ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.263.2000.1
sp. zn. 3 Tz 263/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného V. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 8. 2000, sp. zn. 2 To 826/2000, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 282/99, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek §272 tr. ř., rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 8. 2000, sp. zn. 2 To 826/2000, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), c) a §260 tr. ř. ve prospěch obviněného V. D.
Toto usnesení se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 7. 2000, č. j. 1 T 282/99-111, byl obviněný V. D. uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že "dne 30. 10. 1998 kolem 01.30 hod. v O., na S. ul., společně s odsouzeným I. B. a s dalším pachatelem násilím vytlačil vstupní dveře domu č. 17 a vypáčil dveře do sklepního prostoru kam vnikl, který prohledal za pomoci svítilny s cílem zde odcizit předem nespecifikovaný druh a množství předmětů, když záměr se mu nepodařilo uskutečnit, když byl společně s odsouzeným a dalším pachatelem na místě zadržen příslušníky Městské policie Olomouc." Podle §247 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl za podmínek §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ve výroku o trestu zrušen trestní příkaz Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 1998, sp. zn. 1 T 223/98, včetně všech rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný V. D., rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 14. 8. 2000, sp. zn. 2 To 826/2000, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 8. 2000 (§140 odst. 1 písm. a/, §141 odst. 2 věta druhá tr. ř.).
Ministr spravedlnosti České republiky podal podle §266 odst. 1 tr. ř. dne 8. 11. 2000, tj. ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. ř., proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona.
Ve svém mimořádném opravném prostředku vyslovil názor, že závěr učiněný krajským soudem ohledně nutnosti zrušení rozsudku soudu I. stupně odpovídá ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., když se Okresní soud v Olomouci náležitě nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. V dané souvislosti poukázal především na to, že bez dalšího nelze odmítnout obhajobu obviněného V. D., spočívající v tvrzení, že do domu, kde byl později zadržen orgány městské policie, nešel krást, ale doprovázel tam ženu jménem E., která měla v domě bydlet. Na druhé straně však stěžovatel namítl, že se v posuzovaném případě nelze s napadeným rozhodnutím souhlasit v tom směru, že pro náležité objasnění věci je zapotřebí její vrácení až do stadia přípravného řízení. Podle jeho přesvědčení přichází použití ustanovení §260 tr. ř. v úvahu jen v těch případech, kdy jde o obtížné a rozsáhlé došetření skutečností důležitých pro náležité objasnění věci, tedy za stavu, kdy odvolací soud zjistí, že věc je objasněna tak nedostatečně, že ani opakování hlavního líčení by zřejmě nemohlo vést k nápravě. V předmětném případě však krajský soud dospěl k závěru, že obhajobu obviněného je třeba ověřit výslechem pouze několika svědků, jejichž osoby bude nejprve třeba vypátrat. Jde tedy o úkony, které v součinnosti s orgány policie může bez obtíží provést soud prvního stupně. Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebyl s ohledem na neúplné dokazování v napadeném rozsudku správně zjištěn skutkový stav, měl po zrušení tohoto rozsudku rozhodnout o vrácení věci soudu prvního stupně s pokyny k doplnění důkazního řízení. Pokud však postupoval podle §260 tr. ř., pro jehož užití nebyly z výše uvedených důvodů podmínky, porušil zákon jednak v tomto ustanovení a dále v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., jež vymezuje postup soudu druhého stupně v řízení o odvolání. Poněvadž i dle názoru stěžovatele nebyla předmětná věc řádně objasněna, došlo k porušení zákona rovněž v řízení napadenému usnesení předcházejícím, a to v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o dokazování.
V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon ve shora konstatovaném rozsahu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a poté podle §270 odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby předmětnou věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Nejprve je třeba uvést, že soud I. stupně provedl ve věci po formální stránce bezchybné dokazování a postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. zjistil, výše popsaný skutkový stav, tj. že obviněný V. D. spolu s I. B. a dalším pachatelem v inkriminovanou dobu za použití násilí (vloupáním) vnikli do domu č. 17 na S. ulici v O., a do jeho sklepních prostor, v úmyslu odcizit zde různé nespecifikované věci, přičemž tento záměr se jim nepodařilo uskutečnit, když byli na místě zadržení příslušníky Městské policie v Olomouci. Po právní stránce soud předmětný skutek kvalifikoval jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že soud za základ svých skutkových zjištění učinil především obsah svědeckých výpovědí D. P., P. P. a dále M. M., J. P., J. P. a M. S. První dva z uvedených svědků v přípravném řízení i v řízení před soudem vypověděli, že z okna svého bytu na S. ulici č. 14 viděli tři muže vniknout do jednoho z domů na téže ulici a vzápětí viděli světlo baterky v jednom ze sklepů. Dle svědků stejní tři muži po odchodu z prvního domu vypáčili dveře do domu č. 17., v jehož sklepě se později též rozsvítilo světlo baterky. Přivolaní příslušníci Městské policie v Olomouci (čtyři další shora uvedení svědci) ve sklepních prostorách domu č. 17 následně zadrželi obviněného V. D. a další dvě osoby - I. B. a F. O. Podle výpovědí těchto policistů, ihned na místě činu jeden ze zadržených na dotaz, co ve sklepě dělají, uvedl, že do sklepa "šli na kola". Dle svědka stržm. M. M. (č. l. 95) měl obviněný V. D. v ruce svítilnu.
S ohledem na výše uvedené svědecké výpovědi, které nebyly v rozporu ani s dalšími důkazy provedenými ve věci, soud I. stupně neuvěřil obhajobě obviněného V. D., že jeho přítomnost na místě činu nebyla motivována úmyslem odcizit věci, ale vypůjčit si peníze od blíže nespecifikované ženy, která měla v domě bydlet. Ze stejných důvodů nepovažoval soud za věrohodné ani výpovědi I. B. a F. O., mezi nimiž a výpovědí obviněného je celá řada rozporů.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který konal řízení o odvolání obviněného, byl v tomto řízení povinen postupovat podle §254 odst. 1 tr. ř., jež stanoví, že nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Za podmínek §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. může pak napadený rozsudek zrušit pro vady, spočívající zejména v nejasnosti nebo neúplnosti jeho skutkových zjištění anebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a dále vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění věci je třeba důkazy opakovat, popř. provádět důkazy další.
Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že neúplnost skutkových zjištění soudu I. stupně spatřoval v tom, že se dostatečně nevypořádal s obhajobou obviněného, že se v rozhodující době dostal do domu, když doprovázel ženu, "o niž pouze věděl či důvodně předpokládal, že bydlí v domě, kde byl později zadržen, .. a že se jmenuje E." (str. 3 napadeného rozhodnutí). K ověření pravdivosti těchto tvrzení obviněného považoval odvolací soud za nezbytné ověřit podle seznamu nájemníků v inkriminovaném domě, zda tam taková osoba bydlí, popř. ke zjištění její totožnosti vyslechnout pracovníky restaurace, ve které se měl obviněný s uvedenou ženou předtím zdržovat ve společnosti dalších osob, jež se pokusil identifikovat v odvolacím řízení. V případě, že by se podařilo tyto osoby zjistit, bylo by dle odvolacího soudu namístě je k obhajobě obviněného též vyslechnout, zejména pak v zájmu zjištění totožnosti ženy, o které obviněný hovořil.
Ve shora uvedené souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve připomenout základní zásady pro dokazování, obsažené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z nich vyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran musí stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Jejich povinností dále je hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Jak již bylo konstatováno, soud I. stupně se výše uvedenými zásadami řídil a na základě již zmiňovaných svědeckých výpovědí správně zjistil, že do inkriminovaného domu vnikli současně tři muži a krátce poté byli v jeho sklepních prostorách zadrženi rovněž tři muži, mezi nimi též obviněný V. D. O možné existenci případné čtvrté osoby, o níž se v hypotetické rovině v napadeném usnesení zmiňuje odvolací soud, nesvědčí žádný z provedených důkazů. Konečně i jeden ze zadržených - I. B. před soudem sice vypověděl, že do domu vstoupil jen s F. O. a obviněný přišel až za nimi, avšak současně uvedl, že žádná další osoba tam nebyla (č. l. 108). Všechny uvedené okolnosti vzal soud I. stupně v úvahu. S přihlédnutím k ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. mu nelze vytýkat, že obviněnému a jeho společníkům neuvěřil tam, kde se jejich výpovědi dostávali do rozporu s většinou ostatních důkazů. Zjištěné logice skutkového děje neodporuje ani charakteristika osoby obviněného V. D., jež byl v minulosti vícekrát pro trestné činy krádeže odsouzen.
K potřebě doplnění dokazování ověřením obhajoby obviněného, jak to v napadeném rozhodnutí zdůrazňuje odvolací soud, je třeba uvést, že obviněný ve své výpovědi nejprve uváděl, že do domu šel sám, když žena jménem E., se kterou se předtím seznámil v baru, opustila toto zařízení před ním a nechala mu otevřené domovní dveře. Obviněný na ni měl čekat na chodbě domu, kde posléze usnul a teprve po probuzení sešel do sklepa (č. l. 39). V řízení před odvolacím soudem doplnil své odvolání o vyjádření, z něhož vyplývá, že do domu nešel sám, jak původně tvrdil, ale ve společnosti jemu dříve neznámé ženy, která měla v domě bydlet. V domě mu žena řekla, aby na ni počkal. Po jejím odchodu si všiml otevřených dveří do sklepa a poté přišli policisté, kteří jej zadrželi. Obě verze obviněného si tedy zásadně odporují a obě jsou navíc v rozporu i s výpovědí F. O., dle něhož do inkriminovaného domu šli všichni společně.
Jestliže odvolací soud dopěl k závěru, že i za shora popisovaného stavu bude přesto nezbytné objektivizovat pravdivost tvrzení obviněného prováděním dalších důkazů, měl především předtím požádat obviněného, aby konstatované rozpory vysvětlil, anebo aby v rámci své výpovědi se k nim přinejmenším vyjádřil. Teprve na základě tohoto postupu provedeného v souladu s ustanovením §263 odst. 6 tr. ř. mohl odvolací soud odpovědně zvážit, zda vůbec bude potřebné (s přihlédnutím k ostatním ve věci provedeným důkazům) v uvažovaném směru a rozsahu dokazování doplňovat či nikoliv. I nutnost ověření obhajoby obviněného je ovšem vymezena ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., tj. že je třeba zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro dané rozhodnutí. V posuzovaném případě to znamená, že se odvolací soud měl nejprve vypořádat s protichůdnými verzemi obviněného o tom, zda se v kritickou dobu dostal do domu v doprovodu tam údajně bydlící ženy nebo bez její společnosti. Teprve potom mohl učinit odpovědný závěr, zda ve věci ještě mohou existovat takové skutkové okolnosti, relevantní z hlediska §2 odst. 5 tr. ř., jež by se z tohoto důvodu mohly, resp. měly, stát předmětem dalšího dokazování. Pouze v prvém případě by bylo možno do určité míry považovat požadavky odvolacího soudu na doplnění dokazování ke zjištění totožnosti uvedené osoby a jejího výslechu, popř. v této souvislosti též zjištění a výslechu dalších osob uvedených v napadeném rozhodnutí, za důvodné a opodstatněné.
Za tohoto stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil, aniž by předtím postupoval shora naznačeným způsobem, je toto rozhodnutí přinejmenším předčasné a v tomto smyslu je vadné. Rovněž postup podle §260 tr. ř., jímž odvolací soud rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření nelze považovat za správný. Podle citovaného ustanovení zákona tak může odvolací soud postupovat jen v případech, jestliže věc nebyla náležitě objasněna. Předmětný procesní postup (vrácení věci až do přípravného řízení) je ovšem podmíněn tím, že zpravidla musí jít o obtížné a náročné došetření skutečností důležitých pro rozhodnutí, které by soud I. stupně nemohl provést rychleji než státní zástupce. Je též třeba, aby odvolací soud při vrácení věci do uvedeného procesního stadia domyslel důsledky nařízeného doplnění řízení, které mohou nastat po došetření věci, a to jak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci, tak i z hlediska právního posouzení skutku. Uvedený postup je proto namístě především tam, kde nedostatky v objasnění věci jsou natolik závažné, že je možno mít důvodné pochybnosti o tom, zda vůbec po došetření věci bude podána nová obžaloba. V předmětné trestní věci uvedené podmínky zjevně splněny nebyly, neboť případné doplnění dokazování se týká jednoho až několika svědků, přičemž soud I. stupně by při zjišťování jejich totožnosti postupoval v součinnosti s orgány Policie ČR, a nejdříve jejich prostřednictvím zjistil, zda s ohledem na minimální počet identifikačních prvků, udávaných obviněným a značný časový odstup od doby činu, jde o důkazy vůbec proveditelné.
S přihlédnutím ke všem skutečnostem, jež jsou podrobně rozvedeny výše, Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 8. 2000, sp. zn. 2 To 826/2000, byl porušen zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. b), c) a §260 tr. ř. a též v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., když k vadám výroku napadeného usnesení došlo v důsledku vadně provedeného odvolacího přezkumu. K porušení zákona došlo ve prospěch obviněného V. D., jenž byl postupem odvolacího soudu neoprávněně zvýhodněn. V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud za podmínek §272 tr. ř. napadené usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Podle §270 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předmětná trestní věc se tak vrací do stadia, kdy bude odvolací soud znovu rozhodovat o odvolání obviněného V. D. proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 7. 2000, č. j. 1 T 282/99-111. Bude zapotřebí, aby se věcí znovu zabýval ve všech směrech shora uvedených v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména aby v souladu s ustanovením §263 odst. 6 věta druhá tr. ř. před rozhodnutím o odvolání vyslechl obviněného Vladimíra Dopitu k rozporným verzím jeho obhajoby. V novém řízení o této věci se krajský soud bude řídit právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem (§270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
V Brně dne 19. prosince 2000