ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.545.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 545/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B. C. proti žalovanému Družstvo M., o neplatnost rozhodnutí členské schůze o vyloučení žalobkyně, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 195/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. září 1999, čj. 7 Cmo 847/98-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1998, čj. 46 Cm 195/97-19, kterým soud prvního stupně prohlásil rozhodnutí členské schůze žalovaného ze dne 6. 4. 1997 o vyloučení žalobkyně za neplatné.
Žalovaný zastoupený advokátem podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, ve kterém namítá, že je dán dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., neboť mu byla, dle jeho názoru, v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a je tak dána přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Dále je dovolatel přesvědčen, že dovolání je přípustné zejména proto, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to mají na mysli ustanovení §239 a §241 odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítá, že „odvolací soud stejně jako soud prvoinstanční zúžil dokazování pouze na to, že důvody pro vyloučení žalobkyně žalované družstvo spatřovalo v porušování stanov čl. 18, bod 5 a čl. 14\", když v písemném rozhodnutí o vyloučení z družstva ze dne 7. 5. 1997 je uvedeno, že „žalobkyně opětovně a přes výstrahu porušila členské povinnosti\" a že družstvo k vyloučení přistupuje „dále z důležitých důvodů ve stanovách, zejména čl. 18, bod 5 a čl. 14 ...\". Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení §231 odst. 4 o. s. ř. Nesprávnost výkladu spatřuje v tom, že dle názoru odvolacího soudu může být člen družstva vyloučen pouze pro porušení těch konkrétních povinností, které byly výstrahou řádně vytčeny a také, že není možné směšovat porušování povinností člena orgánu družstva a povinnosti člena družstva.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
Odnětím možnosti jednat před soudem dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy a jestliže se takový nesprávný postup projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.
V tomto případě nejde o odnětí možnosti jednat před soudem, neboť postup obou soudů je v naprostém souladu s ustanovením §120 odst. 1 o. s. ř. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Především neprovede důkazy, které nejsou pro věc rozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci. Navíc se tento postup soudů v projednávané věci projevil také při jejich rozhodování.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek okresního soudu je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V tomto případě však tak odvolací soud neučinil. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a zbývá posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ani přípustnost dle odstavce druhého není dána, neboť dovolatel návrh na vyslovení přípustnosti nepodal.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. září 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková