ECLI:CZ:NS:2000:3.TVO.118.2000.1
sp. zn. 3 Tvo 118/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2000 stížnost obžalovaného M. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2000, sp. zn. 1 Ntv 9/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 140/2000 a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného M. D. do 31. prosince 2000.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný včas stížnost, kterou odůvodnil jednak sám, jednak prostřednictvím svého obhájce. Obžalovaný M. D. ve vlastnoručně sepsané stížnosti namítá, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně rozhodl o prodloužení vazební lhůty s odůvodněním, že jeho propuštěním z vazby by hrozilo zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Poukázal na nepatřičnost úvah vrchního soudu stran probíhajícího řízení v jeho jiné trestní věci, neboť se nejedná o společnou věc s věcí posuzovanou. Poukazuje též na to, že v řízení došlo ke zbytečným průtahům na straně orgánů činných v trestním řízení. V tomto směru má za to, že nelze odůvodnit prodloužení vazby tím, že se k soudu nedostavovali svědci a že došlo k vrácení věci do přípravného řízení, neboť tyto skutečnosti nezavinil. Dále namítl, že již v v lednu 1997 strávil více jak tři měsíce ve vazbě, aniž byl pro to nějaký právní podklad a že tato doba by se měla započítat do stávající vazební lhůty. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a propustil jej z vazby na svobodu. V odůvodnění stížnosti vypracované obhájcem obviněného se vytýká především to, že vrchní soud rozhodl o prodloužení lhůty trvání vazby v zásadě na podkladě nesprávného závěru, že nekázeň svědků je závažný důvod pro takový postup, aniž vzal do úvahy to, že soud nepostupoval dostatečně razantně při zajišťování účasti svědků na soudním jednání. Proto rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a obžalovaného propustil z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že podaná stížnost není důvodná.
V posuzované věci je obžalovaný M. D. stíhán jednak pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jednak pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a rozsudkem Okresního soud v Olomouci ze dne 6. 12. 1999 č. j. 4 T 23/99-274 byla vyslovena jeho vina a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Tento rozsudek byl odvolacím soudem dne 24. 2. 2000 zrušen a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Na podkladě nové obžaloby podané u Okresního soudu v Olomouci dne 26. 7. 2000 je trestní stíhání obžalovaného opět ve stádiu soudního řízení pro výše již uvedené trestné činy, přičemž hlavní líčení bylo odročeno na 16. 10. 2000.
Obžalovaný M. D. se nachází ve vazbě na základě rozhodnutí soudce Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. září 1998, č. j. Nt 801/98, a to s účinností od 29. září 1998. Z obsahu spisu nevyplývá nic, co by opodstatňovalo tvrzení obžalovaného, že v posuzované věci byl ve vazbě již v lednu 1997, když navíc k zahájení trestního stíhání došlo až v září, resp. v říjnu 1998. Na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 1999, č. j. 2 To 236/99, se v současné době důvody trvání vazby obžalovaného opírají o skutečnosti předpokládané ustanovením §67 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Konec doby dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle §71 odst. 3 tr. ř., tedy připadá na den 29. září 2000. Více než 15 dnů před skončením této lhůty podal předseda senátu Okresního soudu v Olomouci návrh na prodloužení vazby obžalovaného M. D. do 31. 12. 2000 (§71 odst. 5, 6 tr. ř).
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v souladu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného prodloužil do 31. prosince 2000, a rovněž tak své věcně správné závěry o naplnění všech zákonných podmínek ustanovení §71 odst. 3 tr. ř., za nichž lze výjimečně prodloužit lhůtu trvání vazby nad dobu dvou let, zcela pregnantně odůvodnil. Proto lze v podrobnostech na závěry vrchního soudu jen odkázat.
Podle §71 odst. 3 tr. ř. platí, že vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
Předně i Nejvyšší soud dospěl k závěru o důvodnosti vazby obžalovaného podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. V tomto směru vrchní soud správně poukázal na ten fakt, že obžalovaný kromě posuzované věci je stíhán jednak u Krajského soudu v Hradci Králové, jednak u Městského soudu v Praze pro další závažnou trestnou činnost majetkové povahy, přičemž v posléze uvedeném případě mu byl nepravomocným rozsudkem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Tyto okolnosti, jež jsou podrobně rozvedeny v napadeném usnesení dostatečně opodstatňují obavy naznačené v ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Nelze též odhlédnout od toho, že v jiné trestní věci byl obžalovaný propuštěn z vazby dne 25. 8. 1998 a prakticky vzápětí (dne 14. 9. 1998) se měl dopustit skutku, který je předmětem tohoto trestního stíhání.
Existence některého z vazebních důvodů podle §67 odst. 1 tr. ř. je ovšem jen základním předpokladem pro prodloužení vazby nad dva roky. Kromě toho je tento postup vázán na současné splnění dalších dvou podmínek: Jednak že trestní stíhání nebylo možné skončit ve lhůtě dvou let trvání vazby pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů, jednak, že propuštěním obžalovaného na svobodu je ohroženo dosažení účelu trestního řízení.
Ve shodě s napadeným usnesením dospěl též Nejvyšší soud k závěru, že ke skončení trestního stíhání ve lhůtě dvou let trvání vazby nedošlo z jiných závažných důvodů. V tomto směru vrchní soud velice přiléhavě rozvedl konkrétní skutečnosti, v nichž lze spatřovat naplnění této zákonné podmínky prodloužení vazby. Je třeba zdůraznit, že okresnímu soudu nelze vytýkat nějaké nedostatky v použití zákonných prostředků při zajišťování přítomnosti svědků na soudním jednání. Ve věci bylo konáno více hlavních líčení, kdy k jejich odročování docházelo především z důvodů nedostavení se předvolaných osob (svědků). Nebyly přitom zjištěny žádné významnější průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení a dosavadní průběh řízení v posuzované věci svědčí o úsilí ji urychleně projednat a rozhodnout (viz §71 odst. 1 tř. ř.). Vrchní soud pak též důvodně poukázal na další významnou okolnost spočívající v tom, že obžalovaný je v současné době souběžně trestně stíhán v dalších dvou věcech, a to pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost (např. ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 38/2000 se jedná o několikanásobné trestné činy podvodu a krádeže spáchané desítkami útoků), přičemž okolností, která v současné době ovlivňuje další průběh řízení je zjištění, že ve věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 56 T 9/2000, byl již vyhlášen odsuzující rozsudek, který je napaden opravným prostředkem a tak s ohledem na možný vztah souhrnnosti bude zřejmé nutno vyčkat výsledku odvolacího řízení. Proto nelze přisvědčit tvrzení obžalovaného o průtazích na straně orgánů trestního řízení.
V posuzované věci byl splněn i další nutný předpoklad vyžadovaný ustanovením §71 odst. 3 tr. ř., tj. hrozba, že v případě propuštění obžalovaného z vazby na svobodu bude přinejmenším podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. ř.
S ohledem na stávající důvod vazby /§67 odst. 1 písm. c) tr. ř./ a zjištění, že obžalovaný je souběžně stíhán pro další rozsáhlou a závažnou trestnou činnost je tato hrozba reálná.
Doba, na kterou byla vazba obžalovaného M. D. prodloužena, tj. do 31. 12. 2000, je i dle názoru Nejvyššího soudu dobou nezbytně nutnou ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř., a to jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak i současnému procesnímu stadiu v němž se trestní stíhání nachází. Vrchní soud pak též zcela správně okresnímu soudu připomenul povinnost zabezpečit případnou minimalizaci omezení osobní svobody obžalovaného.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud tak, že stížnost obžalovaného M. D. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 4. října 2000
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík