ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1443.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1443/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci navrhovatelky M. D., zastoupené advokátkou, proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o zvýšení plného invalidního důchodu pro částečnou bezmocnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Ca 234/98, o dovolání navrhovatelky, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2000, č.j. 2 Cao 200/99-26, takto:
I. Dovolání navrhovatelky se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatelky potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 1998, č.j. 47 Ca 234/98-11, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení z 9. 7. 1999, č. 415 219 755, kterým byla zamítnuta její žádost o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost, protože nesplňuje podmínky ustanovení §70 zákona č.100/1988 Sb. Podle lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení v Praze 10 ze dne 18. 6. 1998 není ani částečně bezmocná, neboť při nezbytných životních úkonech nepotřebuje dlouhodobě pomoc jiné osoby.
Podaným dovoláním dovolatelka žádala napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, protože se domnívala, že došlo k nesprávnému posouzení jejího návrhu jak skutkově tak právně. Tvrdila, že odvolací soud její oprávněný nárok na zvýšení plného invalidního důchodu pro částečnou bezmocnost posoudil nesprávně. Byla přesvědčena, že s ohledem na její trvale nepříznivý zdravotní stav, zejména v souvislosti s amputací akra levé horní končetiny, splňuje kritéria pro částečnou bezmocnost, protože má značné obtíže při provádění téměř všech běžných úkonů nutných pro život.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) řádně zastoupeným advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s.ř.
Nejvyšší soud věc projednal bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst.1 o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.: toto ustanovení přípustnost dovolání spojuje proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatelka příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s ř. však z obsahu spisu nevyplývají a navrhovatelkou ani nejsou tvrzeny.
V projednávané věci navrhovatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
Ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak (z jiných než ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. uvedených důvodů) dovolání nebylo přípustné. Předpokladem pro vyslovení přípustnosti dovolání je, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodne-li se odvolací soud tímto způsobem založit přípustnost dovolání, musí toto své rozhodnutí vyjádřit ve výroku svého potvrzujícího rozsudku.
V daném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil (a navrhovatelka ani takový návrh před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nepodala). Nakolik odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen (§238 odst.1 písm. b/ o. s. ř. ) mohlo být dovolání přípustné jen za předpokladu, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. , což nebylo zjištěno.
Protože rozsudek odvolacího soudu není postižen vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s. ř. a z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Námitky dovolatelky představují dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm. d/ o.s.ř., ke kterému by mohl dovolací soud přihlédnout jen u přípustného dovolání ( podle §238 a §239 o. s.ř. ), což splněno není, proto dovolací soud - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolání navrhovatelky odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.4, věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1, věty první, o. s. ř. , neboť navrhovatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a odpůrkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2000
JUDr. Julie Muránská, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová