
Odvolací soud neshledal takto specifikovanou otázku za otázku zásadního právního významu, neboť pro právní posouzení předmětné věci byla rozhodná skutková zjištění, zejména kdo byl účastníkem leasingové smlouvy, zda povinnosti ze smlouvy byly řádně a včas splněny a která ze smluvních stran a za jakých podmínek měla právo od smlouvy odstoupit a v neposlední řadě, zda účinky odstoupení nastaly. Dále byly pro potvrzující výrok odvolacího soudu o vydání věci rozhodné skutkové okolnosti, který z účastníků a jestli vůbec předmět sporu drží a na základě jakého titulu. Nejednalo se tedy o otázku zásadního právního významu.
V dovolání pak ještě žalobce doplnil, že soudy obou stupňů zcela opomenuly posoudit celý zjištěný skutkový stav i z hlediska ustanovení §265 obch.z. Dále zdůrazňuje, že se s žalovaným 1. dohodl na zálohových splátkách a že P. s.r.o. zjevně zneužil svého postavení v leasingovém vztahu a odstoupil od smlouvy s poukazem na to, že platby hrazené žalobcem nebyly označeny náležitým variabilním symbolem, i přesto, že jiný důvod, než splácení leasingových splátek žalobce nikdy neměl a výše záloh odpovídaly smluvním splátkám.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §238 a §239 o. s. ř. V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím) ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 29. září 1998 je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci). Podle §239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné též, neboť odvolací soud přípustnost výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil.
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., kterého se výslovně žalobce dovolává. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Dovolatel přisuzuje po právní stránce zásadní význam hodnocení leasingového vztahu uzavřeného mezi účastníkem sdružení ve vztahu k nárokům dalších účastníků sdružení na předmět leasingu a ve vztahu k jejich oprávnění o leasingovém vztahu jednat s pronajímatelem a dále pak posouzení právního postupu při odstoupení od leasingové smlouvy pro neplacení leasingových splátek z hlediska dohody o zálohové úhradě těchto splátek. Dále se domnívá, že soudy obou stupňů zcela opomenuly posoudit celý zjištěný skutkový stav i z hlediska ustanovení §265 obch.z., tedy, že jednání žalovaného 1) bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Otázku posouzení jednání žalovaného 1) jako jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ust. §265 obch.z. odvolací soud nepominul, když vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobce v tomto směru neunesl důkazní břemeno. Nepodařilo se mu prokázat, že zálohy ve výši dlužných splátek poskytované manželkou žalobce, přímo směřovaly k uhrazení dlužných splátek z leasingové smlouvy, ke kterým byli zavázáni žalobce a druhý žalovaný. Soud také vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) postupoval při jednání se členy sdružení stejně. Samotné posouzení obchodního vztahu podle ust. §265 obch.z. v předmětném sporu není otázkou zásadního právního významu.
Dovolací soud stejně tak nepovažuje za otázky zásadního právního významu otázky posuzování oprávněnosti postupu při odstoupení od leasingové smlouvy. V předmětném případě nelze dovodit, že by z hlediska rozhodovací praxe soudů řešil odvolací soud předmětnou otázku odlišně od ustálené judikatury, když převážně hodnotil konkrétní skutková zjištění, která nemají obecný význam pro právní posouzení právních otázek, souvisejících s odstoupením od leasingové smlouvy a se vzájemnými právními vztahy mezi účastníky leasingové smlouvy.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalovaných však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. srpna 2000
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková