ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1383.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1383/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců 1. V. H., 2. M. N., 3. J. H., proti žalované firmě Ř., s. r. o., o zaplacení částky 39 196,-- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 70/98, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 1999 čj. 36 Co 32/99-35 a 36 Co 33/99-35, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 platebním rozkazem ze dne 16. 1. 1998, č.j. RO 2438/97-16, zavázal žalovaného zaplatit žalobcům částku 39.196,-- Kč s přísl. Právní moc tohoto platebního rozkazu vyznačil obvodní soud (dne 24. 3. 1998) dnem 10. 2. 1998.
Dne 30. 3. 1998 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručen návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty spolu s odporem proti cit. platebnímu rozkazu. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. 8. 1998, č.j. 25 C 70/98-23, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 2. 1999 čj. 25 C 70/98-30, však tento návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 1999 sp. zn. 36 Co 32/99-35 a 36 Co 33/99-35 změnil výše cit. usnesení tak, že žalovanému se promíjí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 16. 1. 1998, č.j. RO 2438/97-16. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud uvedl, že žalovaný svůj odpor ze dne 4. 2. 1998 proti cit. platebnímu rozkazu správně adresoval Obvodnímu soudu pro Prahu 4, podal jej však u jiného soudu, než kterému byl adresován a byl tímto soudem přijat. Platební rozkaz byl žalovanému doručen 23. 1. 1998. Krajským obchodním soudem v Praze byl odpor přijat 6. 2. 1999, tedy v zákonné patnáctidenní lhůtě k podání odporu. Teprve dopisem z 19. 3. 1998 tento soud přijatý odpor vrátil právnímu zástupci žalovaného. Po zvážení uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný zmeškal úkon mu příslušející z omluvitelného důvodu, přičemž návrh na prominutí zmeškání lhůty podal a spojil se zmeškaným úkonem do patnácti dnů od vrácení odporu krajským obchodním soudem (§58 odst. 1 o. s. ř.). Současně odvolací soud odmítl názor odvolatele, že ve smyslu §104a a §105 o. s. ř. (ve spojení s §218 odst. 2 o. s. ř.) je dán bez dalšího důvod pro prominutí zmeškání lhůty, pokud byl účastníkem podán odpor u nepříslušného soudu.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli účastníci řízení - žalobci 1. až 3. (dále jen „dovolatelé\"), zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), splňujícím předepsané náležitosti (§241 odst. 2 o. s. ř.), kterým navrhli zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dovolání poukázali na ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., z nějž dovodili přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku a odůvodnili jej nesprávným právním posouzením věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). V dalším pak s poukazem na ustanovení §172 odst. 1, §174 odst. 2, odst. 3 a §58 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení §16 odst. 1, odst. 2 a §24 odst. 1, odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyslovují nesouhlas s tím, že údajnou chybu sekretářky právního zástupce žalovaného, v důsledku níž byl odpor zaslán nepříslušnému soudu, hodnotil odvolací soud jako omluvitelný důvod zmeškání lhůty. Z citovaných ustanovení zákona o advokacii mají odvolatelé za zřejmé, že v souvislosti s výkonem advokacie advokát odpovídá i za jednání svých zaměstnanců, t.j. včetně sekretářky a této odpovědnosti se nemůže zprostit poukazem na to, že odpor proti platebnímu rozkazu nemohl být podán včas u příslušného soudu proto, že chybou sekretářky byl zaslán k jinému než příslušnému soudu. Advokát se v takovém případě odpovědnosti nezprostí, protože takovému pochybení mohlo být zabráněno při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. V té souvislosti kladou otázku, jak může být chyba sekretářky při odeslání odporu hodnocena jako omluvitelný důvod zmeškání lhůty (§58 odst. 1 o. s. ř.), když podle zákona o advokacii pochybení sekretářky nezbavuje advokáta odpovědnosti za škodu vzniklou klientovi. Dále rozvíjejí spekulativní úvahy, jak by odvolací soud věc posuzoval, kdyby k podobné situaci došlo až po 6 měsících či roce, případně by odpor nepříslušným soudem nebyl vrácen vůbec, nebo kdyby platební rozkaz byl již exekučně vykonán. Odvolatelé mají zato, že rozhodnutím odvolacího soudu byl narušen princip právní jistoty a relativizována právní moc soudního rozhodnutí. Konečně v dovolání se naznačuje úmyslné jednání ze strany právního zástupce žalovaného směřující k prodloužení soudního řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně (§238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přezkoumal napadené usnesení z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, t.j. důvodu tkvícího v nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Vady uvedené v ustanovení §237 o. s. ř., které jsou dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., k nímž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, byť nebyly výslovně vytknuty a jiné vady řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), jako způsobilý dovolací důvod, pokud tyto vady mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, dovolateli tvrzeny nebyly a dovolací soud je nezjistil.
Aby bylo možno uznat dovolání důvodným ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., muselo by být zřejmé, že dovolací soud se při aplikaci práva na posuzovanou věc dopustil omylu, jímž se v této souvislosti rozumí omyl v použitém právním předpise, nebo nesprávný výklad právního předpisu, jinak správně aplikovaného.
V projednávané věci soudy obou stupňů při posuzování důvodnosti návrhu žalovaného na prominutí zmeškání lhůty vycházely shodně z ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. (Soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.). Oba soudy přitom vycházely ze skutkového stavu, který nebyl nikým zpochybněn, t.j. že žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu dne 6. 2. 1998, byť správně adresovaný Obvodnímu soudu pro Prahu 4, údajně vinou sekretářky právního zástupce žalovaného, u Krajského obchodního soudu v Praze, kde tento odpor bez jakéhokoli úkonu ze strany nepříslušného soudu ležel až do 19. 3. 1998, kdy byl s průvodním dopisem č.j. Nc 7080/98-5 vrácen právnímu zástupci žalovaného (ten jej obdržel 25. 3. 1998) a že 30. 3. 1998 podal žalovaný u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na prominutí zmeškání lhůty spolu s odporem proti platebnímu rozkazu.
Jednu a tutéž skutečnost soud prvního stupně nepovažoval za omluvitelný důvod ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř., naproti tomu odvolací soud ji jako takový hodnotil. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení pak vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se byl odvolací soud dostal při aplikaci zmíněného ustanovení do jakýchkoli interpretačních potíží, a že by proto zmíněné ustanovení nesprávně vyložil. Srovnávání ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. a §16 odst. 1, odst. 2 a §24 odst. 1, odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, které v dovolání dovolatelé učinili, považuje v této souvislosti Nejvyšší soud za nepřípadné. Nelze totiž klást rovnítko mezi odpovědností advokáta za škodu, kterou způsobí svému klientovi (třeba nedbalostí svého pracovníka) a posouzením toho, zda takovou nedbalost lze z hlediska §58 odst. 1 o. s. ř. považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty, tedy v souvislosti s úkonem, který nemá bezprostřední vliv na rozhodnutí ve věci. Za přiléhavou nelze považovat ani argumentaci dovolatelů o podobnosti případu řešeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 54 Co 317/98, kdy tento soud zmeškání lhůty neprominul, neboť v uvedené věci šlo o tvrzení advokáta, že se nedozvěděl o uložení písemnosti na poště, když údajně mu poštovní schránku vykrádají děti.
Z vyložených důvodů je zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nelze z hlediska právního posouzení věci pokládat za nesprávné. Proto Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podané dovolání žalobců zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta první o. s. ř., ve spojení s ustanoveními §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta první a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobci neměli se svým dovoláním úspěch a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2000
JUDr. František D u c h o ň , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová