ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.186.2000.1
sp. zn. 3 Tz 186/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. září 2000 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných O. Š., a O. Š., okr. Šumperk, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 2. 2000, č. j. 3 T 122/99-80, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Okresní státní zástupce v Šumperku podal na obviněné O. Š. st. a O. Š. ml. pod sp. zn. 1 Zt 914/99 obžalobu pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jichž se měli dopustit jednáním spočívajícím v tom, že „oba jmenovaní dne 9. 8. 1999 kolem 14.15 hodin napadli na chodbě domu č. p. 147 v obci J. - R., okr. Š., opakovanými údery pěstí do hlavy souseda D. N., čímž mu přivodili zhmoždění čelní, nadočnicové a spánkové oblasti s nutností následné hospitalizace do 12. 8. 1999 na chirurgickém oddělení nemocnice v Jeseníku a nastalou pracovní neschopností do 31. 8. 1999\".
Samosoudce Okresního soudu v Šumperku rozhodl v hlavním líčení dne 24. 2. 2000 usnesením č. j. 3 T 122/99-80 tak, že podle §222 odst. 2 tr. ř. věc obviněných O. Š. st. a O. Š. ml. postoupil Městskému úřadu v Hanušovicích, neboť „nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek\". Toto usnesení nabylo právní moci dne 29. 2. 2000.
Ministr spravedlnosti České republiky proti němu podal ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) stížnost pro porušení zákona v neprospěch obou obviněných.
Ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal především na to, že v posuzované věci byl spolehlivě prokázán fyzický konflikt obviněných O. Š. st. a O. Š. ml. a poškozeného D. N., stejně jako bylo bez pochybnosti prokázáno, že poškozený v rámci tohoto konfliktu utrpěl zranění spočívající v krátkodobém bezvědomí, ve zhmoždění čelní, nadočnicové a spánkové oblasti s podkožními otoky a podlitinami, což mělo za následek jeho pracovní neschopnost do 31. 8. 1999, včetně hospitalizace v době od 9. 8. do 12. 8. 1999. Stěžovatel dále namítl, že závěr samosoudce Okresního soudu v Šumperku o tom, že nelze vyloučit, že zranění poškozeného bylo způsobeno jediným úderem, nemá oporu v dosud provedeném dokazování, neboť nebyl vyžádán znalecký posudek z oboru zdravotnictví, zejména k posouzení otázky, zda zranění poškozeného mohlo být způsobeno pouze jedním úderem, jak připustil soud ve svém rozhodnutí, nebo bylo způsobeno více údery. Dle názoru stěžovatele jde o zjištění významné okolnosti, neboť pokud by se jednalo o jediný úder, pak by zranění poškozeného způsobil nepochybně pouze obviněný O. Š. st., který nevyloučil, že poškozeného mohl udeřit. Stěžovatel současně vyslovil přesvědčení, že i kdyby účast obviněného O. Š. ml. na fyzickém napadení a zranění poškozeného byla zpochybněna nebo zcela vyloučena, nemůže být tato skutečnost - při vyloučení pochybnosti o příčině zranění poškozeného, jeho charakteru a závažnosti - důvodem k postoupení věci k projednání jako přestupek, neboť právě s ohledem na povahu zranění poškozeného, zakládá alespoň jednání obviněného O. Š. st. zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
S přihlédnutím ke všem shora konstatovaným důvodům má stěžovatel za to, že okresní soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a dosavadní důkazy náležitě nezhodnotil a jeho rozhodnutí o postoupení věci k projednání jako přestupek se jeví jako přinejmenším předčasné. Porušení zákona ve prospěch obou obviněných je dle stěžovatele nutno spatřovat jednak v porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o dokazování, dále ve vadném použití ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci, a to ve vztahu k ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. o trestném činu výtržnictví a §221 odst. 1 tr. zák. o trestném činu ublížení na zdraví. Proto v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl ve shora uvedeném rozsahu ve prospěch obviněných O. Š. st. a O. Š. ml. porušen zákon. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a poté, aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Povinností soudu jako orgánu činného v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.) bylo postupovat v projednávané věci v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí a bez návrhu stran objasnit stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněných. Pokud jde o hodnocení důkazů, byl soud povinen respektovat ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., jež orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.
Nejprve je třeba uvést, že Okresní soud v Šumperku ve věci provedl poměrně rozsáhlé a rámec přípravného řízení podstatně přesahující dokazování, jež není po formální stránce zatíženo žádnými vadami. Na základě vyhodnocení provedených důkazů pak učinil skutkové a právní závěry, které v odůvodnění napadeného usnesení stručně shrnul tak, že k předmětnému konfliktu mezi obviněnými a poškozeným v inkriminovanou dobu skutečně došlo. Dle závěrů soudu měl tento konflikt povahu vzájemného napadení, zejména pokud jde o jednání obviněného O. Š. st. a poškozeného. Podíl obviněného O. Š. ml. na celé záležitosti soud označil za „velmi pochybný\", avšak současně vzal za prokázáno, že i tento obviněný do konfliktu zasahoval. Po vyhodnocení výše uvedených skutečností, ve vztahu k objektivnímu lékařskému nálezu u poškozeného, pak soud dovodil, že jednání obviněných není trestným činem, ale mohlo by být jiným orgánem kvalifikováno jako přestupek. Tento právní závěr jej vedl k postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř.
I když odůvodnění napadeného usnesení nebyla věnována náležitá pozornost a z hlediska ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. je možno považovat toto odůvodnění za příliš stručné a tedy obtížně přezkoumatelné, nelze na druhé straně zjištění okresního soudu považovat za nesprávná, tj. učiněná v rozporu se zásadami obsaženými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a vadami nejsou zatíženy ani z nich vyplývající právní závěry.
Okresnímu soudu nelze vytýkat, že při zjišťování skutkového stavu nevycházel ze svědeckých výpovědí poškozeného D. N. a jeho manželky M. N., a přihlížel k nim jen potud, jestliže byly tyto výpovědi objektivizovány dalšími ve věci provedenými důkazy. Jde především o způsob a intenzitu napadení poškozeného ze strany obviněných a s tím související následky. Podle výše uvedených svědků spočíval předmětný incident v intenzivním fyzickém napadání poškozeného oběma obviněnými, kteří mu měli zasadit větší počet úderů, směřujících zejména vůči jeho hlavě. Dle svědecké výpovědi D. N. hned první úder pěstí, který mu měl zasadit obviněný O. Š. st., vedl ke ztrátě jeho vědomí. Když se probral, pokračovali oba obvinění v masivním bití jeho osoby, jež svědek charakterizoval takto: „V tom omámení, když jsem se probíral, tak si uvědomuji, že mě mlátili jak starý Š., tak mladý, mlátili mě hlava nehlava, kolik ran jsem schytal nevím, bylo jich určitě hodně.\" (č. l. 25).
Výpovědi poškozeného však naprosto neodpovídá objektivní popis utrpěných poranění uvedených v lékařské zprávě z 11. 8. 1999, podle níž byl zjištěn jen podkožní krevní výron na hlavě (č. l. 7). Ostatní zranění poškozeného, a to podezření na otřes mozku (resp. otřes mozku I. stupně), zhmoždění čelní, nadočnicové a spánkové oblasti, byla diagnostikována, jak to vyplývá z lékařských zpráv MUDr. V. a prim. MUDr. N. (č. l. 3), na základě subjektivních informací poškozeného, jež udával krátkodobé bezvědomí a palpační (pohmatovou) bolestivost čelní, spánkové a nadočnicové části hlavy. S touto diagnózou pak souvisela otázka stanovení délky pracovní neschopnosti. Podle lékařské zprávy během hospitalizace poškozeného nedocházelo k nárůstu bolesti, pacient se cítil dobře a rovněž neurologický nález byl shledán „v normě\" (č. l. 3). Podle výpovědí svědků A. F. a Š. F., kteří viděli poškozeného bezprostředně po údajném intenzivním napadení ze strany obviněných, nebylo na poškozeném vidět žádné zranění ani rozrušení. Podle těchto svědků se poškozený zdržel v domě kratší dobu, pak vyšel s manželkou před dům, kde nastoupili do auta, v němž až do příjezdu policie kouřili (č. l. 66, 67).
Podle §221 odst. 1 tr. zák. se trestného činu ublížení na zdraví dopustí pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví. Trestní zákon pojem ublížení na zdraví blíže nevykládá. Podle judikaturou ustálené praxe se za ublížení na zdraví považuje takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Přitom ne každá porucha zdraví musí být ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona. Za takovou poruchu se obvykle nepovažují přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky, nepatrné ranky a pod.
Pokud v projednávané věci okresní soud nepřehlédl rozpory ve výpovědi poškozeného, týkající se nejen okolností a intenzity údajného útoku na jeho osobu, ale též rozpory mezi touto výpovědí a výpověďmi dalších svědků (jak bude ještě dále projednáno), nelze mu vytýkat, že z této výpovědi (o jejíž hodnověrnosti bylo možno pochybovat) nevycházel a v důsledku toho nedovodil, že poškozený při inkriminovaném konfliktu utrpěl zranění, jež by svou kvalitou (charakterem, závažností) mělo povahu ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. Samotný (objektivně zjištěný) podkožní krevní výron na hlavě není poruchou zdraví dosahující významu předpokládaného citovaným ustanovením zákona.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném se dopustí mj. hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného. Objektem uvedeného trestného činu je zájem společnosti na ochraně klidného občanského soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek.
Podle svědeckých výpovědí A. Š. a B. F., předcházel konfliktu mezi obviněnými a poškozeným D. N. pokus poškozeného o násilný vstup do bytu rodiny Š. (č. l. 31, 32, 33). Výpovědím uvedených svědků, že iniciátorem konfliktu byl poškozený, přisvědčují rovněž svědecké výpovědi A. F. a Š. F. (č. l. 66, 67). V daném případě proto mohl okresní soud stěží dovodit, že obvinění jednali vůči poškozeném v tzv. výtržnickém úmyslu (tj. směřujícím k hrubé neslušnosti nebo výtržnosti napadením jiného), a že tedy naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Okresnímu soudu lze v dané souvislosti ovšem vytknout, že se jednáním obviněných, zejména obviněného O. Š. st., blíže nezabýval i z hlediska ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně, neboť domovní svoboda (v daném případě uživatele bytu) je zaručena v čl. 12 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České republiky. Za stavu, kdy ovšem okresní soud dovodil, že v jednání obviněných nelze spatřovat trestný čin (trestné činy) z jiných důvodů, nemá konstatovaná vada zásadní význam, neboť i v případě postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř., je možno v budoucím řízení o přestupku věc zkoumat ze shora naznačených hledisek, když podle §2 odst. 2 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, přestupkem není jednání, jímž někdo přiměřeným způsobem odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem.
S přihlédnutím ke všem skutečnostem, jež byly podrobně rozvedeny výše, Nejvyšší soud neshledal v napadeném rozhodnutí ani v jemu předcházejícím řízení existenci tak závažných a podstatných vad, pro které by nemohlo toto rozhodnutí obstát, a na jeho právní moci by nebylo možno trvat, neboť by to bylo v rozporu se zásadou spravedlivého a správného rozhodování. V uvedeném smyslu je za p o r u š e n í z á k o n a nutno zásadně považovat vážnější nesoulad rozhodnutí především s ustanovením trestního zákona, trestního řádu i porušení jiných zákonů trestněprávní povahy a v návaznosti na ně i jiných právních předpisů.
Nejvyšší soud proto podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl, neboť zákon ve vytýkaném ani jiném směru porušen nebyl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 13. září 2000
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler