ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.154.2000.1
sp. zn. 3 Tz 154/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2000 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 2 To 55/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 345/97, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 24. 11. 1999, č. j. 2 T 345/97-134, byl obviněný J. Š. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby okresního státního zástupce v Jeseníku ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. Zt 111/97, pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „dne 10. 11. 1996 kolem 03.00 hod. v J. na ulici N., v průběhu slovní rozepře ve vinárně hotelu M. s poškozeným R. D., tohoto vytlačil z prostoru vinárny do vestibulu, kde ho opakovaně uhodil pěstí do obličeje tak, až se poškozený R. D., uhodil zátylkem hlavy do stěny, přičemž mu tímto způsobil přeražení levého horního velkého řezáku, zhmoždění obličeje, a to dolního rtu vlevo s hematomem a zhmoždění krční páteře s následující dobou léčení do 2. 12. 1996\". Dále bylo rozhodnuto, že se poškozený R. D. podle §229 odst. 3 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Předmětný rozsudek napadl odvoláním okresní státní zástupce v Jeseníku, přičemž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 2 To 55/2000, toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Ministr spravedlnosti České republiky napadl shora citované usnesení odvolacího soudu stížností pro porušení zákona, kterou podal u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) v neprospěch obviněného J. Š. ve lhůtě uvedené v §272 tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku především poukázal na to, že soud I. stupně vycházel z výpovědi obviněného J. Š., aniž by současně odstranil rozpory mezi jeho výpovědí z přípravného řízení a hlavního líčení, zejména v tom směru, že podle původní verze uváděné obviněným, neměla být jeho konfliktu s poškozeným přítomna další osoba. Podle svědkyně J. M. se v kritickou dobu kolem poškozeného nacházelo několik osob, včetně obviněného, poškozeného však udeřila jiná z těchto osob. V této souvislosti stěžovatel namítl, že výpověď uvedené svědkyně je v rozporu s výpovědí jejího manžela P. M., podle níž v době konfliktu tančili a z prostoru před recepcí hotelu slyšeli křik, nic však neviděli. I tento rozpor mezi svědeckými výpověďmi J. M. a P. M. ponechal soud I. stupně bez povšimnutí. Dle stěžovatele dále okresní soud nesprávně vycházel z toho, že poškozený ve své první výpovědi neuváděl, kdo jej udeřil, ačkoliv ze spisu je zřejmé, že ve všech svých výpovědích označil za útočníka právě obviněného. Se zřetelem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel dovodil, že soud prvního stupně v dané trestní věci rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neúplného dokazování, přičemž při opomenutí objasnění důležitých skutečností navíc učinil závěry, které byly v rozporu s obsahem dosud opatřených důkazů. To znamená, že porušil ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., dle něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž bez návrhu stran musí objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Současně porušil zákon i v §2 odst. 6 tr. ř., jež stanoví, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V důsledku tohoto vadného postupu, tj. nerespektování zásad obsažených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., pak nesprávně rozhodl výrokem podle §226 písm. c) tr. ř., jímž obviněného zprostil obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Podle názoru stěžovatele neměl odvolací soud následně přesvědčivé důvody pro to, aby rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Pokud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a v řízení o odvolání státního zástupce vady vytýkané stěžovatelem nezjistil a neodstranil (popř. neuložil soudu I. stupně, aby je odstranil), porušil tím zákon v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř., neboť důvodně podané odvolání na základě vadně provedeného odvolacího přezkumu jako nedůvodné zamítl.
V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením a v řízení jemu předcházejícím byl porušen zákon ve shora konstatovaném rozsahu ve prospěch obviněného J. Š. Dále navrhl, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Nejprve je třeba uvést, že soud I. stupně ve věci provedl poměrně rozsáhlé a po formální stránce bezchybné dokazování, jehož výsledky lze stručně shrnout takto: Obviněný J. Š. od samého počátku popíral, že by poškozeného v inkriminovanou dobu napadl úderem (či údery) pěstí do obličeje. Ve své výpovědi z přípravného řízení připustil fyzický kontakt s poškozeným spočívající v tom, že jej od sebe „odsunul\" (č. l. 20), což vyvolalo náraz poškozeného na zeď. V hlavním líčení dne 6. 10. 1999 označil za útočníka V. P., který jediný měl poškozeného udeřit pěstí do obličeje (č. l. 127). Této obhajobě obviněného přisvědčuje výpověď svědkyně J. M., dle níž obviněný „rozhodně poškozeného neudeřil\" (č. l. 131), neboť útočník byl výrazně menší než obviněný a dle svědkyně šlo zřejmě o „diskžokeje\" (V. P.). Svědek V. P. popřel, že by poškozeného jakýmkoliv způsobem fyzicky napadl a současně uvedl, že neviděl ani nikoho jiného, kdo by poškozeného udeřil. Naproti tomu poškozený R. D. ve všech svých výpovědích shodně uváděl, že shora popisovaným způsobem jej napadl obviněný J. Š. Výpověď poškozeného, že útočníkem byl právě obviněný, nebyla však objektivizována výpovědí žádného ze slyšených svědků.
V průběhu dokazování před soudem I. stupně bylo zjištěno, že v inkriminovanou dobu nebyl obviněný s poškozeným sám, ale v bezprostřední blízkosti se nacházely ještě další osoby zúčastněné na konfliktu, jenž byl vyvolán ohledně údajného nezaplacení útraty poškozeným R. D. Kromě obviněného šlo o číšníka (P. K.) a osobu zajišťujícího na diskotéce hudební produkci - „diskžokeje\" (V. P.). To vyplývá ze svědeckých výpovědí J. M. a P. D. (bratra poškozeného), který viděl, jak „tři muži vyvádějí bratra ze sálu\" a vyzývají jej k zaplacení (č. l. 129) a dále z výpovědí svědků V. P. (č. l. 29, 126), P. K. (č. l. 33) a P. M. (č. l. 39).
Jestliže za daného důkazního stavu dospěl okresní soud k závěru, že skutek, jenž byl předmětem obžaloby, se stal, avšak na základě výsledků dokazování není možno jednoznačně a spolehlivě určit, že pachatelem předmětného trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. je právě obviněný J. Š., nelze se ztotožnit s názorem vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona, že pro takový závěr neměl nalézací soud podklady v neúplně provedeném dokazování (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. že k němu nemohl dospět, pokud by provedené důkazy pečlivě hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu se zřetelem ke všem okolnostem projednávaného případu (§2 odst. 6 tr. ř.). Jak již bylo shora konstatováno, jde především o to, že svědecká výpověď poškozeného, že útočníkem byl obviněný, nebyla spolehlivě objektivizována žádným z dalších přímých či nepřímých důkazů. Naopak, po provedení všech dostupných důkazů byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že poškozeného mohl napadnout nejen obviněný, ale i některá z dalších osob, nacházejících se v kritickou dobu na místě konfliktu (viz výpověď svědkyně J. M.) .
Ve stížnosti pro porušení zákona je svědecká výpověď J. M. zpochybňována obsahem svědecké výpovědi jejího manžela P. M. (č. l. 39), z níž vyplývá, že na inkriminovaný konflikt byl upozorněn křikem od šatny, přičemž v této době „zůstal s manželkou tančit\". Svědkyně J. M. malá naopak v hlavním líčení uvedla, že svědkyní konfliktu se stala v době, kdy šla na WC. V tomto smyslu jsou obě svědecké výpovědi v rozporu. Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku však již nezmiňuje skutečnosti vyplývající z výpovědi svědka V. P. (č. l. 29), který zajišťoval na taneční zábavě (diskotéce) hudební produkci. Z výpovědi tohoto svědka vyplývá, že v době, kdy číšník P. K. zavolal obviněného J. Š., svědek „oznámil přestávku\", a za situace, kdy byl poškozený R. D. vyváděn číšníkem a obviněným ven, šel se podívat, „jak se bude celá situace řešit\". V hudební produkci svědek pokračoval teprve poté, kdy za poškozeného zaplatil útratu jeho bratr P. D. Podle tohoto svědka došlo k zaplacení útraty až v době po napadení a poranění poškozeného R. D. (č. l. 27). Obsah shora konstatovaných důkazů svědčí o tom, že v době předmětného konfliktu se na diskotéce netančilo. S ohledem na tuto skutečnost lze stěží spekulovat o tom, že svědkyně J. M. nevypověděla pravdu, když ve skutečnosti měla s manželem tancovat, tj. probíhající incident nemohla vidět. Především je však třeba zdůraznit, že svědkyně byla před svým výslechem v hlavním líčením poučena ve smyslu ustanovení §101 odst. 1 tr. ř. o povinnostech svědka i o trestních následcích křivé výpovědi. Vypovídala tedy s vědomím těchto případných následků. Ze spisu současně nevyplývají žádné skutečnosti, jež by mohly mít vliv na vznik eventuálních pochybností o hodnověrnosti její výpovědi. V přípravném řízení vyslechnuta nebyla, její výslech se uskutečnil teprve v hlavním líčení na základě pokynů odvolacího soudu, který soudu I. stupně uložil, v jakých směrech má být v projednávané věci dokazování doplňováno (usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 To 526/99).
Podle námitek stěžovatele nebyly v průběhu řízení odstraněny ani rozpory ve výpovědi obviněného J. Š., který nejprve uváděl, že byl v kritickou dobu s poškozeným sám a již popisovaným způsobem do něj strčil, později však uvedl, že poškozeného v jeho přítomnosti napadl V. P. Dle názoru Nejvyššího soudu bylo věcí obviněného, jakým způsobem využije svá obhajovací práva dle §33 odst. 1 tr. ř. a jaké okolnosti sloužící k jeho obhajobě uvede. Jeho rozporné výpovědi byl soud povinen hodnotit ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ostatním důkazům, což také učinil, když vzal v úvahu celou řadu svědeckých výpovědí, z nichž vyplývalo, že v době incidentu se kolem poškozeného nacházelo několik osob. Po pečlivém vyhodnocení všech provedených důkazů pak správně dovodil, že i za stavu, kdy poškozený označil za pachatele právě obviněného, je na druhé straně toto pachatelství zpochybňováno dalšími ve věci provedenými důkazy. Dané pochybnosti, které se nepodařilo rozptýlit ani poměrně rozsáhlým dokazováním, pak podle zásady „in dubio pro reo\" vyhodnotil ve prospěch obviněného a na základě závěru, že nebylo prokázáno, že předmětný skutek spáchal obviněný, jej podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který z podnětu odvolání státního zástupce ve věci konal odvolací řízení, byl povinen postupovat podle §254 odst. 1 tr. ř., jenž stanoví, že nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti neshledal v řízení, které předcházelo rozsudku soudu I. stupně (v jehož průběhu bylo doplňováno dokazování na základě pokynů obsažených v předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu) žádná pochybení a konstatoval, že okresní soud v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v rozsahu potřebném k tomu, aby mohl ve věci meritorně rozhodnout. Současně se ztotožnil i se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, kterým dle názoru odvolacího soudu předcházelo řádné vyhodnocení provedených důkazů podle zásad stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že považuje rozsudek soudu I. stupně za správný, pokud zjistil, že se skutek uvedený v obžalobě stal, tak v závěru, že se nepodařilo prokázat, že ke zranění poškozeného došlo v důsledku jednání obviněného. Poněvadž i podle přesvědčení odvolacího soudu, nebyl obviněný spolehlivě z trestného činu usvědčen, a to i přes úplné a řádně provedené dokazování, neshledal odvolací soud vadným ani výrok rozsudku soudu I. stupně, jímž byl obviněný J. Š. za podmínek §226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. ř. zproštěn. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvádí, jak se vypořádal s dalším výrokem rozsudku soudu I. stupně, a to s výrokem o náhradě škody. Uvedená vada však nemá zásadní význam, neboť výrok o odkázání poškozeného s jeho (řádně uplatněným) nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 tr. ř., má u zprošťujících rozsudků vždy obligatorní povahu.
Poněvadž rovněž Nejvyšší soud, vzhledem k důvodům podrobně rozvedeným výše, považuje rozsudek soudu I. stupně za správný v obou jeho výrocích, shledal správným i napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Pro úplnost je nutno dodat, že v případě, kdy soud I. stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, a není-li již třeba k objasnění věci provádět důkazy další, nemůže být napadený rozsudek v přezkumném řízení zrušen jen proto, že by bylo možno tytéž důkazy hodnotit i s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. přiměřeně R 53/92-I).
Nejvyšší soud proto podanou stížnost pro porušení zákona v neveřejném zasedání (§274 věta druhá tr. ř.) podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl, neboť zákon ve vytýkaném ani jiném směru porušen nebyl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 9. srpna 2000
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler