ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2901.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2901/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce D. J., výrobní družstvo, zast. advokátem, proti 1) ž. B., spol. s r.o., a 2) žalovanému B.-S., spol. s r.o., o zaplacení částky 283.833,- Kč s přísl., k dovolání 1) žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 1999, č.j. 10 Cmo 277/98-115, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.
II. První žalovaný je povinen uhradit žalobci na nákladech dovolacího řízení k rukám jeho právního zástupce částku 6.050,- Kč, a to do tří dnů od doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 1999, č.j. 10 Cmo 277/98-115 potvrdil v odvoláním napadené části rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 1998, č.j. 34 Cm 969/95, kterým tento soud uložil 1) žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 283.833,- Kč s přísl.; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se domáhal mj. na 1) žalovaném zaplacení částky podle smlouvy o dílo. Tento závazek 1) žalovaný dvakrát uznal.
Soud v řízení dospěl k závěru, že ani po doplnění dokazování v odvolacím řízení se 1) žalovanému nepodařilo vyvrátit skutečnost, že objednané dílo bylo žalobcem provedeno, řádně 1) žalovaným převzato a že žalobci vzniklo právo na zaplacení ceny díla. Soud provedl dokazování k prokázání tvrzení 1) žalovaného, že plnění převzal jiný subjekt (B.T.R., s.r.o.), odmítl však považovat důkaz za přesvědčivý. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně, který vychází z podobného zjištění, jako správné potvrdil.
Dovoláním podaným dne 21.6.1999 napadl 1) žalovaný uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a současně navrhnul, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolání podal 1) žalovaný z důvodů nesprávného právního posouzení věci soudem (§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.) a dále proto, že je řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.). Dovolatel ve svém podání výslovně neodkazuje na ustanovení obchodního soudního řádu, o která opírá přípustnost svého dovolání, avšak z dovolání uvedené vyplývá.
V dovolání 1) žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud porušil zásady stanovené v §6 o. s. ř., tedy povinnost vést řízení tak, aby sporné skutečnosti byly spolehlivě zjištěny, a dále také zásady stanovené v §117 o. s. ř., podle kterého mj. předseda senátu řídí jednání tak, aby přispělo k spravedlivému rozhodnutí.
Podle dovolatele žalobce dílo řádně nedodal a dílo předal jinému subjektu – společnosti B.T.R. spol. s r.o. Odvolací soud přitom odmítl provést navrhovaný důkaz (výslechy C. P., jednatele B.T.R. s.r.o. a J. J., vedoucího provozovny téže společnosti) a tím mu odňal možnost vyvrátit domněnku existence dluhu, která vyplývá z uznání závazku. Pokud soud odmítnul provést důkaz s odkazem na to, že takový důkaz je vzhledem ke značnému časovému odstupu nepřesvědčivý, porušil tím podle dovolatele zásady občanského soudního řízení, neboť v obchodním soudním řádu není stanoven časový rámec omezující možnost provedení důkazu svědeckou výpovědí.
Navíc podle dovolatele soud mylně posoudil uznání dluhu 1) žalovaným. Prohlášení totiž neuvádí důvod vzniku závazku a není tedy způsobilé založit domněnku existence dluhu.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání ze dne 31. srpna 1999 uvedl, že dovolání v dané věci není ani přípustné a ani důvodné. Pro přípustnost dovolání nejsou podle žalobce splněny podmínky ust. §238 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Co se týče důvodů uplatněných v dovolání, odkázal žalobce na skutečnost, že oba jednatelé společnosti podepsali uznání dluhu, které splňuje podmínky uvedené v obchodním zákoníku. Argument, že toto uznání dluhu nebylo řádně prověřeno, nemůže podle žalobce obstát.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve posoudil dovolání 1) žalovaného z hledisek ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, má zákonem stanovené náležitosti a za dovolatele jedná jeho zaměstnanec s právnickým vzděláním, jenž dovolání sepsal.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda je v daném případě dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon - v §237, §238 a §239 o. s. ř. - připouští.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání v daném případě nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozhodnutím ve věci [srov. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a contrario], lze uzavřít, že dovolání podle §238 o. s. ř. přípustné není.
Stejně tak nelze přípustnost dovolání v souzené věci dovodit z ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V úvahu nepřichází ani aplikace §239 odst. 2 o. s. ř., neboť 1) žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnost řízení), jejichž existence zakládá ve smyslu tohoto ustanovení přípustnost dovolání (a které posuzuje dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti) ze spisu nevyplývají. Sám dovolatel ostatně přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 o. s. ř. nedovozuje.
Pokud dovolatel ve svém dovolání mj. uvedl, že mu soud odňal možnost vyvrátit domněnku existence uznaného závazku tím, že neprovedl důkaz navržený ve sporném řízení 1) žalovaným k vyvrácení domněnky existence závazku podle §323 obch. zák., tj. k prokázání okolnosti důležité pro rozhodnutí o věci, může tato okolnost představovat jen vadu řízení (jinou než uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která by mohla naplňovat dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. K takové vadě ovšem lze v dovolacím řízení přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobce odmítl pro jeho nepřípustnost (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Vzhledem k tomu již dovolací soud nemohl prověřovat správnost napadeného rozsudku prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů.
O odložení vykonatelnosti podle ust. §243 o. s. ř. dovolací soud nerozhodoval.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu v dovolacím řízení tak, že 1) žalovanému uložil uhradit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.050,- Kč k rukám jeho právního zástupce (1x úkon vyjádření k dovolání, 1x paušál, §7, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. prosince 2000
JUDr.Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová