ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2600.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2600/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. a.s., zast. advokátem, proti žalovanému L. J., zast. advokátem, o zaplacení částky 370.924,- Kč s přísl., k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. března 1999, č. j. 5 Co 314/99-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. března 1999, č. j. 5 Co 314/99-129 změnil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. července 1998, č. j. 8 C 128/96-89, jímž tento soud rozhodl tak, že žalovaný L. J. je povinen zaplatit žalovanému částku 370.924,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení jdoucím tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 370.924,- s 18 % úrokem z prodlení z částky 345.396,- Kč od 21. září 1994 do zaplacení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje v podstatě za správné, posuzovaný případ však „poněkud odlišně právně hodnotí\". Soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že jde o spor ze smlouvy o dílo, ovšem věc dále neposoudil jako spor z odpovědnosti za vady díla, když zápis ze dne 11. 6. 1994, který účastníci sepsali po skončení díla, kvalifikoval jako dohodu o narovnání ve smyslu §585 obč. zák. Touto dohodou se podle soudu žalovaný zavázal doplatit na cenu za zhotovení díla částku 1.095.396,- Kč a po odpočtu záloh činí nedoplatek ke dni podání návrhu 345.396, - Kč.
Odvolací soud považoval za důvodnou pouze námitku žalovaného týkající se přiznaných úroků z prodlení. Podle soudu žalobce požadoval, aby bylo rozhodnuto, že odpůrce je povinen uhradit žalobci dlužnou částku ze smlouvy o dílo ve výši 345.396, - Kč s úroky z prodlení od 26. června 1994. V průběhu řízení před okresním soudem žalobce změnil svůj návrh v tom, že dopočetl výši úroků z prodlení do 20. září 1994, takže se domáhal zaplacení částky 370.924, - Kč a dále úroků z prodlení z částky 345.396, - Kč od 21. září 1994 do zaplacení. Pokud tedy okresní soud přiznal navrhovateli celou žalovanou částku a z celé této částky přiznal i úroky z prodlení, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci více, než bylo návrhem uplatněno.
Odvolací soud napadený rozsudek proto změnil a návrhu vyhověl v takovém rozsahu, jak je uvedeno ve výroku; v odůvodnění rozsudku pak odvolací soud uvedl, že jde obsahově o změnu pouze v té části výroku, kterou je rozhodováno o úrocích z prodlení.
Dovoláním ze dne 17. 6. 1999 napadl žalovaný uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přestože považuje rozsudek v podstatě za potvrzující, je podle něj dovolání přípustné s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) či §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; jako dovolací důvod uvádí §241 odst. 3 písm. a) a písm. d) o. s. ř.
Odvolací soud podle žalovaného potvrdil rozsudek soudu I. stupně na základě zcela jiného právního důvodu, a to nikoliv jako spor z odpovědnosti za vady, ale jako spor z dohody o narovnání. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto podle mínění dovolatele „v rozporu s nálezem Ústavního soudu, kterým byl vysloven zákaz rozhodnutí z překvapivých důvodů\". Pokud odvolací soud nevrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení, odňal mu tím ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. možnost jednat před soudem, neboť již nemohl jakýmkoliv způsobem na rozhodnutí reagovat.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil rozhodnutí obou soudů a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení vzhledem k neúplnému skutkovému zjištění tohoto soudu.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo odvolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je předně přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1, písm. a/ o. s. ř.). Přípustnost je v tomto případě založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
V posuzované věci zavázal soud prvního stupně žalovaného k úhradě částky 370.924,- Kč, která představovala vyčíslený úrok z prodlení do 20. 9. 1994 z částky 345.396,- Kč a dále k úhradě 18% úroku z prodlení ode dne 21. 9. 1994, a to z částky 370.924,- Kč. Rozhodnutím odvolacího soudu došlo ke změně ve snížení základu pro výpočet úroků z prodlení na částku 345.396,- Kč, která představovala částku, s jejíž úhradou byl žalovaný v prodlení.
Úroky z prodlení jsou podle výslovného ustanovení §121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky. Z procesního hlediska je předmět řízení ve věci samé představován uplatněnou částkou nároku a jeho příslušenstvím. Z hlediska nesouladu v meritorním posouzení předmětu řízení soudy obou stupňů je změnou rozsudku ve věci samé i rozdílné rozhodnutí odvolacího soudu o příslušenství pohledávky.
Rozdílnost (diformita) rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího spočívá v daném případě v tom, že odvolací soud, a to v souladu se žalobou, přiznal úrok z prodlení z jistiny, tj. částky 345.396,- Kč, nikoliv z vyčísleného úroku z prodlení ve výši 370.924,- Kč; v této části odvolací soud rozhodl ve prospěch dovolatele.
Vzhledem k tomu, že v uvedené měnící části bylo odvolacím soudem změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve prospěch dovolatele, není v této části dovolání přípustné (tzv. subjektivní nepřípustnost dovolání).
Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 7. 1998 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci) ani podle §239 o. s. ř.; odvolací soud přípustnost dovolání výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný návrh na vyslovení této přípustnosti před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nepodal (§239 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval dovolatelovým tvrzením, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., přičemž nesprávný postup spatřoval v tom, že odvolací soud věc nevrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a tím žalovaný „neměl možnost na toto rozhodnutí soudu reagovat\".
Ve smyslu již ustálené judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96 a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49) jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb., o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (nikoli tedy při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný. „Postupem soudu v průběhu řízení\" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit.
Spatřuje-li tudíž dovolatel vadu řízení v samotném soudním rozhodnutí, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení §237 odst. 1 písm f) o. s. ř., který se vztahuje k nesprávnému postupu soudu během řízení.
S ohledem na ust. §242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud dále neshledal, že by dovolání bylo přípustné z dalších důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když nebyly uvedeny v dovolání.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se dovolací soud již nemohl zabývat věcnými námitkami uplatněnými v dovolání (zejména k eventuálnímu porušení zásady dvouinstančního řízení odvolacím soudem).
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. a) a b), §242 odst. 3 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebyla náhrada těchto nákladů přiznána, neboť žalovaný neměl úspěch ve věci a žalobci podle spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. srpna 2000
JUDr.Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková