ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.703.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 703/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. P., proti žalované C. a r. c. D. T., a.s., o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 150/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 1999, čj. 7 Cmo 1178/99-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.8.1999, čj. 23 Cm 150/99-14 a nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání. Soud prvního stupně tímto svým usnesením zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti všech usnesení mimořádné valné hromady žalované konané dne 29.1.1999. Zamítl také návrh na nařízení předběžného opatření.
Žalobce zastoupený advokátem podal proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je tedy dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Konkrétně namítá nesprávný právní výklad ustanovení §82 o. s. ř., §131 a §183 obch. zák., když soud veškerá tato ustanovení použil ve svém odůvodnění v neprospěch žalobce, ačkoli tato ustanovení, dle názoru žalobce, zcela jasně a srozumitelně hovoří naopak v jeho prospěch. Dovolatel konkrétně namítá, že jeho žalobu je třeba posoudit jako včasnou, když ji podal k přepravě v zákonem stanovené lhůtě, která je lhůtou procesněprávní. Vzhledem k tomu, dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238a nebo §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejde, neboť usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, ale potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a zbývá posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu odvolání žalobce na č. l. 23 - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem) dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Otázku povahy lhůty dle §183 a §131 obch. zák. již Nejvyšší soud řešil v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 32 Cdo 4/2000, a to tak, že jde o lhůtu hmotněprávní, z čehož vyplývá, že nepostačuje podat ve stanovené lhůtě žalobu k přepravě, ale že v této lhůtě musí dojít soudu.
Pokud jde o námitku dovolatele týkající se výkladu ustanovení §82 o. s. ř., nemá tato námitka vztah k napadenému rozhodnutí, neboť žádný ze soudů nezpochybnil, že by řízení ve věci nebylo zahájeno, nebo že by žalobce nebyl účastníkem řízení. Navíc nelze souhlasit s názorem dovolatele, že by z toho, že řízení bylo zahájeno, bylo možné dovodit, že právo žalobce domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nezaniklo. K rozhodnutí ve věci samé může soud přistoupit až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení. Pokud tedy soud dospěje k závěru, že některá z podmínek řízení není splněna, dbá o odstranění nedostatků. V případě, že je nedostatek odstraněn, může soud rozhodnout ve věci samé.
Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o.s.ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel nenamítá a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že soud dovolání odmítl, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová