ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1676.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1676/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K. proti žalované J. K., o zúžení společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích, pod spisovou zn. 8 C 627/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. dubna 2000, č.j. 5 Co 915/2000-60, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. dubna 2000, č.j. 5 Co 915/2000-60, se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení celkem 825,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 25.11.1999, č.j. 8.C 627/99-35 ve znění opravného usnesení ze dne 28.1.2000, zúžil společné jmění žalobce a žalované až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady řízení.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci, žalobce jen do výroku o náhradě nákladů řízení, protože se sám výslovně nároku na náhradu nákladů řízení vzdal. Pro případ, že by odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, navrhla žalovaná, aby odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil přípustnost dovolání pro posouzení použitelnosti §3 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) na ustanovení §148 odst. 2 obč. zák., v čemž spatřuje otázku zásadního významu.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 18. dubna 2000, č.j. 5 Co 915/2000-60 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé a změnil pouze jeho výrok o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl, že v dané věci dovolání nepřipouští a vyslovil žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovolání nepřipustil, neboť dospěl k závěru, že obecně nelze vyloučit aplikaci ustanovení §3 obč. zák. na ustanovení §148 odst. 2 obč.zák., které má kogentní povahu, avšak v dané věci neshledal důvody pro jeho použití.
Proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen dovolatelka) dovolání, ve kterém navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelka odůvodnila odkazem na skutečnost, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, ačkoli se jedná o věc zásadního právního významu (§239 odst. 2 občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.). Co se týká důvodnosti, dovolatelka požaduje posouzení otázky, zda podání žaloby ve smyslu §148 odst. 2 obč. zák. je či není v rozporu s dobrými mravy dle ustanovení §3 odst. 2 obč. zák. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že dobré mravy v této souvislosti porušeny nebyly, v tomto bodě se podle dovolatelky mýlí a v důsledku toho pak je jeho rozhodnutí nesprávné.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto a požadoval přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Po zjištění, že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §241 odst. l o.s.ř., že je podané ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože dle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Dovolatelka se žádné konkrétní vady dle uvedeného ustanovení nedovolává a dovolací soud existenci takové vady z obsahu spisu nezjistil. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř.).
Podle §238 odst. 1 o.s.ř. dovolání rovněž není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím (ve věci samé) a nejedná se o situaci, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodoval v dané věci jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem soudu odvolacího.
Daná věc nesplňuje ani podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání z důvodu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, nevyslovil.
Zbývá tedy posoudit, zda daná věc nesplňuje podmínky stanovené v §239 odst. 2 o.s.ř., podle kterého, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Znamená to, že dovolací soud posuzuje jako otázku předběžnou, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam má.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není již založena tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro jeho rozhodnutí ve věci zásadní význam. Tento, po právní stránce zásadní význam, musí rozhodnutí odvolacího soudu současně mít i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, mající obecný dopad na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t.j. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, t.j. případ, kdy rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud v konkrétním případě řešil otázky, které nečiní jeho rozhodnutí tak právně významným jak předpokládá ustanovení §239 o.s.ř.
Lze souhlasit s názorem žalobce, uvedeným ve vyjádření k dovolání, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nemůže zákonem zakotvené právo měnit, nebo jej dokonce rušit. Jestliže tedy žalobce získal oprávnění k podnikatelské činnosti, má právo navrhnout, aby soud zúžil společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Pokud občanský zákoník stanoví, že soud zúží společné jmění manželů tehdy, jestliže jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti, je na zúžení společného jmění manželů právní nárok, a soudu nezbude, než žalobě vyhovět. Smyslem ustanovení §148 odst. 2 o.z. je upravit režim společného jmění manželů tak, aby byla rodina podnikatele chráněna před případnými riziky jeho podnikání na straně jedné a aby podnikateli byla dána možnost operativního nakládání s individuálním majetkem na straně druhé.
Pokud jde o vztah ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. k ustanovení §148 odst. 2 obč. zák., je možné souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obecně je možné posuzovat jakýkoli právní úkon, tedy i podání žaloby na zúžení společného jmění manželů (i přes kogentnost ustanovení §148 odst. 2 o.z.), zda je či není v souladu s dobrými mravy. V dané věci však dovolací soud dospěl k závěru, že oprávněné zájmy dovolatelky jsou dostatečně chráněny ustanoveními zákona o rodině.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval důvodností a nařizoval jednání, dovolání odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), protože směřuje proti rozsudku odvolacího soud, proti kterému žádné ustanovení o.s.ř. dovolání nepřipouští.
Dovolatelka neměla v dovolacím řízení úspěch, takže žalobci vzniklo ve smyslu §146 odst. 2, věty prvé, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání), ve výši 750,- Kč a z paušální náhrady ve výši 75,- Kč (vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem 825,-Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2000
JUDr. František D u c h o ň , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová