ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.195.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 195/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: J. P., jako správce konkursní podstaty K., a. s., zast. advokátem, proti žalovanému: T. P., zast. advokátem, o 2,306.377,96 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 194/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1998, č. j. 29 Co 230/98-65, takto:
I. Co do částky 700.000,- Kč se dovolání odmítá.
II. Co do částky 1,606.377,96 Kč se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako odvolací soud výše uvedeným napadeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci, že odvoláním napadené výroky o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 700.000,- Kč a o zamítnutí žaloby ohledně částky 1,606.377,96 Kč, se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2,306.377,96 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Napadené zamítnutí žaloby ohledně 18% úroku z prodlení s úhradou částky 2,306.377,96 Kč se mění tak, že se řízení o této částce zastavuje. Současně rozhodl odvolací soud o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Rozsudkem soudu prvního stupně - Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 3. 1998 č. j. 14 C 194/96-41 - byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 700.000,- Kč, byla zamítnuta žaloba ohledně částky 1,606.377,96 Kč a ohledně 18% úroku z prodlení z částky 2,306.377,96 Kč a žalobci bylo uloženo žalovanému nahradit náklady řízení.
Tento rozsudek napadli odvoláním oba účastníci.
Žalobce napadl odvoláním výroky, jimiž mu nebylo vyhověno. Zároveň vzal zpět žalobu na přiznání 18% úroku z prodlení z celé požadované částky a v tomto rozsahu navrhl zastavení řízení.
Žalovaný napadl odvoláním výroky o povinnosti zaplatit žalobci 700.000,- Kč a o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud přezkoumal všechny výroky napadeného rozsudku a vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobce se ve sporu domáhal zaplacení ceny 49.536 lahví whisky a koňaku, které dodal žalovanému dne 27. 9. 1991 ve třech zásilkách s mezinárodními nákladními listy č. 547123, 574034 a 610272 a vyfakturoval jejich cenu na základě uzavřené hospodářské smlouvy, v souladu s ust. §165 a §375 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „hosp. zák.\").
V odvolacím řízení zůstala mezi účastníky sporná pouze platnost dohody ze dne 10. 12. 1993 o tvrzeném uznání dluhu a dále splatnost zbytku dluhu ve výši 1,606.377,96 Kč.
S odkazem na ustanovení §132 hosp. zák. došel odvolací soud k závěru, že sporné věty v dohodě ze dne 10. 12. 1993 „Pokud se týká pohledávek z kontraktu 355911105 na dodávku alkoholu ve výši 2,306.377,96 Kč, T. P. se zavazuje uhradit 200.000,- Kč do 31. 12. 1993, 500.000,- Kč do 31. 1. 1994. O zbývající úhradě na tuto pohledávku se strany dohodnou po ukončení vyřešení případu s textilem\", je třeba vyložit podle pravidel v ust. §20 odst. 1 a 2 hosp. zák. Podle těchto ustanovení je nutno vykládat právní úkon v souladu se skutečnou vůlí jednajícího a s povahou jednání, o jaké šlo a přitom hledět na okolnosti, za nichž byl projev učiněn, a na zásady poctivého obchodního styku.
Odvolací soud se přesvědčil z vyjádření žalobce i jeho právního předchůdce, že si chtěl zajistit nepromlčení nároku na zaplacení ceny zboží. Žalovaný v této dohodě v následující větě výslovně uznal dluh 2,306.377,96 Kč „co do důvodu a výše\". Proto tvrzení žalovaného resp. jeho právního zástupce, že neuznal tento dluh co do podstaty, je pouhou snahou zbavit se povinnosti dluh zaplatit. Stejně působí i další tvrzení žalovaného, na jehož základě soud prvního stupně vydal napadený rozsudek, že z dluhu je splatná jen částka 700.000,- Kč, poněvadž „případ s textilem\" nebyl ještě vyřešen.
Odvolací soud dovodil, že hospodářský zákoník neznal pojem splatnosti dluhu a výrazem „splatnost\" označoval stejně jako prováděcí vyhláška č. 154/1975 Sb. pouze dobu, po kterou nebyl odběratel po obdržení faktury dodavatele ještě v prodlení. Proto veškeré úvahy o tom, že žalovaný ještě není povinen zaplatit žalobci částku 1,606.377,96 Kč, neboť nebyl splněn předpoklad pro jeho odpovědnost za dluh ve smyslu ust. §71 odst. 2, §78 nebo §79 občanského zákoníku v tehdy platném znění, podle názoru odvolacího soudu odporují ustanovením §165 a §375 hosp. zák. a ustanovením vyhlášky č. 154/1975 Sb.,
Odvolací soud dále došel k závěru, že názor, přejatý soudem prvního stupně, že žalobce smí požadovat zaplacení částky 1,606.377,96 Kč až po pravomocném rozhodnutí soudu o náhradě škody, způsobené nevrácením textilního zboží v hodnotě 5,213.175,- Kč, je právně nezdůvodnitelný. Dohoda mezi účastníky ze dne 10. 12. 1993 totiž pouze předpokládá dohodu o době úhrady zbytku uznaného dluhu. Časový termín sice určuje slovy „po ukončení vyřešení případu s textilem\", ale chybí v ní jakýkoliv nástroj, který by účastníky donutil vůbec se dohodnout. Doba, na kterou soud prvního stupně odkázal žalobce, je tedy časově neomezená, lhůta k promlčení nároku na zaplacení dluhu je však jen desetiletá. Další otálení s vyslovením povinnosti žalovaného zaplatit žalobci celou dlužnou částku 2,306.377,96 Kč proto porušuje základní zásadu rovného postavení účastníků ve sporném řízení, zakotvenou v §1 o. s. ř., a přináší jen prodlužování doby, po kterou měl žalovaný majetkový prospěch z prokázaného nezaplacení ceny odebraného zboží, v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, chráněnou mimo jiné i ustanovením §123 hosp. zák.
Ze všech těchto důvodů odvolací soud změnil všechny výroky napadeného rozsudku tak, že uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobci celou vymáhanou jistinu a se zřetelem na zpětvzetí žaloby ohledně 18% úroku z prodlení s úhradou vymáhané částky zastavil řízení o tomto úroku.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel uvádí, že přestože napadl blanketovým odvoláním výrok ukládající mu povinnost zaplatit žalobci částku 700.000,- Kč a toto odvolání nedoplnil o odůvodnění, nepostupoval soud prvního stupně v souladu s ustanovením §209 a §43 odst. 2 o. s. ř. a soud druhého stupně při odvolacím jednání pouze konstatoval, že neperfektnost odvolání není v daném případě překážkou jeho projednání a rozhodnutí. V písemném odůvodnění svého rozhodnutí se již odvolací soud s touto skutečností vůbec nevypořádává. Soudy obou stupňů svým postupem porušily podstatným způsobem svrchu cit. ustanovení o. s. ř. Soud odvolací nemohl odvolání řádně projednat, neboť mu nebylo známo, v jakém směru a z jakých důvodů je rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec napadáno. Pokud nebylo postupováno podle §43 o. s. ř., pak nebylo možno nejen rozhodovat ve věci, nýbrž ani řízení zastavit.
Tímto postupem - tvrdí dovolatel - mu byla fakticky odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Dovolatel namítá také promlčení částky 700.000,- Kč, neboť nemohla-li být podle hospodářského zákoníku doba splatnosti učiněna předmětem dohody ze dne 10. 12. 1993, poněvadž hospodářský zákoník splatnost závazku neznal, potom pohledávka v uvedené výši byla v době podání žaloby promlčena. Dovolatel má ostatně pochybnosti o tom, že souhlas věřitele s pozdějším zaplacením dluhu může mít vliv na počátek běhu promlčecí doby (pokud se nejedná např. o dohodu o narovnání podle §585 obč. zák.).
Pokud jde o měnící výrok o povinnosti zaplatit částku 1,606.377,96 Kč, dovolatel opět poukazuje na vznesenou námitku promlčení. Uznávací prohlášení nemá náležitosti podle ust. §132 odst. 1 hosp. zák., protože v dohodě ze dne 31. 12. 1993 (zřejmě 10. 12. 1993) není specifikován důvod uznávaného závazku, když je zde uvedena pouze výše a pokud jde o důvod, je převzat text zákona, aniž by tento důvod byl blíže specifikován. Bez obou uvedených esenciálních náležitostí nemůže být uznání závazku účinné, absenci uvedení důvodu není možno překlenout výkladem podle ust. §20 odst. 2 hosp. zák. Pokud dovolací soud dovodí ohledně platnosti uznání závazku opak, dovolatel připomíná, že o úhradě částky 1,606.377,96 Kč se měly strany podle ujednání v dohodě ze dne 31. 12. 1993 (zřejmě 10. 12. 1993) dohodnout po vyřešení případu s textilem. Jednalo se tudíž o sjednanou odkládací podmínku předvídanou v ust. §24d odst. 1 a 2 hosp. zák., která dosud naplněna nebyla. Je tudíž závazek dosud nesplatný, když ani zákon o konkursu a vyrovnání neupravuje nástup splatnosti podmíněných závazků jako důsledek prohlášení konkursu.
Podle názoru dovolatele nemá žádnou relevanci ani argumentace odvolacího soudu, že v dohodě ze dne 10. 12. 1993 chybí nástroj, který by smluvní strany donutil se dohodnout o případu s textilem. Správná není ani úvaha soudu, že otálením s vyslovením povinnosti zaplatit žalobci celou dlužnou částku je porušována zásada rovnosti postavení účastníků, přičemž jak by měla být rovnost účastníků zamítnutím žaloby pro nedostatek splatnosti žalované částky narušena, to již soud v odůvodnění neuvádí.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje náležitosti stanovené zákonem (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), konstatoval že dovolání je přípustné v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), tj. co do částky 1,606.377,96 Kč, poněvadž co do částky 700.000,- Kč odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a proto v tomto rozsahu je dovolání ve smyslu cit. ustanovení nepřípustné.
Pokud se dovolatel pokouší dovodit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., nelze mu přisvědčit, neboť z obsahu spisu se nepodává, že by dovolateli - žalovanému jako účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Je sice skutečností, že proti výroku pod bodem I. podal žalovaný blanketové odvolání, které přislíbil odůvodnit dodatečně (č.l. 52), což neučinil, avšak z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 17. 12. 1998 vyplývá, že soud tuto okolnost konstatoval a po poradě bez přerušení jednání vyhlásil usnesení, že v odvolacím jednání se bude pokračovat, přičemž „usnesení bylo zdůvodněno závěrem odvolacího senátu, že neodůvodnění podaného odvolání není procesní překážkou v odvolacím řízení, když přítomný zástupce žalovaného neuvedl nedostatek ke zjištění skutkového stavu. Toto odůvodnil tím, že nedal možnost se spojit se žalovaným\" (č.l. 61).
Dovolací soud poukazuje na to, že výzva ve smyslu ust. §43 odst. 1 o. s. ř. k opravě nebo doplnění nesprávného nebo neúplného podání je oprávněním, nikoli povinností soudu a pokud soud má za to, že podání účastníka není třeba doplňovat nebo opravovat, výzvu nepoužije. Záleží tedy na jeho uvážení, zda výzvu použije či nikoliv. Soud může pokračovat v řízení i tehdy, nebylo-li přes výzvu podání opraveno nebo doplněno, jestliže dospěje k závěru, že přes tento nedostatek lze v řízení pokračovat (porov. odst. 2 cit. ustanovení).
Nelze ani dospět k závěru, že žalovanému bylo v průběhu odvolacího řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Žalovaný měl možnost v průběhu odvolacího řízení, zejména při jednání před odvolacím soudem, vznášet námitky, podávat návrhy, předkládat důkazy apod. a bylo jen na něm, zda této možnosti využije.
Důvod přípustnosti dovolání a současně jeho důvodnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není tudíž v posuzovaném případě naplněn.
Pokud se jedná o důvodnost dovolání, dovolatel ve vztahu k přípustnosti podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žádné důvody výslovně neuvádí. Z obsahu jeho dovolání lze dovodit, že namítá nesprávné právní posouzení (ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.) otázky promlčení nároku se zřetelem k tvrzenému uznání závazku, s přihlédnutím k otázkám splatnosti dluhu a tzv. odkládací podmínky.
Dovolací soud v tomto směru vyšel ze zjištění soudů prvního stupně a odvolacího. V dohodě ze dne 10. 12. 1993 (ve spise příloha E), uzavřené mezi a. s. K. na straně jedné a T. P. na straně druhé, o vypořádání pohledávek a reklamací, je pod bodem 2) výslovně uvedeno: „Pokud se týká pohledávek z kontraktu 355911105 na dodávku alkoholu ve výši 2,306.377,96 Kč, T. P. se zavazuje uhradit 200.000,- Kč do 31. 12. 1993, 500.000,- Kč do 31. 1. 1994. O zbývající úhradě na tuto pohledávku se strany dohodnou po ukončení vyřešení případu s textilem. T. P. uznává částku 2.306.377,96 Kč co důvodu a výše\".
Dovolací soud dospěl k závěru, že ze znění citované dohody naprosto jednoznačně a nepochybně vyplývá uznání závazku podle §132 odst. 1 hosp. zák., když závazek byl povinným uznán písemně co do důvodu a rozsahu (důvod plyne z předcházejícího textu, že šlo o dodávku alkoholu). V důsledku tohoto uznání počala běžet nová promlčecí lhůta ode dne uznání (odstavec 2 cit. ustanovení). Tato nová promlčecí lhůta je desetiletá a běží ode dne doručení uznání, popř. byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí lhůta ode dne, kdy uplynula tato lhůta (ust. §131b odst. 6 hosp. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že v souvislosti s předmětným promlčením podle hospodářského zákoníku není namístě konstruovat splatnost závazku, pouze u částek 200.000,- Kč a 500.000,- Kč byla v uznání stanovena lhůta k plnění, od níž se počítá promlčení a otázka splatnosti těchto pohledávek je v této souvislosti irelevantní.
Pokud jde o úhradu částky 1,606.377,96 Kč, u níž nebyla v uznání stanovena lhůta k plnění s tím, že „o zbývající úhradě na tuto pohledávku se strany dohodnou po ukončení vyřešení případu s textilem\", pak i kdyby toto ujednání bylo považováno za odkládací podmínku ve smyslu ust. §24d odst. 2 hosp. zák., a to ve vztahu ke lhůtě plnění (úhrady), stal se v tomto případě závazek splatným prohlášením konkursu v souladu s ust. §14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Napadené rozhodnutí je správné a dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), a to v poměru k částce ve výši 1,606.377,96 Kč. V poměru k částce 700.000,- Kč dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl (ust. §243b odst. 4 ve vazbě na §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1, §146 odst. 2 věta prvá per analogiam a §151 odst. 1 v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný jako dovolatel nebyl zčásti úspěšný, zčásti pak zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto. Žalobci podle obsahu spisu náklady v řízení o dovolání, na jejichž úhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. září 2000
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová