ECLI:CZ:NS:2000:3.TVO.117.2000.1
sp. zn. 3 Tvo 117/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2000 stížnosti obviněných L. M., a M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2000 sp. zn. 9 Ntv 9/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 59/2000 a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti obviněných L. M. a M. S. zamítají.
Odůvodnění:
U Krajského soudu v Ústí nad Labem je na podkladě obžaloby krajského státního zástupce v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2000 vedeno pod sp. zn. 1 T 59/2000 trestní řízení proti L. M., M. S. a dalším 9 spoluobviněným pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, obžalovaný M. dále pro návod k témuž trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. b) k §250 odst. 1, 4 tr. zákona a obžalovaný S. pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona a tentýž trestný čin podle §176 odst. 1 tr. zákona.
Obžalovaní byli vzati do vazby usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 1998 sp. zn. Nt 404/98 z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) tr. řádu účinného před 1. 1. 1999 u obžalovaného M. a z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) tr. řádu u obžalovaného S. Vazební důvody byly v průběhu řízení korigovány tak, že koluzní důvod vazby u obou obžalovaných odpadl a podle rozhodnutí krajského soudu u obou obžalovaných nadále trvají důvody vazby útěkové a předstižné. Lhůta trvání vazby u obou obžalovaných počala dnem 30. 9. 1998. Protože dvouletá lhůta trvání této vazby (§71 odst. 1 tr. řádu) měla uplynout u obou obžalovaných dne 30. 9. 2000, předsedkyně senátu krajského soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení §71 odst. 6 tr. řádu navrhla prodloužení lhůty trvání vazby u obou obviněných a to do 30. 4. 2001.
Vrchní soud v Praze tomuto návrhu vyhověl a výše citovaným usnesením podle §71 odst. 3 tr. řádu rozhodl o prodloužení vazby obou obžalovaných do 30. 4. 2001.
Proti tomuto usnesení podali obžalovaní M. a S. prostřednictvím svého obhájce včasnou stížnost. Oba jmenovaní mají za to, že Vrchní soud v Praze při rozhodování o prodloužení vazby pochybil, neboť u nich nejsou dány důvody pro prodloužení vazby ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu. Obžalovaný M. dále namítá, že důvody vazby útěkové a předstižné u něj v současné době již nejsou, neboť jeho totožnost je známa, jakož i adresa, kam je možné mu písemnosti doručovat. Skutečnost, že se před vzetím do vazby zdržoval na jiné adrese, než byl přihlášen, nebyla dána tím, že by se chtěl skrývat, stejně tak argument, že byl již v minulosti jednou potrestán nemůže vést k závěru o možném pokračování v trestné činnosti. Konečně poukazuje i na to, že spoluobvinění, kteří jsou stíháni pro obdobnou trestnou činnost stejného či většího rozsahu, byli z vazby na svobodu propuštěni a že se k hlavnímu líčení všichni dostavili.
Obžalovaný S. ve stížnosti poukazuje na to, že trestní stíhání je vedeno zároveň proti dalším 10 spoluobviněným, kteří se dopustili obdobné trestné činnosti. Objasňována nebyla a není pouze trestná činnost, které se dopustil on, ale i trestná činnost, o které mu není nic známo. Skutečnost, že trestní stíhání nebylo dosud ukončeno, mu nemůže být přičítána k tíži a nemůže být ani důvodem k prodloužení vazby. Také on poukazuje na to, že nyní je jeho totožnost známa, dále že se nikdy neskrýval a zdržoval se u svojí družky, se kterou má syna. Důvod vazby útěkové proto podle jeho názoru není dán, stejně jako důvod vazby předstižné.
V závěru podaných stížností obžalovaní L. M. a M. S. navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a propustil je z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroků napadeného usnesení i řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že stížnosti obžalovaných M. a S. důvodné nejsou. Vrchní soud v Praze rozhodl správně jak v otázce existence vazebních důvodů, tak ohledně podmínek stanovených pro prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky.
Pokud jde o správnost výroku napadeného rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, Nejvyšší soud především zjistil, že návrh předsedkyně senátu na prodloužení lhůty vazby byl předložen včas, při zachování lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. řádu. S postupem Vrchního soudu v Praze lze rovněž souhlasit, pokud se u obou obžalovaných zabýval nejdříve existencí důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, které jsou předpokladem pro možnost dalšího prodloužení vazební lhůty. Vrchnímu soudu nelze vytknout, jestliže důvody vazby u obou obžalovaných nadále shledává. Nejvyšší soud má zato, že jak u obžalovaného M., tak i obžalovaného S. jsou dány skutečnosti, které odůvodňují jak obavu z možnosti útěku a skrývání se a z vyhýbání se trestnímu stíhání nebo trestu, tak i obavu z pokračování v trestné činnosti. Protože vrchní soud v napadeném rozhodnutí uvádí, z jakých okolností obavy v uvedených směrech dovozuje, pokládá i Nejvyšší soud závěr o existenci důvodů vazby obou obžalovaných za správný, dostatečně odůvodněný a nepovažuje za nutné na něm cokoli měnit. Pokud jde o důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ač nebylo dosud ve věci meritorně rozhodnuto, podezření ze spáchání závažného úmyslného trestného činu nebylo vyvráceno a obžalovaným hrozí možnost uznání viny z jeho spáchání i uložení vysokého trestu, což činí obavu z případného útěku nebo skrývání se dostatečně reálnou. Navíc u obžalovaného M. do popředí vystupuje fakt, že v projednávané trestní věci vystupoval pod smyšlenými jmény, nezdržoval se v místě bydliště a bylo po něm vyhlášeno pátrání. Stejně tak i obžalovaný S. při páchání trestné činnosti zastíral vlastní totožnost a ani on se nezdržoval v místě bydliště. K důvodu vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu je třeba poznamenat, že trestná činnost, pro kterou jsou oba obžalovaní stíháni, měla spočívat v mnoha dílčích útocích v delším časovém období a byla zdrojem jejich obživy. U obžalovaného M. v této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že pro trestnou činnost majetkové povahy byl již v minulosti postižen.
Námitkám obžalovaných v podaných stížnostech v těchto směrech nelze přisvědčit též proto, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obžalovaného způsobem předpokládaným v §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, ale lze je opírat o opodstatněné obavy z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění mu má právě vazba zabránit. Nejvyšší soud tím nijak nepředjímá rozhodnutí o vině a trestu, které musí učinit soud prvního stupně, popřípadě soud odvolací bez ohledu na skutečnost, zda se obžalovaný ve vazbě nachází či nikoli. Proto účelem tohoto řízení o stížnosti proti rozhodnutí o prodloužení vazby není a ani nemůže být posouzení, zda obžalovaný trestný čin, pro který je stíhán, skutečně spáchal. K prodloužení vazby postačuje důvodné podezření z toho, že se trestného činu dopustil, což zatím - jak vyplývá z výše uvedeného - nebylo vyvráceno.
Nejvyšší soud nespatřuje pochybení napadeného rozhodnutí ani v tom, jestliže vrchní soud dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu. Pokud trestní stíhání obžalovaného M., S. a dalších nebylo skončeno v rámci vazební lhůty dvou let, stalo se tak, jak vyplývá ze spisu, z důvodů, které nemohou mít povahu neodůvodněných průtahů. Aniž by Nejvyšší soud předjímal celkové hodnocení správnosti dosavadního řízení ještě před jeho pravomocným skončením, pro účely rozhodnutí o prodloužení vazby lze konstatovat, že v postupu soudu prvního stupně ani v přípravném řízení se nevyskytly takové nedostatky, které by mohly mít negativní vliv na délku vazby. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že jde o věc rozsáhlou co do počtu útoků a pachatelů a poměrně důkazně složitou, přičemž je i v zájmu obžalovaných, aby byla dostatečně objasněna ze všech hledisek potřebných pro spravedlivé rozhodnutí, včetně posouzení jejich obhajoby. Navíc délka řízení byla ovlivněna skutečností, že hlavní líčení, stanovené na dny 21.- 25. 8. 2000 muselo být odročeno na dny 9. - 13. 10. 2000, nikoli však vinou soudu. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pro obtížnost věci nebylo možné trestní stíhání skončit v dosud stanovené lhůtě, proto bylo na místě její prodloužení nad 2 roky.
S napadeným rozhodnutím se lze ztotožnit, i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obžalovaných na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Jak již bylo uvedeno, u obžalovaných M. a S. vrchní soud shledal důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, jejichž kumulace takovou obavu odůvodňuje. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména způsobu, jakým měla být provedena, a následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obou jmenovaných obžalovaných je nezbytné též ke splnění účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obžalovaných, resp. za situace, pokud by mohli dále pokračovat v trestné činnosti.
Nejvyšší soud neshledal pochybení ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaných L. M. a M. S. prodloužil. Bylo zde důvodně zohledněno, že charakter a složitost této věci vyžadují, aby měl soud prvního stupně, který bude o podané obžalobě rozhodovat, dostatečný časový prostor k provedení hlavního líčení, zpracování rozhodnutí, popř. k předložení řádných opravných prostředků odvolacímu soudu. Doba do 30. dubna 2001 je skutečně jen nezbytně nutná a zcela přiměřená uvedeným požadavkům.
Proto Nejvyšší soud stížnosti obžalovaných L. M. a M. S. jako nedůvodné podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, když v napadeném rozhodnutí ani v řízení, které mu předcházelo, nebyly shledány žádné nedostatky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 4. října 2000
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych