ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.74.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 74/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci navrhovatele Z. p. R., s. p., zast. advokátem, proti odpůrci H., a. s., zast. advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 367/94, k dovolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 1999, čj. 42 Co 453/99 - 187, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem výše uvedeným rozhodl Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, že rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, potvrzuje. V odstavci III. výroku se rozsudek okresního soudu mění tak, že navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci na náhradě nákladů řízení částku 13.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám advokátky odpůrce. Dále rozhodl, že navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.450,- Kč. Konečně rozhodl odvolací soud, že proti tomuto rozsudku se připouští dovolaní pro řešení právní otázky, zda se státní podnik může na soudě domáhat určení práva hospodaření k majetku, který byl neplatně převeden na jiný státní podnik, jenž pak byl po tomto neplatném převodu zprivatizován.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 9. 1998 čj. 17 C 367/94 - 156 ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 1999 čj. 17 C 367/94 - 182, zamítl návrh, aby bylo určeno, že navrhovatel má právo hospodaření k parcele č. 560/2 v k. ú. M. O., obec O., a dále zastavil řízení ohledně určení, že parcela č. 560/2 v k. ú. M. O. je ve vlastnictví České republiky. Zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání navrhovatel, a to proti výrokům ad I. a ad III. výrokové části rozsudku. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné, přičemž konstatoval, že okresní soud věnoval objasnění skutkových okolností maximální pozornost a vyvodil ze skutkových zjištění správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil.
Odvolací soud zdůraznil, že pokud - jak namítal navrhovatel - uváděl okresní soud ve svém rozhodnutí pojem „převod správy národního majetku\" místo správného „převod hospodaření s národním majetkem\", jde pouze o rozdíl terminologického charakteru, jenž nemá žádný vliv na obsah předmětných smluv.
Ústřední otázkou, kterou bylo nutno v tomto případě vyřešit, byla otázka, zda hospodářskou smlouvou uzavřenou podle §347 resp. §349 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „hosp. zák.\") dne 12. 8. 1998, jež odpovídá i ust. §12 odst. 1 a 3 vyhl. č. 119/1988 Sb., bylo právo hospodaření převedeno nejen k dvornímu traktu domu ve smlouvě uvedeném, ale i k parcele č. 560/2, jak tvrdí odpůrce. Na některých vyhotoveních hospodářské smlouvy je uveden jako předmět smlouvy nejen „dvorní trakt domu\", ale i údaj „560/2\", který je vepsán nikoli strojopisem, nýbrž toliko ručně. V průběhu řízení se nepodařilo zjistit, kdo toto doplnění zásadního významu provedl, to lze však vysvětlit tím, že v době uzavření smlouvy nebyly pozemky jako zvláštní skupina nemovitostí vedeny v účetnictví, ale pouze v operativní evidenci jednotek. To bylo zřejmě příčinou, že bližšímu označení převáděné nemovitosti parcelním číslem nebyla věnována náležitá pozornost. Teprve dne 11. 1. 1989 byla původní parcela č. 560 na základě geometrického plánu č. zak. 078 923 - 311/ZPMZ 586, nepochybně i v souvislosti s hospodářskou smlouvou č. 17/PZF/88 ze dne 12. 8. 1988, rozdělena na parcely č. 560/1 a 560/2. Pokud jde o spornou parcelu č. 560/2, ve výpisu z evidence nemovitostí ze dne 18. 10. 1989 je jako její vlastník uváděn Čs. stát - H. P., tj. právní předchůdce odpůrce, a to na základě hospodářské smlouvy shora citované, podle níž došlo nejen k převodu správy národního majetku resp. práva hospodaření s národním majetkem, ale i k převodu vlastnictví národního majetku podle §349 hosp. zák., jak se to výslovně uvádí v záhlaví smlouvy i v uvedeném výpisu.
Odvolací soud se proto ztotožnil s právním názorem okresního soudu, že od data uzavření předmětné hospodářské smlouvy si právní předchůdce odpůrce důvodně počínal jako subjekt práva hospodaření k parcele č. 560/2, nikoli pouze ke zmíněnému domovnímu traktu domu č.p. 770 a že právní předchůdce navrhovatele tento stav ani po stránce právní, ani po stránce skutkové nikdy ničím nezpochybnil. Nelze proto přisvědčit námitce, že předmětná hospodářská smlouva je absolutně neplatná jen z toho důvodu, že v době jejího uzavření parcela č. 560/2 vůbec neexistovala. I kdyby však tato argumentace měla aspoň po stránce formální určité opodstatnění, nelze pominout, že k převodu vlastnictví parcely č. 560/2 došlo bezpochyby ze státu na odpůrce, který byl založen F. n. m. a na něhož tato parcela přešla jako součást majetku H., s.p. rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. 30/32/1479/92 ze dne 23. 4. 1992 podle schváleného privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb. Jestliže se tímto právním aktem stala tato parcela vlastnictvím odpůrce, vyplývá z této skutečnosti neopodstatněnost žalobního návrhu, že právo hospodaření náleží stále navrhovateli. Námitka, že ani státní subjekt disponující majetkem ČR nemůže na jiný státní subjekt převést více práv, než má sám, se sice opírá o zásadu platnou již v římském právu, ale tato zásada nebyla nikdy uznávána za absolutně platnou s tím, že tak by byl soudní ochrany zbaven ten, který věc nabyl bona fide, a to je nepochybně i tento případ.
Odvolací soud z uvedených důvodů I. odstavec výrokové části potvrdil jako správný.
Poněvadž otázka, zda se státní podnik může na soudě domáhat určení práva hospodaření k majetku, kterýž byl údajně neplatně převeden na jiný státní podnik, jak tvrdí navrhovatel, může být po právní stránce zásadního významu, připustil odvolací soud podle §239 odst. 1 o. s. ř. možnost dovolání pro řešení této právní otázky.
Navrhovatel, zastoupen advokátem, podal proti tomuto rozsudku dovolání s odkazem na připuštěnou dovolací právní otázku s tím, že směřuje proti všem výrokům, a to z důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 2 (zřejmě míněn odstavec 3) písm. d) o. s. ř.).
Navrhovatel především zastává právní názor, že připuštěnou dovolací otázkou je napadený rozsudek otevřen k dovolání celý, jak co do možnosti zkoumat právní závěry nižších soudů ohledně platnosti nebo neplatnosti převodů majetkových práv mezi právními předchůdci účastníků, tak co do možnosti aktivní legitimace navrhovatele jako státního podniku ve vztahu k převodu majetku jiného státního podniku privatizací na nestátní subjekt.
Navrhovatel je přesvědčen, že odvolací soud se s jeho argumentací, zejména s námitkou neexistence resp. absolutní neplatnosti smlouvy, prakticky vůbec nevypořádal. Proto pro stručnost odkazuje na své odvolání.
Navrhovatel dále namítá, že oba soudy pochybily také v tom, že otázku, zda sporný pozemek přešel do práva hospodaření právního předchůdce odpůrce, řešily pomocí interpretace projevů vůle obou tehdejších účastníků sporné smlouvy. Je-li smlouva absolutně neplatná, např. pro nedostatek formy nebo pro neurčitost předmětu převodu, jak tomu bylo v daném případě, kdy předmětem převodu nebyla věc v právním smyslu, nemůže být taková absolutní neplatnost a s ní spojené nulitní právní účinky obcházeny a „napravovány\" pomocí interpretačních pravidel, včetně interpretace projevu vůle účastníků. V konkrétním případě to znamená, že právní předchůdci účastníků mezi sebou evidentně převáděli pouze neoddělenou a fakticky neoddělitelnou část budovy (tzv. dvorní trakt) bez pozemku a nemohli mít na mysli též pozemek pod touto částí věci, zvlášť nebyl-li tento pozemek v okamžiku převodu ani nijak vymezen. Odvolací soud, pokud tomuto úkonu přiznal právní účinky, posoudil věc po právní stránce nesprávně.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil dovolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odpůrce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatel se mýlí, má-li za to, že připuštěnou dovolací otázkou je napadený rozsudek otevřen k dovolání celý. Dovolatel může podat dovolání pouze v takovém rozsahu a k té právní otázce, u níž bylo návrhu na připuštění dovolání vyhověno. V dovolání samém již nelze dodatečně věcně měnit, příp. doplňovat právní otázku, u níž byla vyslovena přípustnost dovolání (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 33 Cdo 855/98). Nelze tudíž ani dodatečně měnit důvod podaného dovolání (dovolatel měl zřejmě na mysli ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.).
Odpůrce navrhuje, aby - když odvolací soud shodně s okresním soudem učinil správný právní závěr - dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje formální a obsahové náležitosti podle zákona (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se musel na prvním místě zabývat otázkou přípustnosti podaného dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího sodu, jen pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání a z toho, jak je formulováno, lze dovodit, že dovolatel je opírá o přípustnost, vymezenou v ust. §239 odst. 1 o. s. ř., v kterémžto případě je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V posuzovaném případě se navrhovatel domáhal připuštění dovolání v závěru svého dovolání ze dne 3. 12. 1998, směřujícího proti rozsudku soudu prvního stupně (ve spise č. l. 176), a to pro řešení právní otázky, jejíž doslovnou formulaci pak převzal odvolací soud do výroku svého rozsudku jako právní otázku, pro kterou připustil dovolání. Navrhovatel totiž na uvedené právní otázce pro připuštění dovolání s odkazem na své dovolání setrval i při jednání před odvolacím soudem v závěrečném návrhu (č.l. 185).
Z tohoto vyplývá, že navrhovatel nemůže v dovolání rozšiřovat okruh právních otázek zásadního významu libovolně nad rámec otázky zásadního právního významu, vymezené ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s návrhem navrhovatele. Takové rozšíření by bylo možné jen tehdy, pokud by odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání pro další otázky zásadního právního významu, než pro které nakonec odvolací soud dovolání připustil, a v takovémto případě by pak pro nepřipuštěné otázky mohl připustit dovolání dovolací soud ve smyslu ustanovení odstavce 2 §239 o. s. ř. O takový případ tu však nejde.
Posuzování přípustnosti dovolání se tak v daném případě zužilo na otázku zásadního právního významu, uvedenou v závěrečném výroku rozsudku odvolacího soudu, která zní, „zda se státní podnik může na soudě domáhat určení práva hospodaření k majetku, který byl neplatně převeden na jiný státní podnik, jenž pak byl po tomto neplatném převodu zprivatizován\".
Na takto položenou právní otázku odpovídá dovolací soud kladně, poněvadž není důvodu upírat obecně státnímu podniku právo domáhat se určení, že má k určitému majetku, který je ve vlastnictví státu, právo hospodaření, pokud má na tom naléhavý právní zájem (ust. §80 písm. c) o. s. ř.) a takové právo na určení práva hospodaření má státní podnik i tehdy, byl-li posléze předmětný majetek privatizován (v tzv. velké privatizaci). V ustanovení §19 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, se určuje, že práva třetích osob k majetku, který je předmětem prodeje nebo vkladu podle tohoto zákona, nejsou dotčena (s výjimkou ustanovení §45 odst. 7, což není tento případ).
Tato obecná odpověď, vztahující se na všechny případy stejného druhu, nicméně neřeší podstatu sporu v tomto konkrétním řízení, která tkví v posouzení otázky, zda předmětem převodu práva hospodaření mezi právními předchůdci účastníků byl kromě dvorního traktu domu také sporný pozemek - parcela č. 560/2. Právní posouzení této otázky však záviselo na konkrétních skutkových okolnostech tohoto případu a nebylo formulováno jako otázka zásadního právního významu a nebylo tudíž ani předmětem tohoto dovolacího řízení. Dovolací soud se proto zejména nemohl zabývat dovolatelem opětovně vznesenou námitkou, že předcházející smlouva o převodu práva hospodaření byla absolutně neplatná.
Dovolacímu soudu z uvedených důvodů nezbylo, než co do připuštěné otázky zásadního právního významu dovolání zamítnout, když napadený rozsudek odvolacího soudu je správný (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Navrhovatel neměl v dovolacím řízení úspěch, odpůrci podle obsahu spisu v tomto řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. srpna 2000
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová