ECLI:CZ:NS:2000:3.TVO.108.2000.1
sp. zn. 3 Tvo 108/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. září 2000 stížnost obžalovaného E. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2000, sp. zn. 7 Ntv 6/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 57/99 a u Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího pod sp. zn. 7 To 87/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze podle §71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného E. V. do 31. prosince 2000.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný včas stížnost, kterou odůvodnil jednak sám, jednak prostřednictvím svého obhájce. Obžalovaný E. V. ve vlastnoručně sepsané stížnosti namítá, že Vrchní soud v Praze nesprávně rozhodl o prodloužení vazební lhůty, a to už především z toho důvodu, že jeho držení ve vazbě je v rozporu se zákonem, neboť u něj nejsou dány důvody vazby. Poukázal na řadu procesních pochybení orgánů činných v trestním řízení, které se podle jeho názoru v dosavadním průběhu trestního řízení dopustily několika trestných činů. Vytkl vrchnímu soudu též to, že v odůvodnění napadeného usnesení argumentuje závěry zrušovacího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým byl k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv toto rozhodnutí dosud nebylo vyhotoveno. Poukazuje též na to, že v řízení došlo k závažným průtahům na straně orgánů činných v trestním řízení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a propustil jej z vazby na svobodu. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud nepřihlížel k obsahu stížnosti odůvodněné jeho obhájcem, neboť její obsah nebyl s ním projednán. V odůvodnění stížnosti vypracované obhájcem obviněného se vytýká především to, že vrchní soud nesprávně rozhodl o prodloužení lhůty trvání vazby až do konce roku 2000, když z hlediska potřeb došetření věci je tato lhůta příliš dlouhá. Proto je třeba přinejmenším rozhodnout o výrazném zkrácení doby prodloužení vazby, pokud Nejvyšší soud shledá důvodnost vazby obžalovaného.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že podaná stížnost není důvodná.
V posuzované věci je obžalovaný E. V. postaven před Krajský soud v Ústí nad Labem pro skutek v němž tento soud spatřuje pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Tímto trestným činem byl obžalovaný uznán vinným rozsudkem tohoto krajského soudu ze dne 6. 4. 2000, č. j. 1 T 57/99-777, a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 a půl roku s výkonem ve věznici s ostrahou a trest propadnutí věci - pistole zn. Parabellum. Z obsahu spisu vyplývá, že trestní řízení je nyní ve stadiu, kdy Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dne 8. 8. 2000 pod sp. zn. 7 To 87/2000 výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem s tím, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obžalovaný E. V. se nachází ve vazbě na základě rozhodnutí soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. srpna 1998 č. j. 7 Nt 231/98-7, a to s účinností od 18. srpna 1998. Na základě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. 1 T 57/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 7 To 88/2000, se v současné době důvody trvání vazby obžalovaného opírají o skutečnosti předpokládané ustanovením §67 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Konec doby dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle §71 odst. 3 tr. ř., tedy připadá na den 18. srpna 2000. Více než 15 dnů před skončením této lhůty podala předsedkyně odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze (věc se od 14. 6. 2000 nachází v řízení před odvolacím soudem) návrh na prodloužení vazby obžalovaného E. V. (§71 odst. 5, 6 tr. ř). Návrh odůvodnila v podstatě tím, že ve dvouleté lhůtě trvání vazby zřejmě nedojde k pravomocnému skončení trestní věci, a to především s ohledem na její obtížnost. Poukázala na to, že v průběhu trestního řízení nedošlo k nějakým podstatnějším průtahům zaviněným orgány činnými v trestním řízení. U obžalovaného přitom i nadále trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř, a v případě jeho propuštění na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení.
Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného E. V. prodloužil do 31. prosince 2000, byť poněkud stručně, ne zcela pregnantně a dostatečně odůvodnil jinak ovšem věcně správné závěry o naplnění všech zákonných podmínek ustanovení §71 odst. 3 tr. ř., za nichž lze výjimečně prodloužit lhůtu trvání vazby nad dobu dvou let.
Podle §71 odst. 3 tr. ř. platí, že vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného
na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
Předně i Nejvyšší soud dospěl k závěru o důvodnosti vazby obžalovaného podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. V tomto směru je třeba především poukázat na to, že obžalovaný je stíhán pro pokus velice závažného trestného činu spáchaného za použití střelné zbraně a namířeného vůči manželce, že stíhaná trestná činnost má mít svůj původ a své příčiny zejména v napjatých rodinných poměrech a že kromě posuzovaného trestného činy byl obžalovaný stíhán, a to původně ve společném řízení, i pro další trestné činy namířené proti své manželce. Tyto okolnosti dostatečně opodstatňují obavy naznačené v ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. ř., totiž, že je zde reálné nebezpečí, že obžalovaný při pobytu na svobodě by mohl dokonat trestný čin, o který se podle obžalobního tvrzení pokusil.
Existence některého z vazebních důvodů podle §67 odst. 1 tr. ř. je ovšem jen základním předpokladem pro prodloužení vazby nad dva roky. Kromě toho je tento postup vázán na současné splnění dalších dvou podmínek. Jednak, že trestní stíhání nebylo možné skončit ve lhůtě dvou let trvání vazby pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů, jednak, že propuštěním obžalovaného na svobodu je ohroženo dosažení účelu trestního řízení.
Ve shodě s napadeným usnesením dospěl též Nejvyšší soud k závěru, že ke skončení trestního stíhání ve lhůtě dvou let trvání vazby nedošlo především pro obtížnost projednávané věci. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obžalovaný byl v přípravném řízení původně stíhán pro více trestných činů ve společném řízení a teprve ve stadiu po podání obžaloby bylo řízení ohledně ostatní trestné činnosti vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. Ve věci bylo konáno více několikadenních hlavních líčení, ve kterých bylo prováděno poměrně rozsáhlé, složité a náročné dokazování. K odročování hlavních líčení docházelo i z důvodů nedostavení se předvolaných osob, zejména z řad svědků. Nelze též přehlédnout i to, že v průběhu odvolacího řízení bylo nutno odročit nařízené veřejné zasedání z důvodu zániku plné moci obhájce obžalovaného. Jedná se tedy i o jiné závažné důvody objektivní povahy, které neumožnily skončení věci. Nebyly přitom zjištěny žádné významnější průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení, neboť dosavadní průběh řízení v posuzované věci svědčí o úsilí ji urychleně projednat a rozhodnout (viz §71 odst. 1 tr. ř.). Proto nelze přisvědčit tvrzení obžalovaného o údajných průtazích na straně orgánů trestního řízení. Naproti tomu důvodně obžalovaný poukazuje na zřejmou nejasnost závěru vrchního soudu v tom, že závažnost důvodů neskončení věci vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně. Z obsahu spisu je zřejmé, že zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu dosud nebylo písemně vyhotoveno. Tato skutečnost ovšem nijak neovlivňuje závěr o splnění výše citované podmínky prodloužení vazby.
V posuzované věci byl splněn i další nutný předpoklad vyžadovaný ustanovením §71 odst. 3 tr. ř., tj. hrozba, že v případě propuštění obžalovaného z vazby na svobodu bude přinejmenším podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. ř.
S ohledem na stávající důvod vazby /§67 odst. 1 písm. c) tr. ř./, povahu a charakter stíhané trestné činnosti je tato hrozba reálná.
Pokud jde o námitky obžalovaného, které víceméně směřují do oblasti procesního postupu ve věci samotné, provádění a hodnocení důkazů, a které se tedy týkají především otázky viny, popř. trestu, tak k nim Nejvyšší soud při svém rozhodování v tomto řízení nemohl přihlížet. V rámci rozhodování o vazbě lze posuzovat shromážděné důkazy toliko s přihlédnutím k požadavku ustanovení §68 věty druhé tr. řádu. Nejvyššímu soudu v tomto řízení nepřísluší posuzovat a řešit otázky, jež jsou předmětem vlastního rozhodování ve věci samé.
Doba, na kterou byla vazba obžalovaného E. V. prodloužena, tj. do 31. 12. 2000, je dle názoru Nejvyššího soudu dobou nezbytně nutnou ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř., a to jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak i současnému procesnímu stadiu v němž se trestní stíhání nachází, neboť ve věci bude nutno pokračovat v řízení před nalézacím soudem.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud tak, že stížnost obžalovaného E. V. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 7. září 2000
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík