ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.19.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 19/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně T. s. r. o., proti žalovanému F. K., o 127.968,20 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného proti žalobkyni o 73.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 150/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. září 1999 č. j. 14 Co 304/99-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 19. února 1999 č.j. 6 C 150/97-81 zamítl návrh žalobkyně na zaplacení 127.968,20 Kč s příslušenstvím a zavázal ji zaplatit žalovanému 73.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále přiznal svědečné ve výši 200,- Kč svědku V. N. a uložil žalobkyni povinnost zaplatit Českému státu na náhradě nákladů řízení 200,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 49.845,-Kč k rukám JUDr. Z. N.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka včas odvolání, a to do všech výroků vyjma výroku týkajícího se svědečného pro svědka V. N.
Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pokud jde o zamítnutí návrhu a stanovení povinnosti žalobkyně zaplatit Českému státu náhradu nákladů řízení. Dále krajský soud změnil výrok týkající se povinnosti žalobkyně zaplatit 73.000,- Kč, a to tak, že stanovil žalobkyni, jako žalované v řízení o vzájemném návrhu, povinnost zaplatit žalovanému, jako žalobci v řízení o vzájemném návrhu, tuto částku do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku o náhradě nákladů řízení žalovaného, krajský soud napadený rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Návrh na připuštění dovolání krajský soud zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala žalobkyně zastoupená advokátem včasné dovolání s odůvodněním, že je přesvědčena o tom, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Napadený rozsudek je v celém rozsahu rozsudkem potvrzujícím. Odvolací soud sice ve výroku svého rozsudku uvedl, že mění výrok soudu prvního stupně „pod bodem II.", tento výrok však nezměnil věcně, když pouze opravil označení účastníků tak, aby odpovídalo tomu, že tímto výrokem rozhodl soud prvního stupně o vzájemném návrhu žalovaného, co do svého obsahu však zůstal výrok nezměněn, a proto jej nelze posuzovat jako výrok měnící.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v projednávané věci nejde, neboť potvrzený rozsudek okresního soudu nebyl rozsudkem, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a zbývá posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění svého dovolání se sice žalobkyně dovolává nesprávného právního posouzení, ve skutečnosti však brojí proti nesprávnému hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů jako součást procesu dokazování je činnost zabývající se otázkami skutkovými, především vyvozením skutkových zjištění. Žalovaná tedy ve skutečnosti napadá rozsudek krajského soudu z důvodu jeho nesprávného skutkového zjištění vyplývajícího z provedeného dokazování. Dovolání však může být přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání podle §239 o. s. ř. nemůže založit) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Podobně jako u zmatečnosti (§237 o. s. ř.) přípustnost dovolání podle §239 o. s. ř. není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatelka v něm (stejně jako u odvolacího jednání, kdy připuštění dovolání navrhla) nijak nezdůvodňuje, v čem podle jejího názoru spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Její výtky se vztahují ke skutkovým zjištěním soudu a jejich prostřednictvím je ve skutečnosti uplatněn jen dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tedy důvod, jenž je v případě dovolání, jehož přípustnost má být opřena o §239 odst. 2 o. s. ř., důvodem nezpůsobilým. Dovolací soud proto neshledal zákonné předpoklady pro závěr, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. června 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová