ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1339.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1339/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) P. L. a B) A. L., proti žalovanému J. V., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24C 30/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 1999, č.j. 1 Co 146/99-88, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. dubna 1999, č.j. 24C 30/97-61, zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zdržet se jakýchkoliv tvrzení a zveřejňování informací, že žalobci jsou dlužníci plateb nájmu nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu č. 3, nacházejícího se v 1. podlaží domu v Brně, který je ve vlastnictví S. b. d. D., vzniklých k 30. 9. 1996 a k 31. 3. 1997. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 11. 1999, č.j. 1 Co 146/99-88, potvrdil v napadené části v odst. I. výroku rozsudek krajského soudu, a v napadené části v odst. II. výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozsudek krajského soudu změnil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud druhého stupně přejal jako správná skutková zjištění soudu I. stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, dle kterého nešlo na straně žalovaného o vykročení z rámce plnění úkolů činnosti právnické osoby, což vylučuje pasivní legitimaci žalovaného v této věci. Odvolací soud změnil pouze výrok o nákladech řízení, neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch a náležela mu plná náhrada nákladů prvostupňového řízení ve smyslu ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nabyl právní moci dne 12. dubna 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, podané na poštu 2. května 2000, a to do všech jeho výroků. Jako důvody dovolání uvádí žalobci, že napadený rozsudek má vady uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., že totiž nebyly zjišťovány všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci, t.j. nebyly provedeny potřebné důkazy k těmto okolnostem a že skutková zjištění jež byla podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů a následné právní závěry obou soudů jsou vadné v tom smyslu, že zcela byly pominuty skutečnosti, které byly významné pro rozhodnutí a pro posouzení celé věci z hlediska hmotného práva a jež vyšly v průběhu řízení najevo. V dovolání dále žalobci uvádějí, že oba soudy se při dokazování skutkového stavu zaměřily pouze na skutečnost, zda žalovaný je členem jednoho z orgánů b. d. a na základě tohoto pak dovodily, že žalovaný jednal v rozsahu kompetence tohoto orgánu a jím vykonávané funkce a zcela pominuly, resp. se nezabývaly dalšími rozhodnými skutečnostmi, podstatnými pro posouzení vlastního merita celé věci, jako jsou např. kompetence samosprávy a jejího předsedy, jakož i náležitostmi právních úkonů samosprávy ev. jejího předsedy, vymezené ve stanovách SBD D. atd. Dle názoru žalobců, jsou závěry soudu I. stupně v rozporu se skutečnostmi, které vyšly najevo v průběhu důkazního řízení, neboť žalovaný zjevně neplnil žádný úkol uložený organizační jednotkou družstva resp. družstvem, protože se podle výpovědi žalovaného jedná o běžnou praxi SBD D. Pokud by se jednalo o úkol uložený členskou schůzí samosprávy nebo výboru samosprávy, pak měly být provedeny k této skutečnosti minimálně dva listinné důkazy a to zápisem z členské schůze a zápisem z výboru samosprávy. Dále žalobci zejména uvádějí, že nemohlo jít o oprávněnou kritiku ze strany žalovaného, neboť údajný dluh žalobců byl více než sporný a žalovaný uveřejněním společného příjmení žalobců zcela ignoroval činnost nezávislého státního orgánu, t.j. soudu a zcela bezdůvodně předjímal jeho rozhodnutí, čímž zcela zjevně zasáhl do sféry osobnostních práv žalobců. Dle názoru žalobců žalovaný zjevně překročil své oprávnění jako předseda samosprávy, neboť jak je zřejmé ze stanov SBD v jeho kompetenci je pouze svolávání výboru samosprávy (čl. 95 odst. 1 stanov). Navíc jako předseda samosprávy a člen družstva jednal v rozporu s čl. 66 odst. 1 a čl. 68 odst. 1 věta první stanov SBD. Žalovaný zjevně neplnil a ani nemohl plnit úkoly, uložené mu v tomto případě organizační jednotkou (t.j. samosprávou) a ani příslušným orgánem SBD, neboť takové úkoly, t.j. zveřejňování jmen osob, vůči nímž má SBD „údajné pohledávky", mu ani těmito orgány nebyly uloženy a ani mu nevyplývají ze stanov SBD.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Toto dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. (o čemž bude učiněna zmínka posléze), je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel jiný ( a následně zrušený) rozsudek téhož soudu ze dne 12. prosince 1997 (č.j. 24 C 30/97-23), kdy však odvolací soud především zdůraznil nutnost vést žalobce k odstranění vad návrhu na zahájení řízení, který podle odvolacího soudu trpěl značnou neurčitostí. Kromě toho soud druhého stupně tehdy posuzoval zmíněný rozsudek krajského soudu jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost (nejde tedy o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.). Skutečností dále je, že ze spisu nevyplývá, že by žalobce v průběhu odvolacího řízení, ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, ve smyslu ustanovení §239 o.s.ř. vůbec navrhl, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, soud druhého stupně vyslovil přípustnost dovolání proti takovémuto rozhodnutí.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Zde je nutno poukázat na skutečnost, že již tím, že zde není seznatelný případný návrh žalobce na připuštění dovolání, činí sám tento fakt vyloučeným, aby přípustnost dovolání v označené věci byla založena na základě úpravy obsažené ve zmiňovaném ustanovení §239 odst. 2 o.s. ř.
Povinností dovolacího soudu je však též ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uváděných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.. Tyto vady dovoláním namítány nebyly a ani z obsahu spisu rovněž nebyly zjištěny.
Vzhledem k tomu, že žalobci uvedli ve svém dovolání, že je podávají do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, tedy i do odstavce I. výroku o nákladech řízení, je nutno konstatovat, že podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není přípustné dovolání proti usnesení (to platí i o usnesení případně pojatém do rozsudku), kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, a je proto třeba je jako nepřípustné odmítnout.
Při uvážení vyloženého je proto nutno shrnout, že je zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř, §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 téhož zákona, přičemž ze spisu nebyl zjištěn ani žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř.
Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř., ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková