ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2424.98.1
sp. zn. 29 Cdo 2424/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce F. M., proti žalovanému J. K. o zaplacení 51 357,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod spis.zn. 14 C 235/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 1998 č.j. 19 Co 696/97-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. října 1995 č.j. 14 C 235/94-24 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 51.357,- Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že nebylo zřejmé, o jaký právní důvod se vůbec žaloba opírá a žádný z právních důvodů, které postupně žalobce uváděl (vydání bezdůvodného obohacení, plnění z kupní smlouvy), nebyly prokázány.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. května 1996 č.j. 23 Co 145/96-44 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s právním názorem, že pokud soud prvního stupně zamítl žalobu a dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena kupní smlouva ohledně regálů, pak tento jeho závěr postrádá skutková opodstatnění. Zavázal soud prvního stupně k provedení dalšího dokazování směřující k zjištění, zda mezi účastníky byla uzavřena platně kupní smlouva ve smyslu ust. §§34 a 35, jakož i §588 a násl. občanského zákoníku.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. září 1997 č.j. 14 C 235/94-55 uložil, žalovanému povinnost zaplatit žalobci 51.257,- Kč s příslušenstvím. Co do částky 100,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že mezi účastníky sporu byla uzavřena ústní formou kupní smlouva na vybavení prodejny, jejíž kupní cena byla dohodnuta ve výši pořizovací ceny zboží. Protože však součet jednotlivých žalobcem předložených faktur, kterými uhradil kupní cenu předmětného vybavení prodejny, činil celkem 51.257,- Kč a nikoliv 51.357,- Kč, jak požadoval žalobce, rozhodl soud prvního stupně žalobu co do částky 100,- Kč s přísl. zamítnout.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 1998 č.j. 19 Co 696/97-96 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky v rozsahu 51.257,- Kč s příslušenstvím zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování odvolací soud vyšel z odlišného skutkového stavu než soud prvního stupně, když vzal za prokázané, že mezi účastníky nebyla uzavřena kupní smlouva ohledně sporného zařízení prodejny.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, kterým vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a přitom bylo významné při aplikaci práva. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobce neprokázal, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva a dále nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedl odvolací soud, když jak jeho a tak i synově výpovědí neuvěřil. Soud vycházel pouze z výpovědi žalovaného, což zdůvodnil tím, že žalobce v průběhu řízení upřesnil formulaci žaloby, pokud se týká jejího právního důvodu, a věrohodnost této výpovědi dále nesprávně dovozuje z listinného důkazu, kterým je ujednání mezi účastníky a Družstvem R. Opomíjí skutečnost, že žalovaný si odvezl předmětné zařízení provozovny, které bylo velmi kvalitní a jehož skutečná hodnota byla přes 80 000 Kč. Podle názoru dovolatele měl soud správně hodnotit provedené dokazování tak, že bylo jednoznačně prokázáno uzavření kupní smlouvy účastníky, když k tomuto závěru vedou výpověď žalobce i jeho syna.
Ve vztahu k řízení před dovolacím soudem dovolatel též namítá, že soudci odvolacího soudu mají negativní vztah k žalobci a musí být proto vyloučeni z projednávání a rozhodování v předmětné věci. O věci tak rozhodoval vyloučený soudce i přes námitku podjatosti vznesenou žalobcem. Dovolatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je v dané věci přípustné ( §236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé / §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. / Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení ( §240 odst. 1 o. s. ř.), který má právnické vzdělání (§241 odst.1 o. s. ř.) , splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacích důvodů podle ust. §241 odst. 3 písm. a), c) o. s. ř.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť v posuzovaném případě rozhodoval vyloučený soudce, není důvodná.
Podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Soudcův poměr k účastníku řízení nebo k jeho zástupci ve smyslu cit. ustanovení je založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž naroveň může v konkrétním případě stát vzájemný bližší vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Existuje-li kterýkoliv z uvedených vztahů, je tím dána pochybnost o nepodjatosti soudce a tudíž i naplnění předpokladů jeho vyloučení, a to i tehdy, jestliže se soudce necítí podjatým a považuje se za způsobilého jednat a rozhodovat zcela nestranně. V rámci námitky obsažené v dovolání žalobce uvádí nepřátelský vztah předsedkyně senátu JUDr. I., který spojuje s postupem této soudkyně v jiné věci. Tato soudkyně pak jednala a rozhodla v uvedené věci v době, kdy již žalobce vznesl námitku podjatosti soudců Měststkého soudu v Praze. O zaslání této námitky podjatosti Vrchnímu soudu v Praze žalobce písemně informoval předsedkyni senátu JUDr. I. Předpoklady pro vyloučení soudců dovolatel dále spatřuje v ovlivňování soudců Městského soudu v Praze jejich kolegyní - soudkyní L., která jako jeho bývalá spolupracovnice intervenovala u dozorového prokurátora, aby dovolatel nebyl propuštěn z vazby, ikdyž nespáchal žádný trestný čin.
O námitce podjatosti vznesené z důvodů výše popsaných vůči soudcům Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 1998, která byla doručena Vrchnímu soudu v Praze dne 10. 3. 1998 /dodatek k této námitce ze dne 13. 3. 1998 byl doručen Vrchnímu soudu v Praze dne 16. 3. 1998/, informoval žalobce předsedkyni senátu JUDr. I. podáním ze dne 3. 3. 1998 doručeným Městskému soudu v Praze dne 16. 3. 1998 (č. l. 82 spisu). V době jednání před odvolacím soudem dne 16. 3. 1998, kdy bylo v předmětné věci rozhodnuto, neměla předsedkyně senátu výše uvedené podání žalobce založeno ve spisovém materiálu a žalobce ji o této skutečnosti na jednání neinformoval. Odvolací soud tedy ve věci jednal a rozhodoval, protože o vznesené námitce podjatosti nevěděl. Dovolatel dále spojuje námitku podjatosti soudců s konkrétním postupem soudu dokonce v jiné věci, i když zákon nespojuje předpoklady vyloučení soudce se samotným faktem určité úrovně procesního postupu soudu ve věci.
Soudkyně senátu odvolacího soudu, které ve věci rozhodovaly JUDr. B. S. a JUDr. I. B. se k námitce, kterou dovolatel zpochybňuje jejich nepodjatost, vyjádřily dne 26. 3 199 tak, že k věci nemají žádný osobní vztah a účastníky ani jejich zástupce neznají. Obsahově shodné vyjádření učinila dne 30. 3. 1998 předsedkyně senátu JUDr. E. I., která navíc uvedla, že si pro časový odstup nepamatuje na řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. 19 Co 168/95 a údajné pomluvy žalobcovy osoby soudkyní městského soudu se k ní nedonesly. Protože pak ze spisu nevyplývají předpoklady vyloučení soudců ani v případě řízení před soudem prvního stupně, je nezbytné uzavřít, že v řízení před soudy obou stupňů v této věci nedošlo k naplnění předpokladů ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování /ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř./.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování je třeba ve smyslu tohoto ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. §132 o. s. ř. Nesprávné hodnocení důkazů může být uvedeným dovolacím důvodem, je-li hodnocení důkazů založeno na skutkovém předpokladu, který nemá oporu v provedeném dokazování, takže skutková zjištění, z nichž vychází rozhodnutí odvolacího soudu, jsou proto nesprávná. Může jít o situaci, že soud vycházel při rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, nebo kdy učinil určitou skutečnost základem svého rozhodnutí zcela jinak, než jak vyplývá ze spisu, příp. jestliže nezjistil určitou podstatnou skutečnost, která bez dalšího ze spisu vyplývá.
Dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např., že určitý důkaz není důležitý, že soud měl uvěřit jinému svědkovi apod.). Skutkové zjištěné nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Za situace, kdy žalobce v řízení tvrdil, že mezi účastníky řízení byla uzavřena kupní smlouva ohledně sporného zařízení prodejny, a žalovaný toto tvrzení popírá a tvrdí, že žalobce pouze souhlasil, aby žalovaný odvezl tohoto zařízení z provozovny do jiných prostor z důvodu její rekonstrukce, záleželo objasnění skutkového stavu věci v tomto směru nejen na hodnocení důkazů, které svědčily na podporu tvrzení žalobce, ale i na hodnocení věrohodnosti tvrzení žalovaného.
Skutkové zjištění, že účastníci řízeni neuzavřeli kupní smlouvu, čerpal odvolací soud z výpovědi žalovaného, který v průběhu řízení neměnil svá tvrzení. Toto zjištění je tedy podloženo důkazem, které bylo v řízení provedeno a které je i v souladu s listinným důkazem - ujednáním účastníků ze dne 2. 4. 1993, ze kterého vyplývá úmysl žalobce písemně vypořádat pohledávky za žalovaným vzniklé ze společného podnikání. Z tohoto důkazu nelze dovozovat existenci pohledávky žalobce za žalovaným na zaplacení kupní ceny ve smyslu žalobcem tvrzené kupní smlouvy ohledně zařízení, které pro žalovaného nebylo upotřebitelné. Uvedené zjištění je tedy podloženo důkazy, které byly v řízení provedeny a které odvolací soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, a v jeho hodnocení není ani logický rozpor.
Při hodnocení výpovědi žalovaného z hlediska její věrohodnosti odvolací soud přihlížel k průběhu konfrontace provedené při odvolacím jednání a ke zjištěním, čerpaným z listinných důkazů, jež byly v řízení provedeny. Přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalobce svá tvrzení měnil, ačkoliv má právnické vzdělání, v žalobě netvrdil, že by mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva a že vymáhaná pohledávka je kupní cenou, kterou žalovaný nezaplatil. Naopak jeho původní tvrzení je v souladu s výpovědí žalovaného, že důvodem odvozu předmětného nábytku žalovaným do jiných prostor bylo urychlení stavebních změn a na vyrovnání nikdo z účastníku nespěchal.
Odvolací soud tedy vzal v úvahu ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Jestliže na základě výše uvedených zjištění nepovažoval obsah výpovědi syna žalobce, o tom, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, za rozhodující a spolehlivý důkaz na podporu tvrzení žalobce, jeho výpověď hodnotil jako nevěrohodnou a skutková zjištění v tomto směru učinil na základě jiných důkazů, nejde o případ, že by soud neměl pro svůj skutkový závěr podklad v provedených důkazech, nebo že by pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které byly prokázány.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu vycházející ze skutkového zjištění učiněného v souladu s ustanovením §120 odst. 3 o. s. ř. na základě provedených důkazů, že nebylo prokázáno, že by účastníci řízení učinili takový projev vůle, který by byl právním úkonem o kupní smlouvě, je v souladu se zákonem. Nebylo proto možné - jak správně dovodil odvolací soud - vyhovět žalobě na zaplacení kupní ceny, když nebylo prokázáno, že by právní úkon v tomto směru byl vůbec učiněn.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovotatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. /kromě výše uvedené vady ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř./, nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (§142 odst. 1 o. s. ř.) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová