ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1031.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1031/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci nezletilé M. L., zastoupené opatrovníkem, dcery V. P. L. a zemřelého V. L., o schválení úkonu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. Nc 229/98, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2000, č.j. 24 Co 457/99-29, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením v záhlaví označeným k odvolání matky a opatrovníka nezletilé potvrdil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. října 1998, č.j. Nc 229/98-16, jímž bylo pro ztrátu procesní způsobilosti otce řízení zastaveno, s odůvodněním, že v důsledku otcova úmrtí, k němuž došlo před rozhodnutím soudu o schválení úkonu za nezletilou - přijetí daru za nezletilou podle darovací smlouvy, uzavřené mezi otcem a nezletilou, jejímž předmětem je převod nemovitostí, se nemovitosti staly předmětem dědictví po zemřelém otci nezletilé a nelze s nimi proto disponovat jiným způsobem než v rámci dědického řízení; proto nemohou být ani předmětem darovací smlouvy, neboť darovací smlouva platně nevznikla.
Matka v podaném dovolání, jež opírá o ustanovení §241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř., vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Občanský soudní řád tak činí v ustanoveních §237, §238a a §239 o.s.ř.
Dovolání v této věci směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrzeno. Z hlediska přípustnosti dovolání přichází v úvahu ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ či §239 odst. 1, 2 o.s.ř., podle nichž je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, resp. proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě nejde o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu; odvolací soud rovněž přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu usnesení nevyslovil (dovolatelka ostatně takový návrh před vydáním potvrzujícího usnesení ani nepodala).
Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému usnesení ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a protože nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu, nýbrž proto, že otec ztratil způsobilost být účastníkem řízení, může být dovolání přípustné pouze, jestliže by usnesení odvolacího soudu trpělo některou z vad uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. K takovýmto vadám dovolací soud přihlédne vždy z úřední povinnosti. Dovolatelka je však nevytýká a ani odvolací soud neshledal, že by některý v tomto ustanovení uvedený předpoklad přípustnosti dovolání byl dán, ať už by se týkal soudu (písm. a/, g/), účastníků (písm. b/, c/, f/), věci (písm. d/) nebo návrhu na zahájení řízení (písm. e/). Námitky dovolatelky ve skutečnosti představují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., k němuž však dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení §238, §238a či §239, což v posuzované věci, jak již bylo vysvětleno, splněno není.
Protože usnesení odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. postiženo a protože z hlediska ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. proti němu není dovolání přípustné, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání dovolatelky, aniž by se mohl zabývat jeho důvodností, podle ustanovení §243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2000
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková