ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.962.99.1
sp. zn. 29 Cdo 962/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové ve věci žalobce P. f. Č. r., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. Č. B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 140/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 1999 č. j. 7 Co 3248/98-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. září 1998 č. j. 23 C 140/97-62 určil, že vlastníkem parcely katastrální č. 1932 - orná půda v katastrálním území Č. B., Č. D., dosud zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. na listu vlastnictví č. 10001 ve prospěch města Č. B., je Česká republika a správcem se zapíše na příslušný list vlastnictví P. f. Č. r., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl jsa vázán usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 534/98-42, které bylo vydáno k odvolání žalobce a kterým byl zrušen původní rozsudek soudu prvního stupně č. j. 23 C 140/97-29 ze dne 24. listopadu 1997 a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh, aby proti jeho rozsudku bylo připuštěno dovolání. Odvolací soud vyslovil názor, že k přechodu vlastnictví na obce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je nutno splnit tři podmínky: věci musí být k datu 23. 11. 1990 ve vlastnictví České republiky, právo hospodaření k nim k témuž datu musí příslušet národním výborům a příslušné obce s věcmi musí ke dni 24. 5. 1991 hospodařit. Odvolací soud je názoru, že obsah pojmů „právo hospodaření\" a „hospodaření\" nemůže být totožný. Jestliže tedy odvolací soud zjistil, že předmětný pozemek byl užíván J. u. v Č. B. - Š. z. podnikem H. n. V. a že žalovaný a ani jeho právní předchůdci s tímto majetkem nehospodařili, nejsou podle jeho názoru uvedené tři podmínky splněny a nepřichází v úvahu aplikace §1 zákona č. 172/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost opírá o ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje dovolatel ve výkladu ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. Podle jeho názoru zákon č. 172/1991 Sb. definuje pomocně věci, jež předává do vlastnictví obcí, tak, že má jít o věci, s nimiž obec ke dni účinnosti zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991, hospodařila. Pojem hospodaření je pak nutno vykládat i v souvislostech ostatních ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., kde je v §1 druhém odstavci řešena otázka nabytí věcí, k nimž obec nabyla až po dni svého vzniku, tj. po 23. 11. 1990, právo obdobné právu hospodaření. Obce potom nabývají vlastnictví k těmto věcem, pokud s nimi po 23. 11. 1990 začaly hospodařit a pokud s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k 24. 5. 1991. Z výrazu „takto\" dovozuje dovolatel, že zákonodárce používá termín „hospodařit\" ve smyslu práva obdobného právu hospodaření. Výklad pojmu „hospodaření\" jako faktické užívání nemá podle dovolatele oporu ani v zákoně, ani v praxi. Dovolatel dále napadá právní názor odvolacího soudu, pokud jde o posouzení otázky aktivní legitimace žalobce. Pokud by předmětný pozemek zůstal ve vlastnictví státu, neexistovala by státní organizace, která by vykonávala právo hospodaření (MěstNV Č. B. zanikl v listopadu 1990) a pozemek by musel připadnout do prozatímní správy Okresního úřadu. P. f. ČR získal podle dovolatele právní vztah formou správy výhradně k majetku České republiky, který byl k 24. 6. 1991 v „právu hospodaření\" státních organizací (§17 a §22 zákona č. 229/1991 Sb.). Uvedený zákon neřeší jeho vztah k majetku v prozatímní správě. Vlastnické právo by potom podle dovolatele vykonával formou prozatímní správy Okresní úřad v Českých Budějovicích a nikoli P. f. ČR. P. f. ČR není proto podle dovolatele legitimován k podání vlastnické žaloby ani sám ani jako zástupce státu.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř./. Vzhledem, k tomu, že dovolací soud neshledal, že by řízení uvedenými vadami trpělo, tyto vady nebyly v dovolání namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu, zabýval se dále dovolací soud námitkami dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu.
Důvod dovolání spatřuje dovolatel v v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem /§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř/. Úkolem Nejvyššího soudu proto bylo, aby v hranicích uplatněného dovolacího důvodu určil, zda právní posouzení věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je správné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zásadní námitka dovolatele proti právnímu posouzení věci spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil podmínku „hospodaření\" s věcmi, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly po uvedeném dni na obce, uvedenou v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Svůj názor opírá o skutečnost, že sporný pozemek byl uveden na příslušném listě vlastnictví pro Městský národní výbor v Českých Budějovicích a nebylo prokázáno, že by k němu měl jakékoli právo někdo jiný. V předchozích řízeních bylo zjištěno, že sporná parcela byla obhospodařována a zemědělsky využívána nejméně od počátku 70. let J. u. v Č. B. - Š. z. p. a tento podnik též vedl příslušnou evidenci pozemků.
Pokud jde o právo hospodaření, je jeho základní úprava obsažena v části druhé, hlavě čtvrté hospodářského zákoníku. Toto právo příslušelo státním organizacím k jednotlivým věcem, pohledávkám a jiným majetkovým právům státu a zásadně je vykonávala vždy ta organizace, která byla pověřena úkoly, k jejichž realizaci daný majetek sloužil. Právo hospodaření zahrnovalo právo a povinnost užívat majetek k plnění úkolů organizace a nakládat s ním v souladu s těmito úkoly, včetně povinnosti postarat se o to, aby neupotřebitelný majetek byl využit jinde. Organizace byla povinna vést majetek v evidenci, udržovat jej v řádném stavu a provádět všechna opatření potřebná k jeho ochraně (§66 hospodářského zákoníku). Tyto povinnosti a práva vázala nepochybně též národní výbory, které jako rozpočtové organizace patřily rovněž ke státním organizacím. Pokud jde o hospodaření s majetkem státu, byly povinnosti a práva národních výborů upraveny ještě v zákoně č. 69/1967 Sb., o národních výborech, podle něhož národní výbor a organizace založené, řízené nebo spravované národním výborem hospodaří s majetkem v celospolečenském vlastnictví, který slouží k plnění jejich úkolů, nebo s majetkem, k němuž mají právo hospodaření.
Pojem „hospodaření\" jako takový je potom obsažen ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, a sice v její druhé části, která upravuje právo hospodaření. V §6 citované vyhlášky jsou upraveny základní povinnosti organizací při hospodaření s národním majetkem. Tyto povinnosti zahrnují mimo jiné povinnost národní majetek zjistit, sepsat, ocenit a vést v předepsané evidenci podle zvláštních předpisů (zvláštními předpisy jsou zde především předpisy účetní), pečovat o údržbu národního majetku a provádět jeho opravy, pečovat o využívání národního majetku k plnění úkolů organizace a nakládat s ním v souladu s těmito úkoly a národní majetek chránit.
Vycházeje z uvedených ustanovení, je nutno vyložit právní úpravu obsaženou v §1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že pro nabytí vlastnictví obce podle prvního odstavce je nutno, aby příslušné věci byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví České republiky a aby k nim měl k datu 23. 11. 1990 právo hospodaření příslušný národní výbor. Poslední požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je potom nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejedná se tedy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem této věci.
Na základě těchto právních závěrů konstatuje Nejvyšší soud, že v předloženém případě bylo zjištěno soudem prvního stupně i soudem dovolacím, že sporný pozemek byl obhospodařován a zemědělsky využíván nejméně od počátku 70. let J. u. v Č. B. - Š. z. p. a tento podnik též vedl příslušnou evidenci pozemků. Městský národní výbor České Budějovice byl toliko zapsán v evidenci nemovitostí vedené v pozemkových knihách a posléze středisky geodézie a potom katastrálními úřady. Předmětný pozemek byl užíván J. u. v Č. B. - Š. z. p., tedy státní rozpočtovou organizací, která nebyla ani zřízena ani spravována městem Č. B., a to nezávisle na Městském národním výboru v Českých Budějovicích a později na městu Č. B. Žalovaný práva a povinnosti tvořící obsah práva hospodaření nevykonával a v tomto smyslu ani se sporným pozemkem nehospodařil. Nenaplnil proto podmínku uvedenou v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., aby s předmětnou věcí ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařil. Nejvyšší soud proto konstatoval, že odvolací soud tuto otázku posoudil správně.
Pokud jde o druhou námitku dovolatele - nedostatek aktivní legitimace žalobce, neshledal ani zde Nejvyšší soud v právních závěrech odvolacího soudu žádné nedostatky. Odvolací soud správně aplikoval §17 ve spojitosti s §1 zákona č. 229/1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Jestliže dovolatel namítá, že sporný pozemek měl být v prozatímní správě okresního úřadu, je třeba konstatovat, že od nabytí účinnosti zákona č. 569/1991 Sb., o P. f. Č. r., spravuje pozemky specifikované v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., mezi něž patří i sporný pozemek, žalobce, který byl tudíž aktivně legitimován k podání této žaloby.
Z výše uvedených skutečností tedy vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci zřejmě žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. července 2000
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová