ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2445.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2445/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce D., a. s., zast. advokátem, proti žalovanému D. E., spol. s r. o., zast. advokátem, o Kč 538.673,- s přísl., k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 1999, čj. 6 Cmo 61/98-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 1999, čj. 6 Cmo 61/98-29 potvrdil v odvoláním napadené části rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20.11.1997, čj. 27 Cm 55/97-17, kterým tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 328.828,- Kč; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení přisouzené částky z titulu zaplacení ceny dodaného zboží. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření kupní smlouvy podle §275 odst. 4 obch. zák. s ohledem na zavedenou praxi mezi kupujícím a prodávajícím, kdy kupující vybírá z nabízeného zboží a prodávající akceptuje jeho návrh tím, že mu vybrané zboží předá. Předání zboží považoval soud za prokázané, o čemž podle něj svědčí předložené ověřené fotokopie dodacích listů potvrzené podpisem a razítkem žalovaného.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně v napadené části je správný a proto jej potvrdil.
Dovoláním ze dne 30.6.1999 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu. Dovolací důvod žalovaný výslovně dovozuje z ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
V dovolání žalovaný zejména uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení, které se opírá o nedostatečně doložené důkazy a skutečnosti ohledně existence právního vztahu mezi žalovaným a žalobcem. Žalovaný uvedl, že soudy obou stupňů se spokojily s ověřenými kopiemi dodacích listů, i když žalovaný po celou dobu namítal „nepravost\" podpisů na uvedených dodacích listech. Žalovaný se domnívá, že pokud uvedené zboží nepřevzal a pokud žalobce řádně neprokázal věrohodnost dokladů o převzetí zboží, nemohl mezi nimi vzniknout žádný právní vztah.
Dále žalovaný uvedl, že i když odvolací soud dovolání nepřipustil, je přesto dána přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., „neboť se jedná o otázku právní, tj. vzniku a existenci závazkového vztahu, i když neobsahoval náležitosti stanovené zákonem, která měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam\".
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve posoudil dovolání žalovaného z hledisek ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, má zákonem stanovené náležitosti a dovolatel je zastoupen advokátem, který dovolání též sepsal.
Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda je v daném případě dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon - v §237, §238 a §239 o. s. ř. - připouští.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnost řízení), jejichž existence zakládá ve smyslu tohoto ustanovení přípustnost dovolání (a které posuzuje dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti) ze spisu nevyplývají a ani sám dovolatel přípustnost dovolání z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. nedovozuje.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání v daném případě rovněž nevyplývá, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl rozsudek soudu I. stupně změněn ve věci samé. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť k situaci, kterou dané ustanovení předpokládá, nedošlo.
Přípustnost dovolání může vyslovit dále za podmínek §239 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud i bez návrhu. Dle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí přípustnost dovolání vyslovil, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku při jednání odvolacího soudu dne 11.5.1999 navrhl vyslovení přípustnosti dovolání, avšak odvolací soud takovému návrhu nevyhověl.
Dovolací soud proto zvažoval přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu v intencích §239 odst. 2 o. s. ř., podle kterého nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Poněvadž přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, znamená to, že dovolací přezkum se zásadně vztahuje k posouzení otázek právních a nikoliv též jiných otázek, tj. zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění. Způsobilým dovolacím důvodem může být v daném případě pouze důvod uvedený v §241 odst. 3 písm.d) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Žalovaný ve svém dovolání uvedl, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „se jedná o otázku právní, tj. vzniku a existenci závazkového vztahu, i když neobsahoval náležitosti stanovené zákonem\". Dovolatel sice podrobuje kritice právní posouzení věci odvolacím soudem, podstatou jeho námitek je ovšem to, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedený důkaz – ověřenou fotokopii dodacího listu, tj. skutkový závěr odvolacího soudu o převzetí či nepřevzetí předmětného zboží. Žalovaný tedy napadá skutkový závěr odvolacího soudu v této otázce a vzhledem k tomuto jinému skutkovému závěru dospívá poté k odlišnému právnímu názoru na věc. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný v dovolání nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutkové závěry tohoto soudu, z nichž vycházel při právním posouzení věci.
Žalovaným uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případných pochybení spočívajících v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z důvodů této vady řízení nemůže být přípustnost dovolání, jak vyplývá z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., založena.
S přihlédnutím ke všem shora konstatovaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že není dán žádný z důvodů přípustnosti dovolání. Za tohoto stavu se již nemohl zabývat věcnými námitkami dovolatele a napadené rozhodnutí přezkoumat z meritorního hlediska.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebyla náhrada těchto nákladů přiznána, neboť dovolatel (žalobce) neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému podle spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. srpna 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková