ECLI:CZ:NS:2000:3.TVO.142.2000.1
sp. zn. 3 Tvo 142/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2000 stížnost obžalovaného Z. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000 č. j. 4 Ntv 4/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 7 T 67/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se podaná stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000 č. j. 4 Ntv 4/2000 bylo podle §71 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného Z. K. do 23. ledna 2001.
Proti tomuto rozhodnutí podal včas obžalovaný Z. K.stížnost. Z jejího obsáhlého písemného vyhotovení vyplývá, že důvody trvání vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu jsou neopodstatněné a za spekulativní považuje závěr soudu, že by po propuštění z vazby na svobodu nadále pokračoval v trestné činnosti. Namítá, že průtahy v řízení nezavinil a má za to, že nejsou splněny ani podmínky §71 odst. 3 tr. řádu pro prodloužení jeho vazby. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení, zrušil jej a propustil ho na svobodu. V dodatku své stížnosti poukazuje na skutečnost, že v jiné trestní věci již byl odsouzen.
Na podkladě podané stížnosti obžalovaného přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) správnost výroku napadeného rozhodnutí i správnost řízení, jež mu předcházelo (§147 odst. 1 tr. řádu) a dospěl k těmto závěrům.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 6. 2000 sp. zn. 7 T 67/99 byl obžalovaný Z. K.uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona zčásti dokonaným, zčásti ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a pokračujícím trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona zčásti dokonaným, zčásti ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, kterých se měl dopustit v období od 9. 6. 1998 do 23. 11. 1998 celkem 28 útoky spočívajícími ve vloupání do bytů v P., z nichž měl odcizit věci v celkové hodnotě přes 630 000, - Kč. Za to byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zákona a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále podle §55 odst. 1 písm. c), d) tr. zákona byl vysloven trest propadnutí věci, a to finančních částek uvedených ve výroku rozsudku a současně byl obžalovaný zavázán povinností uhradit způsobenou škodu. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním obžalovaného Z. K. a věc se v současné době nachází ve stadiu odvolacího řízení.
Obžalovaný Z. K.byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. 11. 1998 sp. zn. 5 Nt 280/98, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu, přičemž počátek vazby byl stanoven od 23. 11. 1998. Zákonná dvouletá vazební lhůta (§71 odst. 3 tr. řádu) u obžalovaného uplynula dne 23. 11. 2000. Návrh na prodloužení této lhůty nad dva roky podal za podmínek §71 odst. 5 tr. řádu ve lhůtě stanovené v §71 odst. 6 tr. řádu Vrchnímu soudu v Praze předseda senátu Krajského soudu v Plzni. Předmětný návrh odůvodnil vývojem řízení a jeho současným stavem, jenž neumožňoval skončit trestní řízení obžalovaného ve lhůtě dvou let.
Podle zjištění Nejvyššího soudu trvají u obžalovaného i přes jeho námitky důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Lze je dovodit především z pokračujícího charakteru trestné činnosti, pro níž byl obžalovaný byť dosud nepravomocně odsouzen, skládající se z řady po sobě jdoucích útoků, jakož i ze skutečnosti, že s ohledem na sociální poměry obžalovaného tato trestná činnost musela představovat významný zdroj jeho příjmů. Konečně v této souvislosti nelze přehlédnout ani trestní minulost obžalovaného K. tak, jak je na ni poukazováno v napadeném usnesení. Nejvyšší soud proto považuje závěr vrchního soudu v tomto směru za správný a plně odůvodněný.
Námitkám obžalovaného Z. K. v podané stížnosti nelze v tomto směru přisvědčit též proto, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obžalovaného způsobem předpokládaným v §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu, ale lze je opírat o opodstatněné obavy z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění mu má právě vazba zabránit.
Nejvyšší soud nespatřuje pochybení napadeného rozhodnutí ani v tom, jestliže vrchní soud dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu. Pokud trestní stíhání obžalovaného Z. K. nebylo skončeno v rámci vazební doby dvou let, stalo se tak z důvodů, které nemohou mít povahu neodůvodněných průtahů. Aniž by Nejvyšší soud předjímal celkové hodnocení správnosti dosavadního řízení ještě před jeho pravomocným skončením, pro účely rozhodnutí o prodloužení vazby lze konstatovat, že v přípravném řízení, postupu soudu prvního stupně i soudu odvolacího se nevyskytly takové nedostatky, které by mohly mít negativní vliv na délku vazby. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že jde o věc poměrně složitou a je i v zájmu obžalovaného, aby byla objasněna ze všech hledisek potřebných pro spravedlivé rozhodnutí, včetně posouzení jeho obhajoby. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že délka trestního stíhání obžalovaného byla ovlivněna objektivními skutečnostmi, na které poukazuje vrchní soud v napadeném rozhodnutí. Také v tomto směru nelze námitkám obžalovaného Z. K. přisvědčit. V návrhu předsedy senátu odvolacího soudu na prodloužení vazby nejde o spekulace, ale o reálné zhodnocení situace, která v trestním řízení proti obžalovanému nastala zvolením jiného obhájce a jeho následným onemocněním. Pokud by se tak nestalo, došlo by zřejmě k projednání podaného odvolání v původním termínu dne 20. 11. 2000, tedy ještě v dané zákonné lhůtě.
S napadeným rozhodnutím se lze ztotožnit, i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obžalovaného na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména způsobu, jakým měla být provedena, a následku, který tím měl vzniknout, jakož i vzhledem k osobě obžalovaného je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též ke splnění účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné za situace, pokud by nadále mohl pokračovat v trestné činnosti. K námitce stěžovatele, že byl již v jiné věci odsouzen nutno uvést, že pokud je odsouzení pravomocné a bude mu nařízen výkon trestu, obžalovaný bude jistě převeden z vazby k výkonu trestu bez ohledu na její prodloužení.
Napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaného Z. K. prodloužil. Bylo zde důvodně zohledněno stadium trestního řízení, ve kterém se projednávaná věc nachází a doba do 23. 1. 2001 je skutečně jen nezbytně nutná a zcela přiměřená k projednání opravného prostředku, popř. k novému rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proto Nejvyšší soud stížnost obžalovaného Z. K. jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, když v napadeném usnesení ani v řízení, které mu předcházelo, nebyly shledány nedostatky, které by mohly vést k jinému rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost přípustná.
V Brně dne 5. prosince 2000
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych