ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2257.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2257/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce: M., a.s., zast. advokátem, proti žalovanému: F. n. m. ČR, o 1.452.145,44,- Kč, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 451/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1998, č.j. 3 Cmo 151/96-48, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítá, ve zbytku se dovolání odmítá.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 8 950,- Kč, do 10 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí do rukou advokáta žalobce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ukládajícím žalovanému povinnost zaplatit žalobci z titulu zákonného ručení částku 1.331.022,44,-Kč a ve výroku ukládajícím povinnost zaplatit částku 121.123,-Kč jako příslušenství pohledávky změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání pro řešení otázky posouzení splnění podmínek pro plnění ručitele podle §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Další návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že žalovaný je v důsledku zákonného ručení vzniklého podle §15 odst. 3 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č.224/1994 Sb. povinen zaplatit žalobci částku 1.331.022,44,-Kč. Odvolací soud dále dovodil, že žalobce v důsledku přechodu práv a závazků spojených s podnikem M., vydavatelství Č. s. s. na M. a.s., je ve sporu aktivně legitimován. Pohledávka žalobce vznikla dne 30.9.1992 po jednání žalobce se s.p. K. v.. Státní podnik K. v. přešel v důsledku privatizace podle zák.č.92/1991 Sb. na společnost J.R.V. v. s k. s.r.o., ke dni 1.10.1992. V důsledku postupu F. n. m. ČR (dále jen FNM ČR) podle zák.č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, přešly na nabyvatele privatizovaného podniku i práva a povinnosti spojené s předmětnou pohledávkou za žalobcem a zároveň se FNM ČR stal podle §15 odst. 3 zák.č. 92/1991 Sb. ručitelem nabyvatele privatizovaného majetku.
Z faktury č. 91926 ze dne 22.1.1991 vystavené na základě hospodářské smlouvy č. 911/032/90 ze dne 16.3.1990, uzavřené mezi K. v. s.p. a M., vydavatelství Č. s. s., na dodávku publikací, soudy obou stupňů vzaly za prokázanou pohledávku ve výši 1.510.929,-Kč. Nárok žalobce posoudil odvolací soud podle listin nazvaných „uznání závazku\" a „kompenzace pohledávek\". Z těchto listin odvolací soud dovodil, že žalovaná částka ve výši 1.331.022,44,-Kč vznikla po vzájemném započtení a narovnání mezi stranami, které celkovou výši pohledávky nakonec dne 30.9.1992 odsouhlasily. Odvolací soud posoudil dohodu ze dne 30.9.1992 jako vznik závazku nového (vzniklého novací), nejde již o nárok na zaplacení určité faktury a nepřiznal žalobci částku 121.123,-Kč, jako poplatek z prodlení podle §378 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (zák. č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.\"), kterého se žalobce žalobou domáhal na základě nezaplacené faktury č. 91926 ze dne 22.1.1991.
Závěr o zákonném ručení FNM ČR za předmětnou částku, odvolací soud dovodil z kupní smlouvy uzavřené dne 11.9.1992 mezi FNM ČR a společností J.R.V. v. s k. s.r.o., důsledkem které byl vznik ručení podle §15 odst. 3 zák.č. 92/1991 Sb. a to ke dni 1.10.1992, kdy přešel majetek na kupujícího. Podle ustanovení §306 odst. 1 obchodního zákoníku (zák.č. 513/1991 Sb. v platném znění, dále též „obch.zák.\"), je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli, když dlužník nesplní svůj splatný závazek. Podle tohoto ustanovení není potřeba výzvy věřitele dlužníku, jestliže je nepochybné, že tento svůj závazek nesplní, zejména při prohlášeném konkurzu.
Žalobce uplatnil svoji pohledávku u ručitele žalobou podanou 22.6.1994, tedy před účinností novely zákona č. 92/1991 Sb. provedené zákonem č. 224/1994 Sb., která se dotýkala mimo jiné ručitelského ustanovení §15 odst 3, podle kterého se věřitel nabyvatele privatizovaného majetku může domáhat splnění závazků vzniklých před 13.8.1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na FNM ČR, až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu práv rozhodnutí a konkurzu. Tato novela nabyla účinnosti 6.12.1994 a podle odvolacího soudu nepůsobí a nemůže působit zpětně. V daném případě byl závazek z titulu ručení uplatněn vůči FNM ČR za podmínek v té době platných.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž poukazuje na důvody podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a to pro řešení otázky stanovené výrokem odvolacího soudu. Pro posouzení otázky, zda je uznání dluhu ze dne 30.9.1992 platné, nebo nikoli a zda se jeho posouzení řídí hospodářským zákoníkem, dovolatel vzhledem k tomu, že pro tuto otázku požadoval připuštění dovolání před odvolacím soudem, uplatňuje přípustnost podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že novela provedená zákonem č. 224/1994 Sb. na projednaný případ nedopadá. Dovolatel nesouhlasí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1998 čj. 1 Odon 144/97, který vychází z toho, že práva vzniklá před nabytím účinnosti zák. č. 224/1994 Sb. nemohla po nabytí účinnosti tohoto zákona zaniknout, nebo být modifikována z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky, na které zák. č. 224/1994 Sb. nově vznik obsahově totožných práv vázal. Dovolatel poukazuje na Nález Ústavního soudu České republiky publikovaný dne 4.2.1997 ve Sbírce zákonů v částce 21, pod č. 63/1997, který se zabýval otázkou §45 odst. 3 zák.č. 92/1991 Sb. a v tomto projednávaném případě rozhodl, že nejde o retroaktivitu, a proto podle dovolatele nelze považovat ani ostatní ustanovení zákona č. 224/1994 Sb. za retroaktivní. Podle názoru dovolatele zákon č. 224/1994 Sb. zpětně vyřešil nejasnosti, které vznikly v důsledku novely provedené zákonem č. 210/1993 Sb., kdy byla zmínka o ručení FNM ČR ze zákona č. 92/1991 Sb. vypuštěna, a to tak, že po 13.8.1993 FNM ČR neručí. Tuto vazbu dodatečné úpravy je možné chápat i jako intertemporální ustanovení.
Další důvod dovolatel spatřuje v nesprávném hodnocení listiny z 30.9.1992, označené jako „uznání závazku„. Odvolací soud sice správně aplikoval na předmětnou listinu hospodářský zákoník, ale podle názoru dovolatele postupoval nesprávně při výkladu vůle věřitele a dlužníka, kteří uznání dluhu podepisovali. Odvolací soud připustil výklad, překračující úmysl jednajících stran, které podle názoru dovolatele vůbec nezamýšlely právní následky vyplývající z ustanovení §125 a §127 hospodářského zákoníku, podle kterých dochází ke vzniku nového závazku. Jednající strany si zřejmě vyjasňovaly výši dosud nezaplacených faktur. Pro případ, že by se dovolací soud ztotožnil s názorem dovolatele, že listina o uznání závazku ze dne 30.9.1992 je neplatná, byl žalobní návrh podán po uplynutí tříleté promlčecí doby a námitku promlčení dovolatel včas při projednávání žaloby uplatnil.
Dovolatel navrhl odložení vykonatelnosti rozsudku podle §243 o.s.ř.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání ze dne 8.2.1999, má zato, že odvolací soud věc správně právně posoudil a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení. Návrh na připuštění dovolání, pro řešení otázky posouzení platnosti uznání závazku ze dne 30.9.1992, schází podle §239 odst. 2 o.s.ř. prvek zásadního právního významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř. a to pro posouzení otázky, zda byly splněny podmínky pro plnění ručitele podle §15 odst. 3 zákona č.92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tuto otázku připustil pro dovolání odvolací soud.
Dovolání v této otázce není důvodné.
Nejvyšší soud dovodil (viz též rozsudky ze dne 16.10.1996, č.j. I Odon 20/96/Fa - 113, ze dne 14.10.1998, č.j. 1 Odon 144/97-123, ze dne 8.12.1998, č.j. 1 Odon 129/97-109, ze dne 24.2.1999, sp.zn. 32 Cdo 1188/98 a Nález Ústavního soudu ČR II.ÚS 401/97), že práva vzniklá před nabytím účinnosti zák. č. 224/1994 Sb. nemohla po nabytí účinnosti tohoto zákona zaniknout nebo být modifikována z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky, na které zák. č. 224/1994 Sb. s účinností od 6. 12. 1994, nově vznik obsahově totožných práv vázal. Zákon č. 92/1991 Sb. v ustanovení §15 odst. 3 pouze upravoval vznik ručení Fondu za závazky, které na nabyvatele privatizovaného majetku přešly, neupravoval však obsah ručení. Proto je na obsah ručení nutno aplikovat ustanovení §304 an. obch. zák. s přihlédnutím k ust. §261 odst. 1 obch. zák. Podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu. Splatnost ručitelova závazku pak upravuje ustanovení §340 odst. 2 obch. zák., podle něhož není - li doba plnění ve smlouvě určena, je dlužník (ručitel) povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. V důsledku doručení výzvy ručiteli k plnění vzniká věřiteli vůči dlužníkovi (zde ručiteli) splatná pohledávka.
V předmětném případě, jak ze spisového materiálu vyplývá, stal se ručitelský závazek žalovaného splatným doručením výzvy žalobce dne 29.11.1993, přičemž bylo nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní a ručitel byl tudíž povinen splnit svůj závazek bez zbytečného odkladu. Pokud později přijatý zákon č. 224/1994 Sb. vázal vznik splatnosti pohledávky vůči ručiteli - Fondu, na další podmínky, tj. na vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu, nemohla mít tato nová zákonná úprava vliv na existenci již nabytých práv, tzn. na existenci již splatné pohledávky. Opačný závěr by byl nejen v rozporu se zásadou ochrany nabytých práv, nýbrž i s principem zákazu retroaktivity zákona.
Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda posouzení platnosti dohody ze dne 30.9.1992, nazvané „uznání závazku\", je otázkou zásadního právního významu, pro kterou by měl připustit dovolání podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., jak se toho domáhal dovolatel, a dospěl z závěru, že tomu tak není.
Posouzení předmětné dohody je otázkou konkrétního hodnocení této dohody v tomto konkrétním případě se zřetelem k individuálním okolnostem případu a nemůže být proto otázkou zásadního právního významu v obecném slova smyslu, pro všechny případy daného druhu.
V tomto směru nejde proto o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolací soud dovolání žalovaného v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítl (ust. §243b odst. 1, věta před středníkem o.s.ř). V rozsahu, v němž dovolatel podal dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl co do zaplacení částky 121.123,-Kč rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta, musel dovolací soud dovolání jako subjektivně nepřípustné odmítnout, neboť v tomto rozsahu bylo dovolateli (žalovanému) vyhověno (ust. §218 odst. 1 písm. b/ ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o.s.ř.).
Dovolací soud na základě návrhu žalovaného vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí neodložil (§243 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, věta prvá, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalobci v dovolacím řízení vznikly náklady v souvislosti s jeho právním zastoupením advokátem (§6 a násl. vyhl. čl. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytovaní právních služeb). Jednalo se o jeden úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání a 1 x paušální náhradu nákladů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. září 2000
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová