ECLI:CZ:NS:2000:3.TVO.86.2000.1
sp. zn. 3 Tvo 86/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2000 stížnost obžalovaného T. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2000, sp. zn. 5 Ntv 9/2000, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 13/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze podle §71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného T. Z. do 15. listopadu 2000.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný prostřednictvím svého obhájce včas stížnost, kterou se domáhal zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby na svobodu. Předně namítal, že Vrchní soud v Praze nesprávně dovodil existenci vazebních důvodů vyplývajících z ustanovení §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
Poukázal na to, že již v přípravném řízení bylo trestní stíhání pro některé skutky zastaveno a ohledně dalších skutků, pro které je postaven před soud, je přesvědčen o tom, že se jedná o občanskoprávní vztahy, a že poté co bude dokazování doplněno provedením jím navrhovaných důkazů, rovněž dojde k zastavení trestního stíhání. Již nyní však je zřejmé, že mu nehrozí tak vysoký trest, aby bylo odůvodněno nebezpečí z jeho chování naznačeného v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Proto napadené usnesení nesprávně opírá další prodloužení vazby o vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť i s ohledem na dosavadní délku trvání vazby tento vazební důvod dán není.
Podle stěžovatele není dán ani důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř., protože obviněný závazně prohlásil, že v případě propuštění z vazby bude bydlet u svých rodičů a nedopustí se žádných takových aktivit, které by mohly vzbuzovat podezření z pokračování v předchozí činnosti. Poukázal i na to, že skutky, které jsou mu kladeny za vinu, vznikla škoda, jež jen nepatrně přesahuje hranici škody velkého rozsahu. Dále má za to, že v přípravném řízení došlo k průtahům, neboť celé týdny a měsíce nebyly prováděny žádné vyšetřovací úkony.
Nejvyšší soud České republiky postupem podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a shledal, že stížnost obžalovaného T. Z. není důvodná.
Obžalovaný T. Z. (společně s dalšími dvěma obžalovanými) je na podkladě obžaloby podané u Městského soudu v Praze dne 15. 6. 2000 stíhán mimo jiné pro dvojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž na dny 28. 8. až 31. 8. 2000 bylo ve věci již nařízeno hlavní líčení.
Setrvání obžalovaného T. Z. ve vazbě se i v současné době opírá o vazební důvody předpokládané ustanovením §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno ustanovením §71 odst. 3 tr. ř. uplynula a vazba obžalovaného byla již postupem podle §71 odst. 3, 4, 5, 6 tr. ř. opakovaně prodlužována. Naposledy usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. 6 Ntv 5/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 7 Tvo 47/2000, do 15. 7. 2000.
Dále je třeba konstatovat, že předseda senátu Městského soudu v Praze ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř. podal návrh na další prodloužení vazby obžalovaného, a to do dne 15. 11. 2000. Návrh v zásadě odůvodnil tím, že ani v prodloužené lhůtě dalšího trvání vazby se nepodařilo trestní věc ukončit, a to pro její rozsah a důkazní komplikovanost. U obžalovaného nadále trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
Nejvyšší soud se především plně ztotožnil se závěry vrchního soudu o důvodnosti dalšího trvání vazby obžalovaného podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. V tomto směru Nejvyššímu soudu nezbývá, než odkázat na vcelku výstižné rozvedení konkrétních skutečností v napadeném usnesení, z nichž tyto vazební důvody vyplývají. Navíc námitky obžalovaného jsou v zásadě pouze opakováním jeho výhrad, se kterými se náležitě vypořádal jak vrchní soud, tak i Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí o prodloužení vazební lhůty. Je třeba znovu připomenout, že obžalovaný T. Z. je nyní postaven už před soud pro několik závažných trestných činů majetkové povahy, trestnou činnost měl páchat po poměrně dlouhou dobu, a to dokonce i poté, co byl v průběhu tohoto trestního stíhání propuštěn z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud se ztotožnil s napadeným usnesením i v tom, že v posuzované věci jsou splněny všechny zákonem stanovené požadavky pro opakované prodloužení vazby nad dva roky ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že tento postup odůvodňují závažné okolnosti objektivního charakteru, jež jsou blíže popsány v napadeném usnesení. Vrchní soud nepochybně správně dovodil, že trestní stíhání obžalovaného T. Z. nemohlo být skončeno ani v prodloužené lhůtě trvání vazby, a to především pro obtížnost věci. Vrchní soud poukázal na poměrně velký rozsah a složitost prováděného dokazování ve věci. Navíc je třeba též zdůraznit, že průběh řízení před soudem prvního stupně evidentně svědčí o úsilí věc co nejrychleji projednat a rozhodnout, neboť prakticky ihned po podání obžaloby (dne 22. 6. 2000) bylo ve věci nařízeno několikadenní hlavní líčení. Nelze tedy dovodit, zvláště v řízení před soudem prvního stupně, existenci nějakých podstatných průtahů zaviněných orgány činnými v trestním řízení. V tomto směru lze též odkázat na závěry obsažené i v předchozích rozhodnutích o prodloužení lhůty trvání vazby ( srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 7 Tvo 47/2000), neboť procesní situace se v naznačeném ohledu nijak nezměnila.
S vrchním soudem lze souhlasit i v tom, že s ohledem na stávající důvody vazby, intenzitu jejich naplnění a stav řízení reálně hrozí, že propuštěním obžalovaného na svobodu dojde přinejmenším k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 tr. ř.
Doba, na kterou byla vazba obžalovaného T. Z. prodloužena, se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak i s ohledem na současný stav a dosavadní průběh trestního stíhání. Vrchní soud v tomto směru nepochybil, pokud rozhodl o prodloužení lhůty trvání vazby do 15. listopadu 2000.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost obžalovaného T. Z. podle §148 odst. 1 písem. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení zákon stížnost nepřipouští.
V Brně dne 19. července 2000
Předseda senátu:
JUDr. Antonín D r a š t í k