ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.937.99.1
sp. zn. 29 Cdo 937/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A. H., zast. advokátem, proti žalovaným 1) K. H. a 2) M. T., o neplatnost kupní smlouvy a vydání předběžného opatření, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 1999, čj. 8 Co 3198/98 - 77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 1. 1999, čj. 8 Co 3198/98 - 77 změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 10. 1998, čj. 2 C 453/98 - 56 v odstavci prvním a třetím výroku tak, že žalobu na určení, že smlouva o prodeji bytové jednotky č. 21 v domě čp. 1101/II v T. uzavřená mezi 1) a 2) žalovaným je neplatná, zamítl a dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, vyvodil však z něho nesprávný právní závěr o tom, že „manželům H. vznikl novelou obč. zákoníku k 1. 1. 1992 společný nájem bytu dle §871 a 703 obč. zákoníku.
Sporný byt byl 1) žalovanému přidělen jako tzv. podnikový byt. Osobní užívání bytu sloužícího k trvalému ubytování pracovníka organizace, který nesplňuje kritéria stanovená zákonem pro služební byt, se mění na nájem bytu, avšak bez důsledků předvídaných v ustanovení §703 obč. zákoníku. Podle §871 odst. 4 obč. zákoníku se totiž osobní užívání mění na nájem a není zde upravena situace ženatého pracovníka. Ustanovení §703 o. z. podle odvolacího soudu není možno použít, neboť odst. první citovaného ustanovení má na mysli originální vznik nájmu, nikoliv pouhou transformaci práva osobního užívání bytu v nájem. V daném případě jde o situaci, kdy manžel měl právo byt užívat již dříve, a to sám, takže zákonodárce by musel svůj úmysl přeměnit užívací právo ženatého uživatele na společný nájem vyjádřit expreis verbis v přechodných ustanoveních k úpravám občanského zákona účinným od 1. 1. 1992. Protože se tak nestalo, má odvolací soud za to, že dnem 1. 1. 1992 vznikl pouze nájem prvému odpůrci, který k tomuto datu byl výhradním uživatelem tohoto bytu. V tomto směru možno odkázat i na judikaturu Nejvyššího soudu (např. č. 36/98) dovozující absenci změny právního postavení manžela výhradního uživatele bytu Ministerstva vnitra pouze novelou obč. zákoníku. Pokud tedy v daném případě bylo v řízení prokázáno, že právní postavení navrhovatelky se novelou obč. zákoníku nezměnilo, že se tedy nestala ani novelou obč. zákoníku společnou nájemkyní spolu s prvým odpůrcem sporného bytu, nutno její návrh zamítnout pro absenci existence její věcné aktivní legitimace. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně postupem dle §220 odst. 1 o. s. ř. změnil a návrh navrhovatelky zamítl s tím, že možno pouze dodat, že odvolací soud není vázán odůvodněním jiného rozhodnutí odvolacího soudu, byť v něm bylo dovozeno, že společný nájem bývalých manželů H. v daném případě vznikl.
Dovoláním ze dne 26. 3. 1999 napadla žalobkyně výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že předmětný byt byl přidělen 1) žalovanému k 1. 8. 1989 ze státní bytové výstavby dle rozdělovníku plánovacího odboru ONV vycházejícího z návrhu pořadníku OÚNZ J. H.; z toho vyplývá, že OÚNZ J. H. měl k bytu pouze dispoziční právo a není zcela zřejmé, zda tento byt byl bytem podnikovým.
Dovolatelka dále uvedla, že s 1) žalovaným uzavřela dne 25. 1. 1991 manželství a z tohoto titulu s 1) žalovaným v předmětném bytě bydlela. Dům, v němž se nachází sporný byt byl na základě dohody ze dne 20. 12. 1991 předán do vlastnictví Města T. Před tímto datem již 1) žalovaný nebyl zaměstnancem OÚNZ J. H. Žalobkyně se proto domnívá, že v této době, tj. po 20. 12. 1991, již byt neměl charakter podnikového bytu, pokud jím byl, OÚNZ J. H. k němu neměl žádné dispoziční či rozhodovací právo. Na základě novely občanského zákoníku, účinné od 1. 1. 1992, se podle dovolatelky užívací právo z titulu společného užívání bytu manžely transformovalo na společný nájem bytu manžely a proto byla oprávněna k užívání předmětného bytu z titulu společného nájmu bytu manžely.
Dále žalobkyně uvedla, že pokud by dovolací soud nedospěl k závěru, že před 1. 1. 1992 jí vzniklo užívací právo k předmětnému bytu z titulu společného užívání bytu manžely, je třeba i v tomto případě učinit závěr, že k 1. 1. 1992 vznikl společný nájem bytu manžely, a to proto, že dle ust. §871 odst. 1, věta první obč. zákoníku se mj. právo osobního užívání podnikového bytu změnilo na nájem a podle ust. §703 obč. zákoníku jestliže za trvání manželství manželé nebo jeden z nich se stanou nájemci bytu, vznikne společný nájem bytu manžely. Tato ustanovení lze na daný případ aplikovat a není rozhodné jakým způsobem nabyl jeden z manželů byt do nájmu a proto nemusí jít o originální vznik nájmu.
Dovolatelka se proto domnívá, že odvolací soud nesprávně věc posoudil z hlediska toho, zda vznikl či nikoliv společný nájem bytu manžely a dále měly být dostatečně zjištěny a odůvodněny skutečnosti „ve směru jaký charakter měl předmětný byt před 1. 1. 1992, z jakého důvodu byl nabyt do užívání, kdy přešlo vlastnictví k bytu na obec - Město T., kdy 1) žalovaný přestal pracovat pro OÚNZ J. H. a vzhledem k těmto skutečnostem kdy předmětný byt ztratil případný charakter podnikového bytu\".
Dovolatelka vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se v podání ze dne 6. 4. 1999 vyjádřil 1) žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že si není jist zda dovolání naplňuje ust. §236 odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné podle §238 odst. 1 o. s. ř.
Dále 1) žalovaný uvedl, že dovolání vychází z mylných předpokladů, a to sporný byt nebyl předán do vlastnictví 2) žalovaného dne 20. 12. 1991, ale přešel do vlastnictví obce dnem účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. k 24. 5. 1991 se všemi právy a povinnostmi, byt byl přidělen 7. 7. 1989 jako byt podnikový, poté, po novele občanského zákoníku, se dle §871 odst. 4 obč. zákoníku změnilo „užívací právo podnikového bytu a nájem služebního bytu\" a byt služební platí §709 obč. zákoníku. Dále 1) žalovaný uvedl, že k datu 20. 12. 1991 byl „zaměstnancem státní organizace i po 1. 1. 1992, organizace následné po transformaci\".
Vzhledem k uvedenému 1) žalovaný navrhuje, aby dovolací soud „dovolání odmítl\" a pokud dovolací soud shledal přípustnost dovolání, pak 1) žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně a konstatoval, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, žalobkyně je zastoupena advokátem, a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to ve výroku, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky č. 21 v domě čp. 1101/II v T. zamítl.
Dovolací soud se proto vzhledem k uvedenému bude zabývat přezkoumáním výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky uvedené výše, a to z důvodů uvedených v dovolání, tj. z důvodů dle ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Z rozhodných skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací soud vychází, vyplývá, že na základě rozhodnutí Městského národního výboru v T. ze dne 7. 7. 1989, čj. 1299/89 byl 1) žalovanému přidělen byt č. 21 v T., a to jako byt podnikový. Téhož dne byla uzavřena dohoda o užívání předmětného bytu. Byt byl vystavěn ve státní bytové výstavbě s určením mj. pro pracovníky ve zdravotnictví a 1) žalovanému byl přidělen dle návrhu pořadníku OÚNZ J. H..
Na základě zák. č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnictví domu vč. předmětného bytu k 24. 5. 1991 na 2) žalovaného.
Žalobkyně s 1) žalovaným uzavřela manželství dne 25. 1. 1991, které bylo rozvedeno ke dni 10. 6. 1997. Po uzavření manželství se k 1) žalovanému do předmětného bytu nastěhovala.
Smlouvou ze dne 22. 4. 1998, uzavřenou mezi 1) a 2) žalovaným, byl na 1) žalovaného převeden předmětný byt (bytová jednotka) ve smyslu zák. č. 72/1994 Sb. Vlastnické právo k bytu bylo vloženo na 1) žalovaného s účinky od 4. 5. 1998.
Dovolatelka se na základě uvedeného skutkového stavu domnívá, že byla společnou nájemnicí předmětného bytu spolu s 1) žalovaným a smlouva o převodu bytové jednotky měla být uzavřena i s ní, nikoliv jen s 1) žalovaným a proto se domáhá vyslovení neplatnosti výše uvedené smlouvy o převodu bytové jednotky.
V dané věci je určujícím, zda žalobkyni před 1. 1. 1992 vzniklo právo užívání předmětného bytu a poté právo společného nájmu bytu manžely.
Z uvedeného skutkového stavu vyplývá, že 1) žalovanému byl přidělen podnikový byt, tj. byt sloužící k trvalému ubytování pracovníka organizace. Podle ust. §182 obč. zákoníku platného v r. 1991, kdy se žalobkyně přistěhovala do uvedeného bytu 1) žalovaného, nemohlo vzniknout k podnikovému bytu právo společného užívání bytu těmito osobami; žalobkyně užívala byt na základě užívacího práva 1) žalovaného.
Podle §871 odst. 1 obč. zákoníku mj. právo osobního užívání bytu vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvalo ke dni účinnosti tohoto zákona (zák. č. 509/1991 Sb.) se měnilo dnem účinnosti tohoto zákona na nájem. Společné užívání bytu manžely se měnilo na společný nájem.
Osobní užívání bytů sloužících k trvalému ubytování pracovníků organizace se měnilo na nájem služebního bytu, pokud tyto byty splňovaly kritéria stanovená zákonem pro služební byty; pokud tyto podmínky nebyly splněny, měnilo se takové osobní užívání na nájem (§871 odst. 4 obč. zákoníku).
Z uvedeného je zřejmé, že k 31. 12. 1991 měl předmětný byt povahu podnikového bytu, přičemž na tuto jeho povahu nemohlo mít bez dalšího vliv to, že k 24. 5. 1991 došlo na základě zák. č. 172/1991 Sb. k přechodu vlastnictví domu, včetně předmětného bytu, na 2) žalovaného. Tato změna vyvolala pouze změnu v osobě vlastníka a nedotkla se nikterak právních vztahů vzniklých před touto změnou, neboť zák. č. 172/1991 Sb. ve svých ustanoveních takovýto zásah do již vzniklých právních vztahů neobsahuje, popř. ani z dalších právních předpisů nelze dovodit něco jiného.
Pro úplnost je vhodné dodat, že v posuzovaném případě by na uvedeném závěru, a to že k 31. 12. 1991 se jednalo o podnikový byt, neměnil nic ani fakt, že 1) žalovaný již k tomuto datu nebyl zaměstnancem OÚNZ J. H., což však ze zjištění soudů nevyplývá.
V souladu s ust. §871 odst. 4 obč. zákoníku se osobní užívání uvedeného bytu mělo změnit s účinností od 1. 1. 1992 na nájem služebního bytu, šlo-li o služební byt dle zvláštního zákona. Po vydání zák. č. 102/1991 Sb., účinného od 5. 3. 1992, vzhledem k tomu, že předmětný byt nesplňoval kritéria služebního bytu upravená v §7 zák. č. 102/1991 Sb., se osobní užívání bytu sloužícího k trvalému ubytování pracovníků organizace, změnilo na nájem.
Z uvedeného vyplývá, že osobní užívání bytu svědčilo pouze 1) žalovanému nikoliv též žalobkyni, v té době manželce 1) žalovaného a k 1. 1. 1992 se toto právo změnilo na nájem bytu a nájemcem se stal pouze 1) žalovaný a toto právo se nemohlo změnit na společný nájem bytu manžely dle §871 odst. 1 obč. zákoníku.
Na posuzovaný případ nelze aplikovat §703 odst. 1 obč. zákoníku, podle něhož jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu, vznikne společný nájem bytu manžely, neboť toto ustanovení neřeší případy přeměny osobního užívání bytu na nájem, popř. společný nájem bytu manžely při této zákonem stanovené přeměně. Tato úprava je svěřena přechodným ustanovením, zejména §871 obč. zákoníku, z něhož nevyplývá, že v případě osobního užívání bytu jedním z manželů k 31. 12. 1991 došlo po účinnosti zák. č. 509/1991 Sb. (novela obč. zákoníku účinná od 1. 1. 1992) ke vzniku společného nájmu bytu manžely. V ust. §871 odst. 1, posl. věta obč. zákoníku je řešena pouze přeměna společného užívání bytu manžely na společný nájem bytu manžely. Z toho je nutno dovodit, že ust. §703 odst. 1 obč. zákoníku se vztahuje na případy nastalé po 1. 1. 1992.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho rozsudku k této otázce je správný a dovolání není proto důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §703 odst. 1, §871 odst. 1 a 4 obč. zákoníku, §238 odst. 1 písm. a), §241 odst. 3 písm. d), §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalobkyně nemá právo na jejich náhradu, neboť neměla v řízení úspěch; taktéž 1) žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení, neboť mu podle spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová