ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.172.2000.1
sp. zn. 3 Tz 172/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Jindřicha Fastnera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Mgr. K. Ch., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Písku, ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. ČVS:OVPI-833/99, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., za podmínek §272 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Písku, ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. ČVS:OVPI-833/99, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) a §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného Mgr. K. Ch.
Toto usnesení se zrušuje .
Zrušují se též další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Písku, se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Vyšetřovatelka Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Písku, zastavila usnesením ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. ČVS:OVPI-833/99, podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného Mgr. K. Ch. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „dne 10. 12. 1999 kolem 07.00 hod. na místní komunikaci v P. ul. L. před domem čp. 641 při jízdě osobním vozidlem Škoda Favorit, spz PIH 68-08 narazil přední částí vozidla do chodce J. V., který se v momentu nárazu pohyboval zprava do leva z pohledu řidiče vozidla a utrpěl zranění, na jejichž následky dne 6. 1. 2000 zemřel\". Důvody pro zastavení trestního stíhání spatřovala vyšetřovatelka (dále jen vyšetřovatel ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 tr. ř. o orgánech činných v trestním řízení) v podstatě v tom, že poškozený chodec vcházel do vozovky v tmavém oblečení, pohyboval se směrem doleva z pohledu obviněného řidiče, přičemž před jedoucí vozidlo zn. Škoda Favorit vstoupil náhle, takže obviněný již nestačil na něj reagovat a došlo ke střetu se shora popisovanými následky.
Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 8. 2. 2000.
Dne 26. 7. 2000, tj. ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. ř., podal proti tomuto pravomocnému usnesení ministr spravedlnosti České republiky u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) v neprospěch obviněného Mgr. K. Ch. stížnost pro porušení zákona.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že vyšetřovatel vydal shora citované usnesení na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a v důsledku toho učinil vadné skutkové i právní závěry, jež vedly k nezákonnému zastavení trestního stíhání obviněného dle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Napadenému usnesení je vytýkána rovněž jeho nepřezkoumatelnost, když z jeho odůvodnění, jehož obsah je v rozporu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř., nelze zjistit, na základě jakých skutečností a důvodů byl učiněn závěr o výlučném zavinění chodce na dopravní nehodě. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že pro takový závěr ani nebyly dány podklady ve výsledku dokazování.
Ve shora uvedené souvislosti poukázal stěžovatel především na základní nedostatek vyšetřování, jenž je dle jeho názoru nutno spatřovat v tom, že vyšetřovatel nepřibral k posouzení příčin dopravní nehody a jejího průběhu znalce z oboru silniční dopravy. Ten měl stanovit zejména rychlost jízdy vozidla bezprostředně před nehodou, aby tak bylo možno posoudit, zda příčinou nehody nebyla nepřiměřená rychlost vozidla řízeného obviněným. Uvedený znalec měl též určit místo střetu, jakož i dobu, kterou by poškozený chodec přiměřeně ke svému věku potřeboval k tomu, aby se dostal z okraje vozovky do místa pozdějšího střetu s vozidlem obviněného. Znalec se měl dále zabývat otázkou, na jakou vzdálenost mohl obviněný spatřit chodce vstupovat do vozovky (s přihlédnutím k daným výhledovým podmínkám), a zda měl možnost na tuto vzdálenost a při zjištěné rychlosti vozidla střetu zabránit. Dle přesvědčení stěžovatele by technický znalec měl pro své závěry dostatečné podklady ve výsledcích ohledání místa dopravní nehody.
Stěžovatel dále zdůraznil, že nelze přehlédnout ani tu závažnou skutečnost, že chodec byl prokazatelně sražen levou přední částí vozidla obviněného. Za předpokladu přecházení chodce zprava do leva by to znamenalo, že chodec nemohl být sražen v okamžiku, kdy teprve vstupoval do jízdního pruhu obviněného, ale musel přejít téměř celou šíři jízdního pruhu a být sražen až uprostřed vozovky.
Podle výtek stěžovatele nevěnoval vyšetřovatel uvedeným otázkám pozornost, a pokud trestní stíhání obviněného pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. ř. za daného nedostatečné zjištěného skutkového stavu zastavil, porušil tím zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o základních zásadách pro dokazování v trestním řízení, a dále v ustanovení §105 odst. 1 tr. ř. o dokazování znalcem, když znalec z oboru silniční dopravy nebyl k věci vůbec přibrán a posouzení některých otázek spadajících do jeho kompetence bylo svěřeno znalcům z jiného oboru (posouzení rychlosti vozidla znalcům z odvětví soudního lékařství). Další porušení zákona spatřuje stěžovatel ve vadném užití ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. v usnesení o zastavení trestního stíhání a v témže usnesení rovněž v §134 odst. 2 tr. ř., pro jeho nepřezkoumatelnost.
Se zřetelem na vytýkané vady proto ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele byl ve prospěch obviněného Mgr. K. Ch. porušen zákon ve shora konstatovaném rozsahu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a shledal, že zákon byl porušen. K tomuto závěru dospěl na základě níže uvedených skutečností.
Povinností vyšetřovatele jako orgánu činného v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.) bylo postupovat v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí a bez návrhu stran objasnit stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Pokud jde o hodnocení důkazů, byl povinen respektovat ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., jež orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyplývá, že vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, není-li skutek, pro který se trestní stíhání vede, trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Podle obsahu spisu měl vyšetřovatel k dispozici výpověď obviněného Mgr. K. Ch., protokol o nehodě v silničním provozu, včetně fotodokumentace a plánku předmětné dopravní nehody, a dále posudek znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kteří provedli pitvu poškozeného J. V., zabývali se posouzením příčin jeho smrti a částečně též mechanismem inkriminovaného střetu. Tyto důkazy byly opatřeny v souladu s trestním řádem a po formální stránce jim nelze vytýkat žádné vady.
Obviněný Mgr. K. Ch. ve své výpovědi uvedl, že v době bezprostředně předcházející dopravní nehodě se rozednívalo, svítilo pouliční osvětlení a viditelnost byla „normální\" (č. l. 24). Na vozidle měl zapnuta tlumená světla. Automobil se pohyboval rychlostí, kterou obviněný odhadoval na 30 - 40 km/hod. K okolnostem střetu s chodcem uvedl, že si nepamatuje, co se dělo v okamžiku těsně před ním. Dle své výpovědi zaregistroval náraz, lekl se a pak začal brzdit. Teprve po vystoupení z vozidla uviděl chodce ležícího na vozovce (č. l. 24). Dle protokolu o nehodě v silničním provozu byly na místě dopravní nehody mj. zadokumentovány brzdné stopy vozidla, střepy na vozovce (z rozbitého světlometu) a krevní kaluž, dále poškození vozidla obviněného, jež je zřejmé i z připojené fotodokumentace. Byly pořízeny rovněž situační snímky místa dopravní nehody v době ohledání a popsáno oblečení poškozeného. Ze závěrů posudku znalců z odvětví soudního lékařství MUDr. V. S. a MUDr. F. V., CSc. následně vyplynulo, že z povahy zranění poškozeného oba znalci usuzovali na náraz směřující na levou stranu těla poškozeného chodce, a že poloha jeho těla po nehodě svědčila o tom, že se chodec v okamžiku nárazu pohyboval zprava do leva z pohledu řidiče vozidla.
Ze spisu je dále patrno, že vyšetřovatel považoval za významnou též okolnost zjištění rychlosti vozidla obviněného v okamžiku střetu s chodcem. Její posouzení ovšem nesprávně uložil znalcům z odvětví soudního lékařství a nikoliv technickému znalci. Poté, kdy shora jmenovaní znalci pod bodem 6) svého posudku uvedli, že o stanovení nárazové rychlosti by bylo možno se pokusit pouze ve spolupráci se znalcem z oboru silniční dopravy, nebyla již tato otázka předmětem dalšího dokazování.
S ohledem na přehled dosud opatřených důkazů, jejichž obsah byl zde stručně konstatován, lze přisvědčit námitkám uplatněným ve stížnosti pro porušení zákona, že posuzovaná věc nebyla objasněna z řady dalších hledisek, nezbytných pro zjištění mechanismu předmětné dopravní nehody. Jde především o určení místa střetu vozidla a chodce a dále o určení směru pohybu chodce ve vozovce do uvedeného místa a zejména o objasnění otázky, po jakou dobu se musel chodec pohybovat v zorném poli řidiče. Jeho schopnost střetu s chodcem zabránit by pak byla závislá jednak na rychlosti řízeného vozidla a jednak na čase, který měl k dispozici od okamžiku, kdy chodce uviděl (nebo mohl uvidět) a kdy bylo zřejmé, že chodec buď směřuje do jeho jízdní dráhy anebo se v ní již nachází (reakční doba). Objasnění uvedených okolností je nezbytné pro posouzení, zda obviněný mohl i při okamžité reakci na chodce (brzděním, změnou směru jízdy) vůbec střetu zabránit či nikoliv. Předmětem zjišťování musí být i okolnost, zda by střet s chodcem byl odvratitelný eventuálně v nižší rychlosti, než byla rychlost skutečně zjištěná. V kladném případě, je nutno stávající rychlost hodnotit i z hlediska její přiměřenosti či nepřiměřenosti dané situaci a okolnostem silničního provozu. Tato poslední otázka je již otázkou právní.
Lze tedy shrnout, že v posuzované trestní věci obviněného Mgr. K. Ch. nebyly objasněny především tyto základní skutečnosti: 1) rychlost vozidla řízeného obviněným v okamžiku nárazu do poškozeného J. V., 2) místo střetu vozidla a poškozeného, 3) pohyb poškozeného chodce ve vozovce /zejména pokud jde o jeho směr vzhledem k ose vozovky, pravděpodobná rychlost chůze a s tím související časové varianty pohybu chodce v zorném poli řidiče/, 4) výhledové poměry z vozidla obviněného v kritickou dobu, 5) možnost obviněného spatřit chodce na takovou vzdálenost, aby byl schopen při včasné reakci střetu s ním zabránit. K posouzení těchto skutečností důležitých pro trestní řízení (§105 odst. 1 věta první tr. ř.) jsou nezbytné odborné znalosti příslušného znalce, a to znalce z oboru dopravy (odvětví silniční doprava), kterého bude nutno k věci usnesením přibrat. Tzv. nálezovou část znaleckého posudku budou tvořit jednak skutečnosti již obsažené ve spise, jednak skutečnosti, jež bude teprve třeba zjistit v rámci doplnění dokazování. Jde zejména o skutečnosti zjištěné v rámci vyšetřovacího pokusu, popř. rekonstrukce předmětné dopravní nehody. Tyto úkony by měly být provedeny za přítomnosti výše uvedeného znalce, přičemž se bude třeba zaměřit na výhledové poměry obviněného a ověření, zda a na jakou vzdálenost mohl při náležité pozornosti věnované řízení chodce ve vozovce uvidět a reagovat na něj. Předmětem zjišťování mohou být i další skutečnosti, jež budou znalec či vyšetřovatel považovat za významné. Může se rovněž ukázat jako nezbytné, aby technický znalec některé své závěry konzultoval se znalci z odvětví soudního lékařství.
Teprve na základě takto doplněného dokazování bude mít vyšetřovatel vytvořeny předpoklady pro to, aby postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. správně zjistil skutkový stav věci a aby mohl posoudit otázku týkající se nejen jednání, ale též případného zavinění obviněného Mgr. K. Ch., jež je základní podmínkou jeho trestní odpovědnosti. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem lze proto považovat podanou stížnost pro porušení zákona za plně důvodnou, neboť zjištěné vady, jimiž bylo zatíženo objasnění posuzované trestní věci, vedly z již konstatovaných důvodů k nesprávnému (resp. předčasnému) rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání.
Nejvyšší soud proto za podmínek §272 tr. ř. podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením vyšetřovatele a v řízení, jež mu předcházelo, byl ve prospěch obviněného Mgr. K. Ch. porušen zákon v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) a §2 odst. 5, 6 tr. ř. V důsledku takto vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud toto usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Písku, současně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§270 odst. 1 tr. ř.).
Bude tedy zapotřebí, aby se vyšetřovatel ve všech shora naznačených směrech věcí znovu zabýval, přičemž v novém řízení o této věci se bude řídit právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem (§270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 6. září 2000
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler