ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2843.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2843/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce F., spol. s r. o., zast. advokátkou, proti žalované P. a f., a. s., zastoupená advokátem, o Kč 1 077 424,25 Kč s přísl., k dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 1999, č.j. 4 Cmo 1355/98-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 575,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 3. 1999, č.j. 4 Cmo 1355/98-76 potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 1998, č.j. 11 Cm 302/96-66, kterým tento soud odmítnul odpor žalované ze dne 27. 5. 1996 vůči platebního rozkazu ze dne 21. 5. 1996, č.j. 5 Ro 1356/95.
Své usnesení odvolací soud odůvodnil závěrem, že soud prvního stupně rozhodl správně, jestliže odpor podaný společností P. a f., a.s. kvalifikoval jako podaný osobou neoprávněnou, neboť za žalovanou podal odpor dne 27. 5. 1996 Ing. L. M., který k tomuto úkonu neměl písemné pověření představenstva a ani v dalším řízení své pověření k podání odporu neprokázal. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Dovoláním ze dne 21. 6. 1999 napadla žalovaná výše uvedené usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu. Přípustnost dovolání opírá žalovaná o ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a dále uvádí i dovolací důvody dle ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
V dovolání žalovaná zejména uvedla, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a dále spočívá v nesprávném právním posouzení. Podle žalované byla důkazem k návrhu na vydání platebního rozkazu za dne 21. 7. 1995 kupní smlouva a její dodatek, které nebyly podepsány osobami oprávněnými ze kupujícího jednat a jsou tedy neplatné. Návrh na vydání platebního rozkazu měl být z těchto důvodů zamítnut.
Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že závěry odvolacího soudu považuje za správné a konstatoval, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve posoudil dovolání žalované z hledisek ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, má zákonem stanovené náležitosti a dovolatel je zastoupen advokátem, který dovolání též sepsal.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je v daném případě dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout usnesení odvolacího soudu, pokud to zákon - v §237, §238a a §239 o. s. ř. - připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §238a o. s. ř. O žádný z případů v tomto ustanovení zmíněných však v dané věci nejde. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím; napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1, písmenům b) až f) citovaného ustanovení.
Podle ustanovení §239 o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že napadené rozhodnutí není usnesením ve věci samé.
Žalovaná ve svém podání vychází z toho, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm f) o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval podmínkami přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž soud znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává.
Jak konstantně dovozuje judikatura (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 1996, sp.zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp.zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49) o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný.
„Postupem soudu v průběhu řízení\" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Odpor proti platebnímu rozkazu byl odmítnut proto, že oba soudy dospěly k závěru, že nebyl podán řádně. Tento jejich hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí tudíž ve smyslu výše uvedeného není nesprávným postupem soudu v průběhu řízení; dovolání není tak přípustné ani dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Jiné vady řízení k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti podle §242 odst. 3 o. s. ř., tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené rozhodl podle §237 odst. 1 písm. f), §242 odst. 3, §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl. Vzhledem k tomu, že dovolání je nepřípustné nemohl se dovolací soud zabývat věcnými námitkami uplatněnými v dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu v dovolacím řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu těchto nákladů 575,- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. září 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková