ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.152.2000.1
sp. zn. 3 Tz 152/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného ml. P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 10 To 51/2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. za podmínek uvedených v §272 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 10 To 51/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §147 odst. 1 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného ml. P. Š.
Toto usnesení a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. října 1999, sp. zn. 1 T 177/99, se zrušují . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu státnímu zástupci v Nymburce se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 10. 1999, sp. zn. 1 T 177/99, byla podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena Dopravnímu inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR v Nymburce k projednání jako přestupek trestní věc obviněného ml. P. Š., na něhož byla u tamního soudu podána obžaloba pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., jehož se podle obžalobního tvrzení dopustil tím, že dne 3. 4. 1999 kolem 04.15 hod. mezi P. a obci P. L. na přímém přehledném úseku silnice č. 611 v km 44,4 jako řidič motocyklu zn. Honda Alcast 125, SPZ NB-2-48-06 bez příslušného řidičského oprávnění pod vlivem alkoholu, když v jeho krvi bylo zjištěno nejméně 1,75 g na kg alkoholu, při jízdě ve směru od P. nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu, svým schopnostem, vlastnostem vozidla, vzdálenosti na kterou měl rozhled a okolnostem, které mohl předvídat, náležitě nesledoval situaci na vozovce v důsledku čehož nereagoval na chodkyni E. K., narazil do ní a způsobil ji tak mnohočetná poranění, kterým na místě nehody podlehla.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 10 To 51/2000, byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce proti výše označenému usnesení jako nedůvodná zamítnuta.
Postoupení věci příslušnému dopravnímu inspektorátu k projednání přestupku soudy odůvodnily v podstatě tím, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že výlučnou příčinou dopravní nehody, včetně smrtelného následku, bylo jednání poškozené E. K., která nečekaně vběhla do jízdní dráhy motocyklu řízeného obviněným, takže obviněný i při dodržení všech ustanovení pravidel silničního provozu nemohl střetu s poškozenou zabránit. Oba soudy zejména s poukazem na závěry znaleckého posudku z oboru dopravy učinily závěr, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného, který sice porušil několik ustanovení pravidel silničního provozu, a následkem dopravní nehody - smrtí poškozené.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. dne 19. 6. 2000, tj. ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. ř., stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného ml. P. Š. Podle názoru ministra spravedlnosti došlo napadeným usnesením k porušení zákona v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení mu předcházejícím, též v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §222 odst. 2 tr. ř. Ministr spravedlnosti vytkl krajskému soudu, že stejně jako soud okresní nekriticky převzal závěry znaleckého posudku znalce z oboru dopravy Ing. H. H. a na jeho podkladě vzal za bezpečně prokázáno, že poškozená E. K. vstoupila obviněnému do jízdní dráhy motocyklu z jeho levé strany nečekaně a na tak krátkou vzdálenost, že nebylo v moci řidiče nehodě zabránit, a to ani v případě, pokud by řidič dodržoval povolenou rychlost a nedopustil se ani žádných dalších závažných porušení pravidel silničního provozu, jak tomu bylo v tomto případě. Ministr spravedlnosti dále vytkl stížnostnímu soudu, že nesprávně dospěl k závěru, že způsob jízdy obviněného v těsné blízkosti střední dělící čáry vozovky byl odpovídající situaci v silničním provozu. Takový způsob jízdy rozhodně nebyl v souladu s pravidly silničního provozu a nešlo o adekvátní řešení dopravní situace, když obviněný poté, co spatřil na silnici dva chodce pohybující se v protisměrném jízdním pruhu, tak už jim nevěnoval žádnou pozornost, naopak zvyšoval rychlost jízdy, svítil dálkovými světly a ke středové čáře najel jen proto, aby se vyhnul střetu s případnými chodci ve svém jízdním pruhu. Soudy přitom nechaly bez povšimnutí ten fakt, že v obci P. L. krátce před nehodou skončila diskotéka, o čemž obviněný věděl a musel tedy předpokládat, že po silnici se mohou pohybovat chodci. Toto však nevzal v úvahu, řídil motocykl v tomto úseku výrazně ovlivněn alkoholem a rychlostí, která značně překračovala povolenou rychlost. Rychlost přitom nesnížil ani po zahlédnutí chodců na vozovce, tj. po zahlédnutí poškozené K. a svědka F., ale naopak rychlost zvyšoval. Tento způsob jízdy obviněného byl nepochybně riskantní a prakticky vylučoval dostatečnou reakci na jakoukoliv překážku v silničním provozu. Dále ministr spravedlnosti zdůraznil, že nedostatky na straně znaleckého posudku z oboru dopravy jsou patrné i z toho, že znalec pokládal k objasnění nehodového děje za nadbytečné provedení vyšetřovacího pokusu, ačkoliv tímto důkazem mohly být lépe objasněny okolnosti posuzované dopravní nehody. Dále pak soudy nesprávně hodnotily znalecký posudek, jestliže dospěly k závěru, že poškozená K. vběhla obviněnému do jízdní dráhy z neosvětlené části vozovky nalézající se mimo oblast osvitu reflektorů motocyklu obviněného. Tento závěr je v rozporu s výpovědí svědka M. F., který poškozenou doprovázel, a jenž vypověděl, že obviněný svítil dálkovým světlem a oslňoval jej až do okamžiku nehody. Jestliže tento svědek byl oslňován světlem motocyklu, tak se musel pohybovat v prostoru osvětleném světlometem, a protože šel blíže ke kraji vozovky, tak tím spíše musela být osvětlena poškozená. Pokud ji obviněný před střetem neviděl a na její pohyb na vozovce vůbec nereagoval, tak to nemohlo být z objektivní příčiny spočívající v tom, že se nacházela mimo osvětlený prostor, ale z důvodů subjektivních. V této souvislosti ministr spravedlnosti poukázal i na stav středně těžké opilosti obviněného s tím, že takový stav nepochybně ovlivnil i jeho schopnost správného vnímání situace na vozovce. Dokazování v této věci tedy nebylo provedeno vyčerpávajícím způsobem, neboť znalec z oboru dopravy k výše uvedeným skutečnostem vyslechnut podrobně nebyl.
Proto má ministr spravedlnosti za to, že závěry soudů obou stupňů, že obviněný nenese žádnou vinu za smrtelné zranění poškozené K. a že střet byl zaviněn pouze lehkomyslným a nezodpovědným počínáním poškozené, jsou důkazně nepodložené a ryze spekulativní. Je tomu tak i proto, že vykonané důkazy soudy hodnotily jednostranně ve prospěch obviněného. Na základě toho pak soudy učinily chybný právní závěr, že v jednání obviněného lze spatřovat toliko přestupek. V závěru stížnosti pro porušení zákona pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byl porušen zákon ve prospěch obviněného ml. P. Š. ve výše již citovaných ustanoveních, a aby napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 10 To 51/2000, zrušil a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
V rámci veřejného zasedání pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného usnesení věc přikázal v rámci postupu podle §270 odst. 1 tr. ř. okresnímu státnímu zástupci v Nymburce, a to s ohledem na rozsah a povahu dalšího dokazování, které je potřeba ve věci vykonat.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že podané stížnosti pro porušení zákona lze ve všech ohledech přisvědčit, neboť napadeným usnesením, jakož i řízením mu předcházejícím, došlo k vytýkanému porušení zákona.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Pro soud rozhodující o stížnosti pak ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. platí povinnost přezkoumat jak správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, tak řízení předcházející napadenému usnesení. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnostní soud nedůvodnou stížnost zamítne.
Ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona je nutno konstatovat, že výše citovanými ustanoveními zákona se soudy v posuzované věci důsledně neřídily.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jestliže pachatel způsobí, byť i z nedbalosti, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek tím, že vykonává zaměstnání nebo jinou činnost ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, dopustí se trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák.
Soudy obou stupňů dospěly v posuzované věci k závěru, že vznik následku předpokládaného ve shora citovaných ustanoveních trestního zákona (tj. smrt poškozené) nebyl v příčinné souvislosti se zjištěním, že obviněný jako řidič motorového vozidla porušil povinnosti uložené mu právními předpisy při řízení motorového vozidla. Není sporu o tom, že obviněný řídil motocykl bez příslušného řidičského oprávnění, jel vyšší než dovolenou rychlostí a motocykl řídil ovlivněn požitým alkoholem. Podle názoru soudů tato porušení dopravních předpisů mohou zakládat jeho případnou odpovědnost jen pro přestupek.
Tyto závěry nižších soudů jsou přinejmenším předčasné.
Stížnost pro porušení zákona důvodně namítá, že okresní soud jako soud nalézací opřel závěr o nedostatku viny obviněného na předmětné dopravní nehodě především o znalecký posudek z oboru dopravy, který ovšem ve skutečnosti neposkytoval ve všech směrech podklad pro takové rozhodnutí. Znalec Ing. H. H. v hlavním líčení (č. l. 135-136) vypověděl, a to ve shodě s písemně vypracovaným znaleckým posudkem (č. l. 26-42), že ke střetu motocyklu řízeného obviněným s poškozenou E. K. došlo tak, že poškozená, která se pohybovala v protisměrném jízdním pruhu mimo osvit dálkových světel motocyklu, vběhla příčně zleva kolmo do jízdního pruhu motocyklu v tak krátké vzdálenosti, že obviněný nemohl střetu zabránit, a to ani kdyby jel přípustnou rychlostí (80 km/hod.) a nebyl ovlivněn alkoholem (obviněný měl v době střetu v krvi 1,75 g/kg alkoholu). Znalec dále uvedl, že k nárazu došlo při rychlosti motocyklu 108 km/hod., což je podle názoru znalce, který však vyslovil až v hlavním líčení zhruba „střední rychlost, kterou motocykl jel\". Znalec dále připustil, že v případě, že by obviněný po spatření chodců v protisměru (tj. poškozené a svědka F.) přepnul dálková světla na tlumená, tak by tyto chodce mohl v průběhu jízdy i nadále pozorovat, neboť tlumené světlo má širší obrys osvitu vozovky, a poukázal též na to, že dálkové světlo motocyklu zřejmě nebylo správně seřízeno. Znalec přitom vycházel mimo jiné i z výpovědi svědka M. F., kterou učinil v přípravném řízení (č. l. 84-87). Neměl však k dispozici výpověď tohoto svědka učiněnou v hlavním líčení (č. l. 139). Zatímco v přípravném řízení tento svědek uvedl, že obviněný, který se k nim přibližoval v protisměru jej oslňoval tak, že nic neviděl a že poškozená v době, kdy se motocykl blížil najednou odběhla (z těchto údajů znalec také vycházel), tak naproti tomu v hlavním líčení svědek uvedl, že motocyklem osvětleni nebyli, že šli s poškozenou ve tmě a že poškozená odskočila do středu vozovky a mávala rukou.
Z výše uvedeného je pak nejasné, jakou minimální rychlostí obviněný v době střetu s poškozenou jel, neboť znalec hovoří o tzv. střední rychlosti. Znalec se rovněž blíže nezabýval tím, co sám naznačil, totiž, zda by ke střetu s poškozenou došlo i za situace, kdyby obviněný po spatření chodců přepnul dálkové světlo na světlo tlumené (potkávací) a jaký význam mohl mít případně špatně seřízený světlomet. Znalecký posudek je pak neúplný i v tom, zda z hlediska možnosti obviněného zabránit střetu s poškozenou je významné postavení poškozené v době nehody - zda tedy byla v pohybu („vběhla\") anebo v pohybu nebyla („mávala rukou\"- viz svědectví M. F. v hlavním líčení). V tomto směru znalec z oboru dopravy neměl dostatečný skutkový podklad pro své odborné závěry též i pro neúplnost znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, soudního lékařství, jak o tom bude ještě níže zmiňováno. Z hlediska způsobu jízdy obviněného znalec uzavřel, že při jízdě obviněného ve svém jízdním pruhu poblíže středové dělící čáry obviněný nemohl střetu s poškozenou zabránit, aniž se přitom zabýval tím, zda stejný závěr platí i pro jízdu obviněného při pravém okraji vozovky.
Odstraněním těchto nedostatků a neúplností znaleckého posudku z oboru dopravy budou vytvořeny ucelenější podklady pro posouzení, zda skutečně jedinou a výlučnou příčinou projednávané dopravní nehody se smrtelným následkem bylo jednání poškozené, anebo zda soudy obou stupňů již zjištěná, popřípadě i další, porušení pravidel silničního provozu, ze strany obviněného též nevedla ke vzniku tohoto následku.
Jistou neúplností trpí též znalecký posudek z oboru zdravotnictví, soudního lékařství (č. l. 53-65), přičemž tento nedostatek nebyl napraven ani výslechem znalce MUDr. P. v hlavním líčení. Není sporu o tom, že k smrtelnému zranění poškozené E. K. došlo při jejím střetu s motocyklem, který řídil obviněný. Podle znaleckého posudku byla poškozená v době střetu k motocyklu natočena levým bokem, přičemž k nárazu velké intenzity (nárazovou rychlostí vyšší než 100 km/ hod.) došlo do oblasti levé dolní končetiny. Z posudku však nevyplývá, zda s ohledem na povahu, rozmístění a rozsah zranění na těle poškozené lze zjistit její postavení v době nárazu, zda se tedy pohybovala a jakým směrem, popř. zda naopak byla v klidové poloze (stála na vozovce). Stejně tak zůstalo nezjištěno, zda a jaký význam z hlediska vzniku smrtelného následku má zjištění, že obviněný jel nedovolenou rychlostí 100 km/hod., popřípadě rychlostí ještě vyšší a zda tedy by ke stejně fatálnímu následku došlo i při nižší rychlosti.
Již výše bylo naznačeno, že ve výpovědích svědka M. F. jsou jisté rozdílnosti, na které ovšem okresní soud nereagoval tak, jak mu to ukládá ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Soud se nepokusil existující rozpornosti vysvětlit či odstranit podrobnějším výslechem tohoto svědka, a to zvláště s přihlédnutím k tomu, že vyjma obviněného, se jako jediný může vyjádřit k okolnostem bezprostředně předcházejícím posuzované dopravní nehodě.
S podanou stížností pro porušení zákona lze souhlasit i v tom, že na základě dosud opatřených důkazů důvodně lze mít pochybnosti o správnosti závěru, že obviněný adekvátním způsobem reagoval na situaci v silničním provozu jízdou blízko středově dělící čáry vozovky. Podle §8 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „vyhláška\") platí, že na silnici se jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky. Obviněný jízdu při středu vozovky odůvodnil tím, že poté co spatřil chodce v protisměru, tak se obával toho, že i v jeho jízdním pruhu by mohli jít chodci (návštěvníci diskotéky, které se obviněný rovněž zúčastnil). Toto tvrzení obviněného okresní soud bez dalšího akceptoval. Přitom se však v této souvislosti vůbec nezabýval ani poměry na silnici v místě nehody, např. jaká je šíře vozovky, zda je zde krajnice, atd. Otázka existence zvláštních okolností ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky byla soudy posuzována zcela izolovaně od zjištění, že obviněný, i po spatření chodců a najetí ke středu vozovky, pokračoval v jízdě v noci, pod vlivem alkoholu, na dálkové světlo, nezměněnou nedovolenou vysokou rychlostí, kterou dokonce zvyšoval. V tomto směru je třeba připomenout též ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky, že řidič musí rychlost jízdy přizpůsobit mimo jiné svým schopnostem, vlastnostem vozidla, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Podle §31 odst. 2 vyhlášky řidič nesmí užít dálková světla též tehdy, pokud by mohl být oslněn jiný účastník silničního provozu (ve smyslu ustanovení §2 bod 30 vyhlášky je účastníkem silničního provozu též chodec). Těmto okolnostem jízdy obviněného soudy nevěnovaly žádnou pozornost.
Na základě skutečností výše podrobně rozvedených je zřejmé, že Okresní soud v Nymburce na základě před ním provedeného dokazování neměl dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí věci tak, jak to předpokládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a navíc i důkazy, které vykonal nezhodnotil způsobem, jenž by plně odpovídal hlediskům ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Krajský soud v Praze, jako soud stížnostní, mohl a měl z podnětu důvodně podané stížnosti státního zástupce pochybení soudu prvního stupně napravit, ovšem neučinil tak a nesprávně podanou stížnost státního zástupce údajně jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl . Tím také nesplnil svou povinnost vyplývající z ustanovení §147 odst. 1 tr. ř.
Navíc stížnostní soud se dopustil dalšího pochybení, když bez jakékoli opory v provedených důkazech učinil poněkud odchylná skutková zjištění než soud prvního stupně. Pokud jde o postavení poškozené v době nárazu, tak stížnostní soud v rozporu se závěry obou znaleckých posudků (tj. z oboru dopravy i soudního lékařství) učinil závěr, že k nárazu došlo do pravého boku poškozené, a nikoliv do levého boku. Podle názoru stížnostního soudu jel obviněný rychlostí nikoliv minimálně 108 km/hod., nýbrž rychlostí 100 km/hod. Tento závěr zřejmě opřel o výpověď znalce MUDr. P., který ovšem jen z pohledu soudně lékařského vysvětlil, že k nárazu do poškozené došlo velkou intenzitou, což z jeho hlediska (tj. z hlediska soudně lékařského) ukazuje na rychlost vyšší než 100 km/hod. Stížnostní soud si sice byl vědom toho, že znalecký posudek z oboru soudního lékařství neposkytuje podklad pro posouzení otázku vlivu nedovolené rychlosti, kterou obviněný jel, na vzniklý následek, ovšem bez dalšího činí závěr, že nelze předpokládat, že při dodržování předepsané rychlosti by byl následek méně tragický. Zcela nejasný je pak závěr stížnostního soudu, že obviněný „.. až na vyšší rychlost jel přiměřeným způsobem ..\".
Na základě všech skutečností výše již podrobně rozvedených Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 10 To 51/2000, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení jemu předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to ve prospěch obviněného ml. P. Š.
Za splnění podmínek uvedených v ustanovení §272 tr. ř. Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení, tak usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 10. 1999, sp. zn. 1 T 177/99. Současně zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Ve smyslu ustanovení §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o přikázání věci okresnímu státnímu zástupci v Nymburce, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. V tomto směru Nejvyšší soud uvážil zejména rozsah a povahu dalšího dokazování, jež bude nutno ve věci vykonat, a proto nepřikázal věc soudu prvního stupně, ale až státnímu zástupci. Z výše již uvedeného totiž vyplývá, že v dalším řízení je třeba v zásadních směrech doplnit znalecké posudky z oboru dopravy a soudního lékařství. Rovněž tak je nutno podrobněji vyslechnout svědka M. F. a jeho výslechem se též pokusit odstranit již zmiňované nesrovnalosti v jeho předchozích výpovědích. V závislosti na výsledcích doplněného dokazování pak ovšem bude třeba uvážit i reálnost provedení vyšetřovacího pokusu.
Teprve po provedení těchto, popř. i dalších důkazů budou vytvořeny lepší a ucelenější předpoklady pro posouzení, zda ke smrti poškozené došlo výlučně v důsledku jejího vlastního jednání (jak v této věci uzavřely soudy obou stupňů), či nikoliv. V případě zjištění, že jednání samotné poškozené mělo podstatný vliv (nikoliv však výlučný) na vznik dopravní nehody, včetně jejího následku, tak tuto okolnost lze uvážit z hlediska požadavku ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. platí, že orgán, jemuž byla věc přikázána Nejvyšším soudem, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 9. srpna 2000
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík