ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.582.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 582/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. H. proti žalovanému Č. p., státní podnik, o uplatnění práv z odpovědnosti za škodu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 22 C 166/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 1999, čj. 7 Co 2923/99-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 1999, čj. 22 C 166/96-148, kterým okresní soud zamítl v plném rozsahu návrh žalobce.
Žalobce zastoupený advokátem podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání s tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění nemajícího oporu v provedeném dokazování a dále z nesprávného právního posouzení věci, a jsou tedy dány dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Přípustnost dovolání žalobce opírá o ustanovení 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238 odst.1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím.
O situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. také nejde, neboť soud prvního stupně nerozhodl svým posledním rozsudkem ve věci jinak, než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí zrušil. Odvolací soud totiž ve svém usnesení ze dne 2. 10. 1998 čj. 7 Co 1638/98-97, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně, vyzval tento soud, aby za účelem zjištění, zda jsou splněny předpoklady nároku navrhovatele na náhradu škody, v dalším řízení zhodnotil všechny provedené důkazy v jejich souvislosti a podle vlastní úvahy řízení doplnil o znalecké posouzení postupu odpůrce při provádění opravy vozidla navrhovatele a skutečné majetkové újmy. Zjištěný skutkový stav věci pak měl soud prvního stupně posoudit podle příslušných ustanovení, která v dané věci aplikoval. Odvolací soud tedy ve svém rozhodnutí stanovisko ke správnosti právních závěrů soudu prvního stupně nevyslovil. Vyslovil pouze pokyny k dalšímu postupu řízení po stránce procesní. Takovéto pokyny však nejsou „právním názorem\", kterým by byl soud prvního stupně omezen v posouzení věci.
Navíc v tomto případě dovolání není přípustné i s ohledem na ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Je nepochybné, že v tomto případě jde o věc obchodní, neboť se jedná o závazkový právní vztah mezi podnikateli dle §261 odst. 1 obch. zák. Dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 27.700,- Kč, tedy plnění nepřevyšujícím částku určenou ve výše citovaném ustanovení.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. srpna 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková