ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1198.98.1
30 Cdo 1198 / 98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Julie Muránské, JUDr. Juraje Malika, JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka, v právní věci navrhovatelky H. H., zastoupené advokátkou, proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o vdovský důchod, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 16 Ca 45/97, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 1998, č.j. 1 Cao 30/98-40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 12. 12. 1996, č. 345 526 102, zamítla navrhovatelčinu žádost o obnovu vdovského důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení §68 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že o nárocích na důchody, které vznikly před l. 1. 1996 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před l. l. 1996, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne s odchylkami dále uvedenými podle předpisů platných před 1. 1. 1996. Vzhledem k tomu, že o navrhovatelčině nároku bylo již rozhodnuto rozhodnutím ze dne 23. 8. 1993 dle §56 zákona č. 100/1988 Sb., nevztahuje se na ni ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., pokud jde o výši vdovského důchodu a výši souběhu. Tento případ není vyjmenován v odchylkách.
Dalším rozhodnutím ze dne 6. 5. 1997, č. 345 526 102, Česká správa sociálního zabezpečení zamítla navrhovatelčinu žádost o vdovský důchod podle ustanovení §93 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. s tím, že předchozí označené rozhodnutí se tím mění co do odůvodnění. V něm uvedla, že souběh nároků na výplatu důchodů, k němuž došlo před 1. lednem 1996 nebo k němuž nedošlo proto, že se důchod nevyplácel, avšak nárok na důchod trval, se posuzuje po 31. prosinci 1995 podle předpisů platných před 1. lednem 1996 a to i když po 31. prosinci 1995 dojde k zániku nároku na výplatu na některý z těchto důchodů, pokud nárok na tento důchod trval. Rozhodnutím ze dne 23. 8. 1993 byl navrhovatelce zamítnut nárok na výplatu vdovského důchodu, neboť samotná výše starobního důchodu již přesahovala maximální částku, stanovenou dle ustanovení §56 zákona č. 100/1988 Sb. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nelze navrhovatelce vdovský důchod přiznat.
K opravnému prostředku navrhovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. července 1997, č.j. 16 Ca 45/97-25, rozhodnutí odpůrkyně ze dne 12. 12. 1996, č. 345 526 102, ve znění pozdějšího rozhodnutí ze dne 6. 5. 1997 téhož čísla potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že navrhovatelce byl přiznán starobní důchod od 21. 3. 1991 v částce 2.729,- Kč (měsíčně), od 6. 7. 1993 jí byl přiznán vdovský důchod podle ustanovení §45 zákona č. 100/1988 Sb. s tím, že výplata nenáležela, neboť výše starobního důchodu navrhovatelky činila 3.156,- Kč (měsíčně), společně se státním vyrovnávacím příspěvkem 220,- Kč (měsíčně) celkem 3.376,- Kč (měsíčně), a že rozhodnutím ze dne 23. 8. 1993 odpůrkyně zamítla navrhovatelce nárok na výplatu vdovského důchodu podle ustanovení §56 zákona č. 100/1988 Sb.
V odůvodnění uvedl, že se navrhovatelka domáhá nároku na výplatu vdovského důchodu při současném pobírání starobního důchodu. Souběh nároků na důchody je upraven v ustanovení §93 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., z něhož vyplývá, že jedná-li se o dva nebo více důchodů přiznaných před 1. lednem 1996, na něž nárok nepřetržitě trvá, avšak některý z nich se nevyplácel, posuzuje se tento souběh podle dosavadních předpisů. Úhrn důchodů lze v těchto případech poskytnut pouze do nejvyšších výměr platných k 31. prosinci 1995. Navrhovatelce byl přiznán vdovský důchod od 6. 7. 1993 a tento nárok nepřetržitě trval; důchod jí pouze nebyl vyplácen, neboť přesahoval hranici 2.800,- Kč, stanovenou ustanovením §56 odst. 2 písm. d/ zákona č. 100/1988 Sb. Proto nelze převzít navrhovatelčin názor, že je třeba její případ posuzovat podle ustanovení §69 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., protože toto ustanovení se týká nároku na důchody, jejichž podmínky stanovené tímto zákonem byly splněny před tímto dnem a nezakládaly nárok na důchody podle dříve platných předpisů, pokud není dále stanoveno jinak. Navrhovatelka však nárok na důchod splňovala, ten jí byl i přiznán, pouze z uvedeného důvodu nebyla realizována jeho výplata. Rovněž nelze převzít navrhovatelčin názor, že rozhodnutí odpůrkyně je v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (Ústavního zákona č. 23/1991 Sb.), neboť nejde o případ, kdy by navrhovatelka neměla stejná práva jako jiní občané, o jejichž nárocích se rozhoduje stejně jako o nároku jejím, ani s čl. 30, když navrhovatelka má zajištěny životní potřeby pobíráním starobního důchodu a nelze její situaci chápat tak, že je v hmotné nouzi a má proto právo na pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, kdy se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i právními závěry soudu prvního stupně. V odůvodnění uvedl, že navrhovatelka dne 26. 8. 1996 požádala o obnovení výplaty vdovského důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb. jako poživatelka starobního důchodu, přiznaného jí od 21. 3. 1991. Nárok na vdovský důchod vznikl navrhovatelce dne 6. 7. 1993 a od tohoto data jí také byl podle ustanovení §45 zákona č. 100/1988 Sb. přiznán; nebyl jí vyplácen pro souběh se starobním důchodem, který byl vyšší, než činila ze zákona nejvyšší výměra úhrnu důchodů (§56 odst. 2, 3 zákona č. 100/1988 Sb.). Proto také byla odpůrkyní rozhodnutím ze dne 23. 8. 1993 navrhovatelčina žádost o výplatu vdovského důchodu zamítnuta.
Navrhovatelce však nevznikl nárok na výplatu vdovského důchodu ani podle zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění. Její nárok nutno posuzovat podle ustanovení §93 odst. 2 cit. zákona, podle něhož souběh nároků na výplatu důchodů, k němuž došlo před 1. lednem 1996, nebo k němuž nedošlo proto, že se důchod nevyplácel, avšak nárok na důchod trval, se posuzuje po 31. prosinci 1995 podle předpisů platných před 1. lednem 1996, a to i když po 31. prosinci 1995 dojde k zániku nároku na výplatu na některý z těchto důchodů, pokud nárok na tento důchod trval. Z toho plyne, že dříve platná zákonná maxima při souběhu nároků na důchody či jejich výplatu zůstala u důchodů přiznaných podle dřívějších předpisů zachována. Souběh nároků navrhovatelky na výplatu starobního a vdovského důchodu, k němuž došlo před 1. lednem 1996, se i po 31. prosinci 1995 posuzuje podle předpisů platných před 1. lednem 1996, tedy podle zákona č. 100/1988 Sb. Přestože nárok navrhovatelky na vdovský důchod, tedy na dávku jako takovou, trval i po 31. prosinci 1995, nárok na výplatu dávky nemá. Citované zákonné ustanovení je jednoznačné a výjimky z něho zákon nepřipouští.
Ohledně navrhovatelkou opakovaných námitek o rozporu rozhodnutí s čl. 1 a 30 Listiny základních práv a svobod se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, na nějž odkázal.
Za mylný pokládá navrhovatelčin názor, že ustanovení §93 odst. 2 zákona č. 155/1955 Sb. zakládá nerovnost mezi vdovami a vdovci, jež zvýhodňuje. Z hlediska nároku na výplatu důchodu je právní postavení vdov a vdovců stejné. Citované ustanovení platí pro souběh nároků na výplatu důchodů obecně a vztahuje se proto i na souběh nároků na výplatu starobního a vdoveckého důchodu přiznaného podle dřívějších předpisů. I podle zákona č. 100/1988 Sb. platilo pro nárok na výplatu vdoveckého důchodu obdobně ustanovení o nároku na výplatu vdovského důchodu (§56 odst. 6), tedy včetně nejvyšší výměry úhrnu vyplácených důchodů při souběhu nároků na jejich výplatu, i ustanovení o tom, že se vdovský důchod - a tudíž i vdovecký - nevyplácí, přesahuje-li úhrn důchodů přípustnou nejvyšší výměru (§56 odst. 2, 3).
Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, když odvolací soud nesdílí názor navrhovatelky, že ustanovení §93 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. je v rozporu s čl. 1 a 30 Listiny základních práv a svobod, vyslovil podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání.
V podaném dovolání, jež opírá o ustanovení §241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (správně §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), navrhovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru. Opakuje názor, že ustanovení §93 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. je v rozporu s čl. 1, 3 a 30 Listiny základních práv a svobod. Ovdověla v době, kdy byl souběh starobního a vdovského důchodu do výše 2.800,- Kč podle tehdy platného zákona č. 100/1988 Sb. Zákonem č. 155/1995 Sb. došlo ke zrušení hranice souběhu dvou důchodů, avšak nikoli zpětně. Citované ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. diskriminuje postavení vdov, kterým vznikl souběh nároků na výplatu důchodů před účinností tohoto zákona. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 věta první o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Přípustnost dovolání je v dané věci založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání (§239 odst. 1 věta první o.s.ř.). Tímto výrokem - ve spojitosti s odůvodněním rozhodnutí - je současně vymezen i dovolací důvod. Pokud odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s posouzením určité právní otázky, vymezil tím závazně dovolací důvod a tímto důvodem je vázán jak dovolatel, tak dovolací soud. Dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je tedy v dané věci přípustné, a to v rozsahu té otázky, pro jejíž řešení bylo připuštěno.
Jak již bylo vyloženo, dovolatelkou uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., který je ostatně možno jako jediný - odhlédne-li se od dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - užít v případě, že přípustnost dovolání se odvíjí z ustanovení §239 o.s.ř. - předpokládá omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se pak jedná tehdy, jestliže buď soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže aplikoval sice správný předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Výtky, obsažené v dovolání navrhovatelky, vztahující se k tomu, jak odvolací soud aplikoval ustanovení §93 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., nepřináší nic, co by správnost již popsaných úvah odvolacího soudu zvrátilo. O správnosti užití citovaného ustanovení nemá pochyb ani dovolatelka, poukazujíc na jeho domnělý rozpor s čl. 1, 3 a 30 Listiny základních práv a svobod. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť ustanovení §93 odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb. upravuje samo o sobě toliko postup při zániku nároku na výplatu důchodů při souběhu nároků na důchody v časovém vymezení zde uvedeném; v tom, že citované ustanovení neupravuje nároky na výplatu důchodů ve větší šíři, nelze spatřovat rozpor s dovolatelkou označenými články Listiny základních páv a svobod.
Proto je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolání je nutno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu pokládat za správný (§243b odst. 1 o.s.ř.). Protože pak nebyly zjištěny (ani namítány) vady podřaditelné pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a ani jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací z vyložených důvodů dovolání podané navrhovatelkou zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta první, ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta první a §151 odst. 1 o.s.ř., za stavu, kdy navrhovatelka se svým dovoláním neměla úspěch a odpůrkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2000
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení : Helena Lovíšková