ECLI:CZ:NS:2000:3.TVO.64.2000.1
sp. zn. 3 Tvo 64/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. června 2000 stížnost obžalovaného M. Č., nar. 24. 10. 1969, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2000, sp. zn. 1 Ntv 7/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/97, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného M. Č. do 2. září 2000.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný včas stížnost, kterou se domáhal zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby na svobodu. Předně podrobně rekapituloval dosavadní průběh řízení v posuzované věci s tím, že řízení je zatíženo celou řadou neodůvodněných průtahů, zejména na straně soudu. Dále namítal, že vazební důvod ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán. V této souvislosti poukázal též na to, že pokud mu byl uložen nepravomocným rozsudkem trest odnětí svobody v trvání sedmi let, tak převážnou část z uloženého trestu již vykonal pobytem ve vazbě, takže nejsou namístě obavy z útěku na základě hrozby vysokým trestem.
Nejvyšší soud České republiky postupem podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a shledal, že stížnost obžalovaného M. Č. není důvodná.
Znovu je třeba stručně připomenout, že obžalovaný M. Č. je stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž v řízení před soudem I. stupně byl dne 17. 11. 1999 vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byl uznán vinným výše uvedeným trestným činem a byl mu za to mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let s výkonem ve věznici s ostrahou. Rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť obžalovaný proti němu podal odvolání a věc se od 29. 3. 2000 nachází v řízení u odvolacího soudu. K projednání odvolání obžalovaného M. Č., jakož i dalších tří spoluobžalovaných, bylo nařízeno veřejné zasedání odvolacího soudu na dny 20. až 22. června 2000.
Obžalovaný M. Č. se nachází ve vazbě s účinností od 5. 9. 1996 a v současné době se jeho setrvání ve vazbě nadále opírá o vazební důvod předpokládaný ustanovením §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno ustanovením §71 odst. 3 tr. ř. již uplynula a vazba obžalovaného byla již postupem podle §71 odst. 3, 4, 5, 6 tr. ř. opakovaně prodlužována. Naposledy usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 2 Ntv 26/99, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 1. 2000, sp. zn. 3 Tvo 1/2000, a to do dne 31. 5. 2000.
Protože věc se nachází v odvolacím řízení, podal předseda odvolacího senátu Vrchního soudu v Olomouci ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř. jinému senátu téhož soudu návrh na další prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného, a to do dne 5. 9. 2000. Návrh odůvodnil tím, že ani v prodloužené lhůtě dalšího trvání vazby nebude možno tuto trestní věc pravomocně ukončit, a to z důvodů objektivní povahy. U obžalovaného nadále trvá důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. a s ohledem na nutnost dokončení odvolacího řízení je třeba vazbu prodloužit, a to až na maximálně možnou čtyřletou hranici uvedenou v §71 odst. 4 tr. ř.
Nejvyšší soud se především plně ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci o důvodnosti dalšího trvání vazby obžalovaného M. Č. podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. V tomto směru Nejvyššímu soudu nezbývá, než znovu odkázat na podrobné a výstižné rozvedení konkrétních skutečností v napadeném usnesení, z nichž tento vazební důvod zcela spolehlivě a jednoznačně vyplývá. Přitom v době od posledního rozhodování o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného nevyvstala žádná taková okolnost, která by mohla mít vliv na závěry o důvodnosti existence výše uvedeného vazebního důvodu.
Nejvyšší soud se ztotožnil s napadeným usnesením i v tom, že v posuzované věci jsou splněny všechny zákonem stanovené požadavky pro opakované prodloužení vazby nad dva roky ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud znovu konstatuje, že tento postup odůvodňují závažné okolnosti objektivního charakteru, jež jsou blíže popsané v napadeném usnesení. Vrchní soud nepochybně správně dovodil, že trestní stíhání obžalovaného M. Č. nemohlo být skončeno ani v prodloužené lhůtě trvání vazby, a to především pro výjimečnou obtížnost věci. Přitom nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele o údajných průtazích zaviněných soudem. Naopak průběh řízení před soudem prvního stupně svědčí o úsilí věc co nejrychleji projednat a rozhodnout. Nelze tedy dovodit existenci nějakých průtahů zaviněných orgány činnými v trestním řízení. Jestliže věc byla s odvoláním předložena odvolacímu soudu dne 29. 3. 2000 a ve věci je již nařízeno veřejné zasedání odvolacího soudu na dny 20. - 22. června 2000, tak s ohledem na rozsah spisového materiálu a obtížnost věci nelze ani odvolacímu soudu vytýkat nějaké průtahy, liknavost či nečinnost.
S vrchním soudem lze souhlasit i v tom, že s ohledem na stávající důvod vazby a stav řízení reálně hrozí, že propuštěním obžalovaného na svobodu dojde přinejmenším k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 tr. ř.
Doba, na kterou byla vazba obžalovaného M. Č. prodloužena, byť se jedná o maximálně možnou zákonnou lhůtu trvání vazby, se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak i s ohledem na současný stav a dosavadní průběh trestního stíhání. Vrchní soud v tomto směru správně rozhodl o prodloužení lhůty trvání vazby jen do 2. září 2000, když vzal v úvahu předchozí třídenní omezení osobní svobody obžalovaného v této věci.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost obžalovaného M. Č. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení zákon stížnost nepřipouští.
V Brně dne 6. června 2000
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík