ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.121.2000.1
sp. zn. 3 Tz 121/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch i ve prospěch obviněného J. B., nar. 30. 8. 1953 v Českých Budějovicích, proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 2. 2000, č. j. 2 T 42/2000-83, a za podmínek §272 tr. ř. rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 2. 2000, č. j. 2 T 42/2000-83, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. ve prospěch obviněného J. B., a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v jeho prospěch i neprospěch.
Toto usnesení se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Českém Krumlově se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově podal dne 26. 1. 2000 u tamního okresního soudu pod sp. zn. Zt 77/2000 na obviněného J. B. obžalobu pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že „od 2. února 1998 do 30. 9. 1999 ve S., okres Č. K., ani nikde jinde ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery P. B., přestože rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 P 206/88-91, má přispívat na výživu nezletilé dcery P. Kč 400,- měsíčně, splatných vždy do každého 1. dne v měsíci k rukám matky H. B., přičemž za uvedené období dluží částku 7.600,- Kč".
Samosoudce Okresního soudu v Českém Krumlově rozhodl o této obžalobě usnesením ze dne 28. 2. 2000, č. j. 2 T 42/2000-83, podle §314c odst. 1 písm. b) a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. tak, že trestní stíhání obviněného pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný měl dopustit shora popsaným skutkem, zastavil. Poněvadž obviněný ani státní zástupce nenapadli předmětné usnesení v zákonné lhůtě stížností, nabylo dne 7. 3. 2000 právní moci.
Ministr spravedlnosti České republiky proti němu podal ve lhůtě uvedené v §272 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to v neprospěch i ve prospěch obviněného J. B.
V tomto svém mimořádném opravném prostředku především namítl, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro závěr, že trest, k němuž by trestní stíhání obviněného mohlo vést, je zcela bez významu vedle trestu, který mu byl za jiný trestný čin již uložen, resp. jej podle očekávání postihne. Zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebylo proto na místě. V této souvislosti poukázal zejména na skutečnost, že trestní stíhání obviněného pro předešlý trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. bylo ze stejných důvodů v r. 1998 zastaveno, a to usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 6. 1998, č. j. 2 T 154/98-66, což ve svém důsledku znamená, že nové zastavení trestního stíhání pro tzv. neúčelnost, je v podstatě tolerováním neplnění vyživovací povinnosti obviněného, trvající nepřetržitě již od června 1996. Dle názoru stěžovatele nelze pokládat za přesvědčivou argumentaci okresního soudu předpokládaným postihem obviněného trestem odnětí svobody v trvání 18 měsíců z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18. 6. 1998, č. j. 1 T 462/97-115, když tento trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu a dosud ani nebylo rozhodnuto o jeho výkonu.
Základní pochybení okresního soudu však spatřuje stěžovatel v tom, že samosoudce vydal napadené rozhodnutí za stavu, kdy předmětná trestní věc nebyla řádně objasněna, zejména pokud jde o možnost obviněného získat práci. Dle stěžovatele se orgány trestního řízení již v přípravném řízení omezily jen na opatření zprávy Úřadu práce v Českém Krumlově, ze které vyplývá, že obviněný J. B. je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání od 3. 12. 1997 bez nároku na hmotné zabezpečení. Tato zpráva se však jeví jako nedostatečná, neboť z ní není patrno, zda pracovní úřad měl v inkriminovaném období v letech 1998 a 1999 možnost opatřit obviněnému práci přiměřenou jeho vzdělání a zdravotnímu stavu, zda a kdy mu takovou práci nabídl a z jakých důvodů ji obviněný odmítl. Soud měl proto takovou konkretizaci požadovat buď podrobnější zprávou úřadu práce nebo výslechem jeho pracovníka, v čem spočívalo případné maření součinnosti. Dle stěžovatele by soud teprve na základě takto doplněného dokazování mohl učinit spolehlivý závěr ohledně zavinění obviněného, a protože za dané důkazní situace není vyloučeno ani zastavení trestního stíhání z důvodů pro obviněného příznivějších, porušil tak zákon nejen ve prospěch, ale i v neprospěch obviněného.
Z výše uvedených důvodů proto ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením a v řízení jemu předcházejícím byl ve prospěch i v neprospěch obviněného porušen zákon jednak v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o dokazování a jednak v ustanoveních, na základě nichž bylo trestní stíhání obviněného zastaveno, tj. v §314c odst. 1 písm. b) a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl.
Z ustanovení §314c odst. 1 tr. ř. vyplývá, že samosoudce podle výsledků přezkoumání obžaloby, může mimo jiné zastavit trestní stíhání obviněného, jsou-li dány okolnosti uvedené v §172 odst. 2 tr. ř. (§314c odst. 1 písm. b) tr. ř.). Zastavení trestního stíhání pro tzv. neúčelnost podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. přichází v úvahu tehdy, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne.
V posuzovaném případě rozhodl samosoudce o zastavení trestního stíhání obviněného J. B. z důvodů uvedených v ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. se zřetelem k rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18. 6. 1998, č. j. 1 T 462/97-115, jímž byl obviněnému uložen za trestné činy porušování domovní svobody (§238 odst. 1, 2 tr. zák.), krádeže (§247 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák.) a zanedbání povinné výživy (§213 odst. 1 tr. zák.) souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 8. 7. 1998. Podle argumentace uplatněné samosoudcem v odůvodnění napadeného usnesení, se uvedený trest jevil ve smyslu ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. jako dostatečný, když bylo možno očekávat nařízení jeho výkonu s ohledem na to, že neplnění vyživovací povinnosti obviněným (v nyní posuzované věci) „nelze v žádném případě zařadit pod kategorii vedení řádného života" ve zkušební době podmíněného odsouzení (§60 odst. 1 tr. zák.).
Z hlediska správného použití ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. bylo povinností okresního soudu především posoudit, zda trest již uložený za jiné trestné činy dostatečně zabezpečí výchovu obviněného k tomu, aby vedl řádný život. V předmětné trestní věci měla být tato otázka zvažována zvlášť bedlivě, neboť předcházející trestní stíhání obviněného pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. bylo v podstatě z týchž důvodů zastaveno usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 6. 1998, č. j. 2 T 154/98-66. Pro závěr o případné neúčelnosti dalšího trestního stíhání pro nový trestný čin byl soud především povinen vycházet z porovnání trestu za shora uvedené trestné činy již uloženého, a trestu, jehož uložení by podle kritérií vyplývajících z §31 tr. zák. přicházelo v úvahu za čin, pro který bylo v nyní posuzované věci vedeno trestní stíhání (§213 odst. 1 tr. zák.). Pokud by byla vzata v úvahu osoba obviněného a zejména okolnost speciální recidivy, navíc ve zkušební době podmíněného odsouzení, stěží by bylo možno učinit závěr, že účelu trestu, k němuž by mohlo trestní stíhání vést, by bylo dosaženo jinak než nepodmíněným trestem odnětí svobody. Takový trest by obviněného postihl nepochybně citelněji, než trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu, uložený pravomocným rozsudkem v již zmiňované věci sp. zn. 1 T 462/97. V době, kdy bylo napadeným usnesením rozhodováno o zastavení trestního stíhání obviněného, neexistovalo rozhodnutí soudu o tom, že obviněný podmíněně odložený trest v trvání 18 měsíců odnětí svobody vykoná a závěry samosoudce o očekávaném postihu obviněného tímto trestem jsou podloženy pouze hypotetickými úvahami, které se navíc vážou na okolnosti, jež ani nebyly řádně objasněny (viz níže).
Další pochybení okresního soudu je třeba spatřovat v činnosti samosoudce dle §314c odst. 1 věta první tr. ř., když na základě přezkoumání podané obžaloby nezjistil nedostatky v objasnění předmětné věci podle hledisek vyjádřených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. V uvedeném ustanovení ukládá zákon orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí a bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Důkazy musí tyto orgány hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tyto základní zásady pro dokazování v trestním řízení nebyly v dané věci dále uvedených důvodů plně uplatněny.
Skutek popsaný v obžalobě je kvalifikován jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. v úmyslné formě (§4 písm. a/, b/ tr. zák.), což znamená, že obviněnému je kladeno za vinu, že chtěl způsobit následek předpokládaný citovaným ustanovením zákona anebo byl se způsobením tohoto následku přinejmenším srozuměn. Důkazy shromážděné v přípravném řízení však takovému závěru nenasvědčují. Z protokolu o výslechu obviněného J. B. vyplývá, že se rozhodl k věci nic nevypovídat. Pokud jde o výpověď svědkyně H. B., z jejího obsahu lze zjistit pouze skutečnosti týkající se období, po které obviněný neplnil vyživovací povinnost, a dále dlužného výživného. Ze zpráv Úřadu práce v Českém Krumlově obsažených ve spise je zřejmé, že obviněný je bez pracovního poměru a je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, od 3. 12. 1997 bez nároků na hmotné zabezpečení. Z těchto zpráv ale není patrno, zda pracovní úřad měl ve zkoumaném období vůbec možnost obviněnému opatřit práci přiměřenou jeho vzdělání a zdravotnímu stavu, a jestliže obviněný popř. nabízenou práci odmítl, z jakých důvodů se tak stalo. Na námitky, které podrobně uplatnil ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, je možno v daném směru plně odkázat, když ve spise nejsou obsaženy ani žádné další důkazy (svědecké výpovědi, listinné důkazy) k objasnění daných otázek, jež mají zásadní význam pro posouzení zavinění obviněného (ve formě úmyslu či nedbalosti) jako základní podmínky jeho trestní odpovědnosti.
Shora uvedenou písemnou zprávu si samosoudce mohl před rozhodnutím podle §314c odst. 1 tr. ř. opatřit jako tzv. potřebné vysvětlení podle §185 odst. 2 tr. ř. per analogiam. Takový postup by mu umožnil především posoudit, zda event. nejsou splněny podmínky pro (obligatorní) zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., popřípadě pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření, jestliže by se ukázalo jako nezbytné provádět k otázce zavinění obviněného (jako základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině) další důležité důkazy. V opačném případě by samosoudce musel ve věci nařídit hlavní líčení (§314d odst. 1 tr. ř.), neboť podmínky pro (fakultativní) zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebyly z již konstatovaných důvodů splněny.
S přihlédnutím ke všem skutečnostem, jež byly podrobně rozvedeny v předcházejících odstavcích, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. ve prospěch obviněného J. B. a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v jeho prospěch i neprospěch. Stížnost pro porušení zákona byla proto shledána důvodnou a Nejvyšší soud výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že zákon byl porušen ve shora uvedeném rozsahu. Podle §269 odst. 2 tr. ř., za splnění podmínek ustanovení §272 tr. ř. dále rozhodl tak, že napadené usnesení zrušil, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, a poté Okresnímu soudu v Českém Krumlově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§270 odst. 1 tr. ř.).
Bude tedy zapotřebí, aby se Okresní soud v Českém Krumlově podle shora naznačených kritérií věci znovu zabýval, přičemž v dalším řízení o této věci se bude řídit právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem (§270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 14. června 2000
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler