ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.184.2000.1
sp. zn. 3 Tz 184/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného R. M., proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 235/99, a podle §268 odst. 2, §270 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek ustanovení §272 tr. ř., rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 235/99, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §307 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného R. M.
Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 235/99, se d o p l ň u j e o výrok, jímž se podle §307 odst. 3 tr. ř. obviněnému R. M., u k l á d á , aby v průběhu zkušební doby nahradil škodu ve výši 48.711,- Kč poškozené S., a. s., a to na základě dohody o její náhradě, kterou uzavřel s poškozenou dne 9. 12. 1999.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 235/99, bylo podle §307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného R. M. pro skutek spočívající v podstatě v tom,
že v době od 28. 6. 1999 do 30. 6. 1999 a následně pak dne 2. 7. 1999 ve F. - M., jako obstaratel a. s., S., neodvedl finanční sázkové vklady vyinkasované v průběhu 26. a 27. sázkového týdne roku 1999 v částce 33.575,- Kč za 26. sázkový týden a v částce 15.136,- Kč za 27. sázkový týden, a to v rozporu se smlouvou o obstarávání sázkové služby ze dne 10. 5. 1999, kterou se zavázal první pracovní den následujícího sázkového týdne vytisknout finanční výpis - fakturu - a poté do dvacetičtyř hodin vystavit převodní příkaz a odvod uhradit nejpozději třetí den po ukončení sázkového týdne, peníze nezaplatil ani po opakovaných urgencích a dluží tak a. s., S., částku ve výši 48.711,- Kč,
v němž byl spatřován trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle §307 odst. 2 tr. ř. byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 18 měsíců. Toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 2. 2000 (na rozhodnutí je nesprávně uvedeno datum 18. 2. 2000).
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. ve lhůtě uvedené v §272 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky v neprospěch obviněného R. M. stížnost pro porušení zákona. Z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona vyplývá, že okresní soud správně shledal, že v posuzované věci jsou splněny všechny zákonné předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, neboť se jedná o trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby nepřevyšuje pět let odnětí svobody, obviněný se k trestné činnosti doznal, s podmíněným zastavením trestního stíhání souhlasil a s poškozenou obchodní společností a. s., S., uzavřel dne 9. 12. 1999 dohodu o náhradě způsobené škody, přičemž ke dni konání hlavního líčení uhradil část škody ve výši 2.000,- Kč. Ministr spravedlnosti poukázal též na to, že obviněný dosud nebyl soudně trestán ani projednáván pro přestupek, takže okresní soud důvodně dospěl k závěru, že i vzhledem k osobě obviněného a k okolnostem případu lze rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání pokládat za dostačující. Vytýká však, že okresní soud nesprávně opomenul ustanovení §307 odst. 3 tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení je povinností soudu v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uložit obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, aby škodu v průběhu zkušební doby uhradil. Okresní soud však nevzal v úvahu tu skutečnost, že obviněný způsobenou škodu poškozenému zatím neuhradil, když s poškozeným toliko uzavřel dohodu o způsobu její náhrady. Bylo proto obligatorní podmínkou, aby v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uložil obviněnému též podle §307 odst. 3 tr. ř. povinnost tuto škodu nahradit v průběhu zkušební doby, což však soud v rozhodnutí nevyslovil.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 200, sp. zn. 2 T 235/99, byl porušen zákon v ustanovení §307 odst. 3 tr. ř., a aby podle §270 odst. 2 tr. ř. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby o chybějícím výroku rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že k porušení zákona skutečně došlo v tom směru a rozsahu, jak na to přiléhavě poukazuje podaná stížnost pro porušení zákona.
Podle §307 odst. 1 tr. ř. platí, že v řízení o trestném činu na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let, může se souhlasem obviněného soud podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže
a) obviněný se k trestnému činu doznal,
b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
a vzhledem k osobě pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Podle §307 odst. 2 tr. ř. v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se stanoví zkušební doba na 6 měsíců až 2 roky.
Ustanovení §307 odst. 3 tr. ř. pak stanoví, že obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil.
Z obsahu spisu vyplývá, že na obviněného R. M. byla u Okresního soudu ve Frýdku-Místku v posuzované věci podána obžaloba pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl ohrožen uložením trestu odnětí svobody v trvání od 6 měsíců do 3 let.
Nejvyšší soud ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona se především ztotožnil s tím, že v projednávané věci byly splněny všechny formální i materiální podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání předpokládané ustanovením §307 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Je zcela nepochybné, že obviněný je stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let a sám obviněný s podmíněným zastavením trestního stíhání vyslovil souhlas v hlavním líčení konaném dne 24. 1. 2000 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný se k trestnému činu doznal. Pokud jde o splnění podmínky uvedené v §307 odst. 1 písm. b) tr. ř. týkající se odškodnění poškozeného, okresní soud důvodně vycházel z předložené dohody o náhradě škody způsobené posuzovaným trestným činem a jejím splácením, která byla uzavřena mezi obviněným R. M. a poškozenou a. s., S., dne 9. 12. 1999 (č. l. 41 spisu).
Okresní soud též správně dospěl k závěru, že vzhledem k osobě obviněného, který dosud nebyl projednáván ani pro přestupek, ani nebyl soudně trestán, jakož i v zhledem k okolnostem případu (zejména s přihlédnutím k motivaci obviněného a k jeho upřímné lítosti), lze skutečně rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání pokládat za dostačující způsob projednání a rozhodnutí této věci.
Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci byly splněny všechny zákonné podmínky, za nichž lze rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání ve smyslu ustanovení §307 odst. 1 tr. ř.
Okresní soud též v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání správně stanovil zkušební dobu a její délku v trvání 18 měsíců, což odpovídá všem zákonným hlediskům.
Okresní soud však v návaznosti na zákonný předpoklad §307 odst. 1 písm. b) tr. ř., který byl v posuzované věci naplněn tím, že obviněný s poškozeným toliko uzavřel dohodu o náhradě způsobené škody, patrně přehlédl ustanovení §307 odst. 3 tr. ř., jak na to ostatně správně poukazuje stížnost pro porušení zákona. Spočívá-li totiž zákonný předpoklad podmíněného zastavení trestního stíhání v tom, že obviněný uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, jak tomu bylo v této věci, pak je obligatorní součástí rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání výrok, jímž se obviněnému uloží, aby tuto škodu v souladu s uzavřenou dohodou poškozenému v průběhu zkušební doby nahradil.
Z výše uvedeného je zřejmé, že výrok rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného R. M. je neúplný, neboť za situace, kdy obviněný škodu způsobenou trestným činem nenahradil, ani neučinil jiná potřebná opatření k její náhradě, již přímo ze zákona je povinnou součástí rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání výrok, jímž se obviněnému podle §307 odst. 3 tr. ř. ukládá, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil. Je tedy evidentní, že výrok rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je neúplný a tento neúplný výrok je nutno doplnit.
Na základě všech výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl porušen zákon v ustanovení §307 odst. 3 tr. ř., a to ve prospěch obviněného R. M. Je tomu tak proto, že za situace, kdy byly splněny podmínky §307 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., tak bylo nezbytné, aby součástí rozhodnutí byl též výrok, který v napadeném usnesení učiněn nebyl, tedy výrok podle §307 odst. 3 tr. ř. Právě absence tohoto výroku v napadeném usnesení je podstatou porušení zákona ze strany okresního soudu. Proto Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen právě v tom ustanovení, které okresním soudem aplikováno nebylo, ač přímo ze zákona vyplývá, že použito býti mělo. K porušení zákona došlo výlučně ve prospěch obviněného, neboť stanovení povinnosti nahradit způsobenou škodu během zkušební doby podmíněného zastavení je rozhodnutím, které obviněnému rozhodně neprospívá.
S ohledem na to, že byly splněny podmínky ustanovení §272 tr. ř. mohl Nejvyšší soud přistoupit i k tomu, aby uvážil další procesní postup v posuzované věci.
Z ustanovení §270 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že pokud záleží porušení zákona jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat orgánu o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Argumentací a contrario ( „..může ..\") lze dospět k závěru, že zákon nebrání tomu, aby Nejvyšší soud o chybějícím výroku rozhodl sám nebo aby neúplný výrok sám doplnil. Takové vlastní rozhodnutí Nejvyššího soudu ovšem předpokládá, že jsou splněny i podmínky naznačené v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že Nejvyšší soud může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, a nejsou-li zde žádné další zákonné překážky pro takový postup. Na základě výše uvedeného lze argumentací a maiore ad minus (může-li Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušit a pak sám rozhodnout, tím spíše může sám rozhodnout, aniž napadené rozhodnutí zruší) dospět k závěru, že takové vlastní rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit i v případě, kdy napadené rozhodnutí nezruší, tj. bude-li takové rozhodnutí pouze doplněno ve smyslu §270 odst. 2 tr. ř.
Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou splněny výše citované předpoklady aplikace ustanovení §270 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1 tr. ř., a s ohledem na výše již uvedené skutečnosti týkající se naplnění zákonných podmínek podmíněného zastavení trestního stíhání, rozhodl Nejvyšší soud sám tak, že napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 235/99, se doplňuje o výrok, jímž se podle §307 odst. 3 tr. ř. obviněnému R. M. ukládá, aby v průběhu zkušební doby nahradil škodu ve výši 48.711,- Kč poškozené S., a. s., a to na základě dohody o její náhradě, kterou uzavřel s poškozenou dne 9. 12. 1999, když obviněný způsobenou škodu dosud zcela nenahradil.
Poučení: Proti tomu rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 6. září 2000
Předseda senátu:
JUDr. Antonín D r a š t í k