ECLI:CZ:NS:2000:3.TVO.106.2000.1
sp. zn. 3 Tvo 106/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. září 2000 stížnost obžalovaného R. S. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2000 č. j. 2 Ntv 15/2000 a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2000 č. j. 2 Ntv 15/2000 byla podle §71 odst. 3 tr. řádu prodloužena vazba obžalovaného R. S. J. nad dva roky a to do 8. listopadu 2000.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný v zákonné lhůtě stížnost. V jejím písemném vyhotovení nesouhlasí s prodloužením vazby nad dva roky a rozhodnutí vrchního soudu považuje za nezákonné. Namítá, že průtahy v řízení nezpůsobil, přičemž v této souvislosti poukazuje na postup krajského soudu v případě rozhodnutí o jeho žádosti o propuštění z vazby. Má za to, že v jeho případě nebyly správně posouzeny důvody trvání vazby a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Vrchní soud v Praze rozhodl správně jak v otázce existence vazebních důvodů, tak ohledně podmínek stanovených pro prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky.
Obžalovaný R. S. J. byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. Nt 82/98 ze dne 9. 9. 1998, a to z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu. Na podkladě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. 14 To 577/98 byly vazební důvody korigovány a důvod koluzní vazby podle §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu byl vypuštěn. Doba vazby byla v průběhu přípravného řízení prodlužována a v dosavadním řízení bylo rozhodováno o žádostech obžalovaného o propuštění z vazby.
Z přiloženého spisového materiálu dále Nejvyšší soud zjistil, že obžalovaný R. S. J. byl dosud nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2000 spolu s dalšími spoluobžalovanými uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona dílem dokonaného a dílem ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zákona spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl uložen i trest propadnutí věci. Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obžalovaný spolu s dalšími celkem v sedmi případech provedli přepadení poštovních úřadů na různých místech Středních Čech, přičemž obžalovaný R. S. J. měl způsobit škodu ve výši 540.719,- Kč. Dále obžalovaný spolu s dalšími obhlíželi poštovní úřad ve V. v úmyslu provést přepadení tohoto poštovního úřadu, v čemž jim však zabránily objektivní, na jejich vůli nezávislé, okolnosti. Proti tomuto rozsudku byly podány řádné opravné prostředky a věc se nachází ve stadiu kompletace doručenek tak, aby mohla být předložena odvolacímu soudu. Současně s rozhodnutím soudu prvního stupně obžalovaný podal žádost o propuštění z vazby. Tato žádost mu byla zamítnuta.
V souvislosti s předložením stížnosti obžalovaného do zamítavého rozhodnutí soudu odvolacímu, podal předseda senátu Krajského soudu v Praze s ohledem na dobu vazby obžalovaného návrh na prodloužení vazby nad dva roky, a to do 8. listopadu 2000. Tomuto návrhu bylo vyhověno usnesením, proti němuž směřuje projednávaná stížnost obžalovaného R. S. J.
Pokud jde o správnost výroku napadeného rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, Nejvyšší soud především zjistil, že návrh předsedy senátu Krajského soudu v Praze na prodloužení vazby byl Vrchnímu soudu v Praze předložen včas, při zachování lhůty uvedené v ustanovení §71 odst. 6 tr. řádu. S postupem tohoto soudu lze rovněž souhlasit, pokud se u obžalovaného R. S. J. zabýval nejdříve existencí důvodů vazby podle §61 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, které jsou předpokladem pro možnost dalšího prodloužení vazební lhůty. Vrchnímu soudu nelze vytknout, jestliže důvody vazby u obžalovaného nadále shledává. Nejvyšší soud má zato, že u obžalovaného jsou dány skutečnosti, které odůvodňují jak obavu z možnosti útěku nebo skrývání se a z vyhýbání se trestnímu stíhání nebo trestu, tak i obavu z pokračování v trestné činnosti. Protože vrchní soud v napadeném rozhodnutí uvádí, z jakých okolností obavy v uvedených směrech dovozuje, pokládá i Nejvyšší soud závěr o existenci důvodů vazby u obžalovaného J. za správný, dostatečně odůvodněný a nepovažuje za nutné na něm cokoli měnit. Pokud jde o důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obžalovanému byl uložen (dosud nepravomocně) citelný trest odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin a spolu s okolnostmi, charakterizujícími osobu obžalovaného, je i nadále obava z případného útěku nebo skrývání se dostatečně reálná. K důvodu vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu je třeba poznamenat, že trestná činnost, pro kterou je obžalovaný stíhán, měla spočívat v sedmi dílčích útocích v poměrně delším časovém období. Námitkám obžalovaného R. S. J. v podané stížnosti nelze v těchto směrech přisvědčit též proto, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obžalovaného způsobem předpokládaným v §67 odst. 1 písm.a), c) tr. řádu, ale lze je opírat o opodstatněné obavy z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění mu má právě vazba zabránit. Nejvyšší soud tím nijak nepředjímá rozhodnutí o vině a trestu, které musí učinit odvolací soud bez ohledu na skutečnost, zda se obžalovaný ve vazbě nachází či nikoli. K prodloužení vazby postačuje důvodné podezření z toho, že se trestného činu dopustil, což dosud nebylo vyvráceno.
Nejvyšší soud nespatřuje pochybení napadeného rozhodnutí ani v tom, jestliže vrchní soud dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby, vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu. Pokud trestní stíhání obžalovaného R. S. J. a dalších osob nebylo skončeno v rámci vazební doby dvou let, nestalo se tak z důvodů, které mohou mít povahu neodůvodněných průtahů. Aniž by Nejvyšší soud předjímal celkové hodnocení správnosti dosavadního řízení ještě před jeho pravomocným skončením, pro účely rozhodnutí o prodloužení vazby lze konstatovat, že v postupu soudu prvního stupně ani v přípravném řízení se nevyskytly takové nedostatky, které by mohly mít negativní vliv na délku vazby. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že jde o věc rozsáhlou a důkazně poměrně složitou a je i v zájmu obžalovaného, aby byla dostatečně objasněna ze všech hledisek potřebných pro spravedlivé rozhodnutí, včetně posouzení jeho obhajoby. Jak se podává ze spisového materiálu, téměř rok a půl byla věc důkazně dokumentována v přípravném řízení, přičemž je i patrná snaha soudu prvního stupně věc byť nepravomocně co nejdříve ukončit. Z uvedeného vyplývá, že pro obtížnost věci nebylo možné trestní stíhání skončit v dosud stanovené lhůtě, proto bylo na místě její prodloužení nad 2 roky.
S napadeným rozhodnutím se lze ztotožnit, i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obžalovaného na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Jak již bylo uvedeno, u obžalovaného R. S. J. shledal vrchní soud důvody vazby podle §67 odst. 1 písm.a), c) tr. řádu, jejichž kumulace takovou obavu odůvodňuje. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména způsobu, jakým měla být provedena, a následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též ke splnění účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obžalovaného, resp. za situace, pokud by mohl dále pokračovat v trestné činnosti.
Napadenému rozhodnutí konečně nelze nic vytknout, ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaného R. S. J. prodloužil. Bylo důvodně zohledněno, že věc bude projednávána v odvolacím řízení, přičemž charakter a složitost věci vyžadují, aby měl odvolací soud dostatečný časový prostor k náležité přípravě a provedení odvolacího řízení. Doba do 8. 11. 2000 je skutečně jen nezbytně nutná a zcela přiměřená uvedeným požadavkům.
Proto Nejvyšší soud stížnost obžalovaného R. S. J. jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, když v napadeném rozhodnutí ani v řízení, které mu předcházelo, nebyly shledány žádné nedostatky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 7. září 2000
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h