ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.51.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 51/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ing. Jana Huška, v právní věci žalobce F. Š., zast. advokátem, proti žalované E. K., zast. advokátem, o 100.889,90 Kč, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 1999, č.j. 6 Co 909/99-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.12.1998, č.j. 18 C 19/95-116, kterým tento soud (poté, co jeho předešlý rozsudek odvolací soud zrušil) uložil žalované zaplatit žalobci 100.889,90 Kč jako dosud nezaplacenou část ceny za provedené dílo.
Odvolací soud uzavřel, že cena díla - výstavby stavební části vybírací jímky dle projektu - nebyla v průběhu řízení zpochybňována. Projektovou dokumentaci, podle které žalobce stavbu realizoval, nechala zhotovit sama žalovaná. V řízení nebylo prokázáno, že by zhotovitel provedl dílo v rozporu s touto dokumentací. Jestliže projektová dokumentace měla vady, neměl by za to nést odpovědnost žalobce. Mezi účastníky je sporné, zda mělo dílo v době předání vady, popřípadě zda za vady díla odpovídá žalobce. Že měla jímka, která byla předmětem díla vady, bylo prokázáno znaleckými posudky. Svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že žalovaná o vadách díla věděla již v době převzetí jeho předmětu. Přesto dílo převzala, aniž by zhotoviteli oznámila jeho vady ve smyslu ustanovení §562 odst. 2 obch. zák. a aniž by uplatnila slevu z ceny.
Podle §562 odst. 1 a odst. 2 písm. a) obch. zák. je objednatel povinen předmět díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možnosti co nejdříve po předání předmětu díla. Soud objednateli nepřizná právo z vad díla, jestliže neoznámí vady zhotoviteli bez zbytečného odkladu poté, co je zjistil a zhotovitel v soudním řízení tuto skutečnost namítne.
Ačkoliv žalovaná převzala předmět díla, jak vyplývá ze zápisu ve stavebním deníku, 18.11.1993, popřípadě v prosinci 1993, jak uvádí sama žalovaná, poprvé poukazovala na nekvalitní provedení jímky v dopise ze dne 11.11.1994, tedy téměř po roce. Žalovaná neprokázala, že by vytýkala vady díla žalobci ústně již dříve. Proto odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná neuplatnila práva z odpovědnosti za vady díla bez zbytečného odkladu a proto jí s ohledem na námitku zhotovitele nelze přiznat práva z odpovědnosti za vady.
Odvolací soud nevyhověl návrhu žalované na připuštění dovolání. Žalovaná neuvedla, o jaké konkrétní otázce požaduje připuštění dovolání a odvolací soud dospěl k závěru, že „hlavní otázka\", na které založil své rozhodnutí - totiž zda žalobkyně uplatnila odpovědnost za vady bez zbytečného odkladu, již byla judikována Nejvyšším soudem, přičemž v projednávané věci bylo základem rozhodnutí posouzení skutkových okolností, nikoli právní posouzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná, zastoupená advokátem, v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., co do jeho důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d). o. s. ř.
V dovolání napadá zejména nesprávnost skutkových zjištění obou soudů týkající se včasnosti oznámení (reklamace) vad díla. Pokud jde o nesprávné právní posouzení věci tvrdí především, že pro běh lhůty stanovené obchodním zákoníkem pro reklamaci vad díla není rozhodující okamžik předání předmětu díla, ale až okamžik kolaudace, od kterého teprve je možno předmět díla užívat. V době předání sice vady nereklamovala, nestalo se tak však proto, že by dílo nemělo vady, ale proto, že je v tu dobu nemohla zjistit. Přitom stavba nebyla zkolaudována do dne podání dovolání a proto vlastně nemohla být žalovanou ani převzata. Dovolatelka zjistila vady díla až v listopadu roku 1994, kdy byla jímka vyčerpána a bylo zjištěno, že není schopna plnit svoji funkci. Dále namítla, že sice obstarala dokumentaci pro realizaci díla, ale zhotovitel k ní neměl připomínky, ačkoliv měl žalovanou na nevhodnost dokumentace upozornit a jak konstatoval soud prvního stupně, měl přerušit provádění díla a trvat na písemném sdělení žalované, zda trvá na provádění díla podle původní dokumentace.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve sbírce soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na tom, že dovolatelka nereklamovala vady díla včas, když k předání předmětu díla došlo nejpozději v prosinci 1993. Přitom odvolací soud dal za pravdu dovolatelce, že dílo bylo provedeno vadně. Protože však bylo svědeckými výpověďmi prokázáno, že žalovaná o vadách díla věděla již v době převzetí jeho předmětu a přesto dílo převzala, aniž by zhotoviteli oznámila jeho vady a aniž by uplatnila slevu z ceny, nereklamovala vady včas, což žalobce v průběhu soudního řízení namítl. Proti uvedeným skutkovým zjištěním sice dovolatelka v řízení namítá, takové námitky však v rámci posuzování přípustnosti dovolání nelze brát v úvahu, když předmětem posuzování v této souvislosti mohou být pouze otázky právní.
Pokud jde o otázky právní namítla dovolatelka především, že zhotovitel odpovídá za vady, které vznikly v důsledku vad projektové dokumentace, když ji na nedostatky projektové dokumentace neupozornil. Odvolací soud však nezpochybnil závěr o tom, že žalobce takovou odpovědnost nese, neboť uzavřel, že dovolatel za vady plnění odpovídá (aniž specifikoval, z jakých důvodů) a práva z odpovědnosti za vady nepřiznal výlučně z toho důvodu, že po provedeném dokazování uznal oprávněnost námitky zhotovitele o opožděné reklamaci.
Jedinou námitkou týkající se skutečně právního posouzení věci odvolacím soudem, tedy je námitka, že běh doby pro včasné oznámení vad je třeba počítat od kolaudace, nikoli od předání předmětu díla. Dovolací soud uzavřel, že otázka počátku běhu doby pro včasnou reklamaci vad díla dosud nebyla v judikatuře vyšších soudů řešena, a proto je o ní třeba připustit dovolání.
V ustanovení §562 odst. 1 obch. zák. se určuje, že objednatel je povinen předmět díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možnosti co nejdříve po předání předmětu díla. V ustanovení §562 odst. 2 písm. a) obch. zák. se určuje, že soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže neoznámí vady díla zhotoviteli bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí. V ustanovení §562 odst. 2 písm. b) obch. zák. se určuje, že soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže neoznámí vady díla zhotoviteli bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1. A konečně v ustanovení §562 odst. 2 písm. c) obch. zák. se určuje, že soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže neoznámí vady díla zhotoviteli bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let, od předání předmětu díla.
Ustanovení §562 odst. 1 a ustanovení §562 odst. 2 písm. b) a c) obch. zák. tedy vážou výslovně povinnost prohlídky předmětu díla a počátek lhůty pro oznámení vad na předání předmětu díla. Není proto logického důvodu stanovit počátek běhu této lhůty jinak v případě, kdy zákon ukládá objednateli oznámit vady díla bez zbytečného odkladu poté, co je zjistí. V tom směru je třeba vzít v úvahu i to, že maximální doba odpovědnosti za vady je dva, popřípadě pět let od předání předmětu díla a toto omezení se vztahuje i na případy, kdy objednatel reklamuje podle §562 odst. 2 písm. a) obch. zák. K tomu je třeba ještě uvést, že při závěru zastávaném dovolatelkou, by za situace, kdy by objednatel stavby nepodal návrh na kolaudaci stavby do pěti let od předání předmětu díla, uplynula doba odpovědnosti dříve, než by - podle názoru prosazovaného dovolatelkou - vůbec začala běžet lhůta pro reklamaci podle §562 odst. 2 písm. a) obch. zák.
Ke stejnému závěru lze dospět i výkladem sémantickým, když účelem uvedeného ustanovení je zamezit zbytečným průtahům v reklamačním řízení a předejít tak jednak důkazní nouzi, jednak případným škodám, které by mohly z takových průtahů vzniknout. Závěr dovolatelky o tom, že lhůta pro oznámení vad díla počíná běžet až od kolaudace stavby, je proto nesprávný.
Protože závěr odvolacího soudu na kterém je založeno napadené rozhodnutí je správný, nezbylo dovolacímu soudu než dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se nepodává, že by žalobci, který měl ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. července 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová