ECLI:CZ:NS:2000:3.TVO.109.2000.1
sp. zn. 3 Tvo 109/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2000 stížnost obžalovaného V. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 10 To 122/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 141/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 6 T 141/99, byl obžalovaný V. M. odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků s výkonem ve věznici s ostrahou. Pro stejný trestný čin a dále pro trestnou činnost, které se dopustil sám, byl k trestu odnětí svobody v trvání 11 let odsouzen spoluobžalovaný P. Š. .
Proti shora citovanému rozsudku podali oba obžalovaní odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2000, sp. zn. 10 To 142/2000, bylo odvolání V. M. podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto jako opožděně podané. Z podnětu odvolání obžalovaného P. Š. byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 10 To 122/2000, napadený rozsudek ohledně tohoto obžalovaného zrušen ve výroku o vině trestným činem dle §187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák. a dále v souvisejících výrocích. Současně byl podle §261 tr. ř. tento rozsudek zrušen v pravomocné části týkající se obžalovaného V. M. (tzv. beneficium cohaesionis). Věc byla vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
V neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2000 Vrchní soud v Praze následně usnesením (sp. zn. 10 To 122/2000 ze 17. 8. 2000) rozhodl, že se obžalovaný V. M. podle §68 tr. ř., z důvodů §67 odst. 1 písm. a, c) tr. ř. bere do vazby s tím, že vazba se započítává od okamžiku propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 6 T 141/99, který byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 10 To 122/2000.
Obžalovaný V. M. podal proti posledně uvedenému usnesení ve lhůtě uvedené v ustanovení §143 odst. 1 tr. ř. stížnost, v níž v podstatě namítal, že důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a, c) tr. ř. nejsou v jeho případě dány, popř. že vazbu lze nahradit písemným slibem (§73 odst. 1 písm. b) tr. ř.), který současně nabídl. Proto navrhl, aby stížnosti bylo vyhověno a napadené usnesení zrušeno.
Z podnětu této stížnosti se Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zabýval otázkou její přípustnosti jako základní podmínky přezkumu usnesení podle §147 odst. 1 tr. ř. a učinil níže uvedené závěry.
Rozhodnutí o vazbě podle §68 tr. ř. je rozhodnutím (usnesením), proti kterému je podle §71 odst. 4 tr. ř. zásadně přípustná stížnost. Podle ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. lze však stížností napadnout usnesení soudu (státního zástupce) jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Platný trestní řád neobsahuje z této zásady žádnou výjimku (pokud vrchní soud podle §71 odst. 3 tr. ř. rozhoduje o prodloužení trvání vazby nad dva roky, rozhoduje podle ustanovení, které je lex specialis ve vztahu k obecnému ustanovení o soudní příslušnosti a rozhoduje proto jako soud prvního stupně). Jde tedy o to, zda jiná rozhodnutí než ve věci samé, která učiní odvolací soud v rámci řízení o tomto řádném opravném prostředku, jsou rozhodnutími soudu prvního či druhého stupně (instance).
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu všechna tato další rozhodnutí (např. o vazbě, o vyloučení soudců, pořádkové pokutě, o přibrání znalců atd.) nelze chápat zcela izolovaně, jakoby s rozhodnutím ve věci samé prakticky nesouvisela, ale jde vesměs o rozhodnutí, která (hlavní) rozhodnutí ve věci samé připravují, popřípadě uskutečňují jeho výkon. Významu rozhodnutí ve věci samé však nedosahují, i když na nich často závisí, zda k rozhodnutí ve věci samé dojde a zda toto rozhodnutí bude správné, popř. zda bude správně vykonáno. Odvolací soud tato rozhodnutí také nečiní v nějakém zvláštním řízení, nýbrž v řízení odvolacím. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy se o omezení svobody obžalovaného V. M. vazbou rozhodovalo za procesního stavu, spočívajícího v tom, že v odvolacím řízení byl za uplatnění zásady beneficium cohaesionis podle §261 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v pravomocné části týkající se tohoto obžalovaného a v souvislosti s tím odpadly důvody pro pokračování ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Již z těchto důvodů je tedy zřejmé, že usnesení podle §68 tr. ř., jímž odvolací soud rozhodl o vazbě obžalovaného, je rozhodnutím soudu druhého stupně (instance), proti němuž podle §141 odst. 2 tr. ř. a contr. stížnost přípustná není. Tento závěr odpovídá i argumentu právní logiky a maiori ad minus, neboť pokud soud druhého stupně rozhoduje bez přípustnosti řádného opravného prostředku o nejvýznamnější otázce, a to otázce viny a trestu, rozhoduje tím spíše bez jeho přípustnosti o otázkách tohoto významu nedosahujících (např. o vazbě).
Uvedený závěr není v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, o právu na spravedlivý proces, neboť český trestní proces je ovládán zásadou dvojinstančního řízení, takže odvolací soud rozhoduje jako konečná instance a jeho rozhodnutí jsou napadnutelná jen mimořádnými opravnými prostředky. Ke čl. 5 odst. 4 citované Úmluvy, v němž je uvedeno, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody, je třeba uvést, že ve výše uvedeném smyslu nemusí jíž bezpodmínečně jen o řízení o řádném opravném prostředku, i když tomu tak zpravidla je (§74 odst. 1 tr. ř.). Výjimku tvoří pouze již zmiňované ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. a rovněž případy, kdy o vzetí do vazby rozhoduje za podmínek §275 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud. Ovšem i ve všech těchto případech přichází přezkum důvodů existence vazby v úvahu. Děje se tak především z úřední povinnosti, neboť zákon v §72 odst. 1 tr. ř. stanoví, že všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Pomine-li důvod vazby, musí být obviněný ihned propuštěn na svobodu. Dále se tak děje v řízení z podnětu obviněného (§72 odst. 2 tr. ř.), jenž má právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu, přičemž o této žádosti musí být neodkladně rozhodnuto. Přezkoumání důvodů vazby je tedy možné i za procesního stavu, kdy zákon výjimečně neumožňuje přezkum na základě řádného opravného prostředku.
I když tedy Vrchní soud v Praze v poučení o opravném prostředku proti svému usnesení podle §68 tr. ř. o vzetí obžalovaného V. M. do vazby, nesprávně uvedl, že proti němu je přípustná stížnost, jde ve skutečnosti o usnesení soudu druhé instance, proti němuž v žádném případě stížnost přípustná není. Proto pokud obžalovaný proti tomuto usnesení stížnost podal, rozhodl Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů tak, že ji bez meritorního přezkoumávání věci (§147 odst. 1 tr. ř.) podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustná stížnost.
V Brně dne 21. září 2000
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler