ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.344.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 344/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A., spol. s r.o., proti žalovaným: 1) M. Š. a 2) S. Ž., o 137.510,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 182/94, o dovolání obou žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 1999, čj. 23 Co 127/99, 23 Co 128/99, 23 Co 129/99 -250, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Oba žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobce, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše uvedeným usnesením odmítl jako opožděné odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15.12.1998, čj. 10 C 182/94-200. Zároveň odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 11.2.1999, čj. 10 C 182/94-219, kterým tento soud zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a také usnesení ze dne 2.2.1999, čj. 10 C 182/94-204, kterým soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.
Odvolací soud se nejprve zabýval odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 11.2.1999. Návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání právní zástupkyně žalovaných odůvodňovala tím, že v době doručování rozsudku soudu prvního stupně se nezdržovala na území České republiky ze služebních důvodů a také z důvodu čerpání dovolené. Toto dokládala protokoly z jednání se zástupcem společnosti S. ze 7. a 19. ledna 1999. Do České republiky se právní zástupkyně JUDr. V. C., dle svého tvrzení, vrátila dne 21.1.1999 a dne 5.2.1999, tedy v zákonné patnáctidenní lhůtě po odpadnutí překážky, podala spolu s odvoláním i návrh na prominutí zmeškání lhůty. Toto její tvrzení je však vyvráceno plnou mocí (na č. l. 240), kterou ji v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 12/99 pověřila zastupováním J. S. a kterou JUDr. V. C. osobně podepsala dne 7.1.1999, což svědčí o tom, že tento den byla přítomna v České republice. Nic jí tedy nebránilo, aby si týž den vyzvedla avizovanou písemnost, tedy rozsudek, který byl na poště uložen rovněž dne 7.1.1999. Vzhledem k těmto skutečnostem shledal odvolací soud odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 11.2.1999 nedůvodným, neboť je zřejmé, že právní zástupkyně žalovaných nezmeškala lhůtu k podání odvolání z omluvitelných důvodů, jak to má na mysli §58 odst. 1 o. s. ř. Proto odvolací soud usnesení jako věcně správné, byť z jiných důvodů, potvrdil.
Následně pak odvolací soud odmítl jako opožděné odvolání proti rozsudku ze dne 15.12.1998, neboť bylo podáno dne 5. 2. 1999, když lhůta k jeho podání uplynula již dne 26. 1. 1999.
Oba žalovaní, zastoupeni advokátem, podali proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, avšak jen do výroku jímž se odmítá odvolání proti rozsudku. V odůvodnění dovolání však nenapadají zjištění a závěry odvolacího soudu týkající se opožděnosti odvolání, ale uvádějí jen důvody týkající se věci samé.
Žalobce ve svém vyjádření uvádí, že se všemi tvrzeními žalovaných se již soudy řádně vypořádaly. Navíc žalobce poukazuje na to, že přestože se žalovaní dovolávají proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání, neuvádějí, v čem spatřují důvodnost svého dovolání právě proti tomuto rozhodnutí. Jelikož žalobce také žádné dovolací důvody neshledává, navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., avšak není důvodné.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.)
Dovolací důvody uplatněné dovolateli obecně spočívají, dle jejich názoru, v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a následně v nesprávném právním posouzení. Při jejich konkretizaci však dovolatelé vycházejí z meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně a důvody týkající se odmítnutí odvolání neuvádějí žádné. Z toho lze vyvodit, že nenamítají nic, čím by chtěli zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že podali odvolání opožděně.
Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu dovolací soud nezjistil vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a správnost napadeného usnesení se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1 věta první a odst. 5 o. s. ř.).
Žalovaní se svým dovoláním úspěšní nebyli, ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, 224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. mají tudíž povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 4.000,- Kč (když co do částky 8.194,- Kč soud prvního stupně řízení zastavil) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč, celkem tedy 4.075,- Kč (vše dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. července 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová