ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1742.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1742/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně, JUDr. Josefa Rakovského, JUDr. Julie Muránské a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce - T. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. Š., zastoupenému advokátkou, o uveřejnění tiskové opravy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 44/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 1999, č.j. 1 Co 96/99 - 53, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. června 2000, č.j. 1 Co 96/99 - 79, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 1999, č.j. 1 Co 96/99 - 53, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. června 2000, č.j. 1 Co 96/99 - 79, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 1999, č.j. 34 C 44/99 - 38, uložil žalovanému uveřejnit do osmi dnů od právní moci rozsudku tiskovou opravu ve znění: \"Dne dvanáctého února 1999 náš deník uveřejnil článek \"Firmy dluží na pojištění miliardy korun\". V uvedeném článku jsme se dotkli dobrého obchodního jména společnosti T. K. - OS, s.r.o., neboť jsme psali o strojírenském podniku T. K. jako o velkém dlužníkovi sociálního pojištění, který je v konkursu. Tímto podnikem jsme mínili společnost T. K., a.s., nikoliv společnost T. K. - OS, s.r.o.\" Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně v tomto případě rozhodl s přihlédnutím k ustanovením §19 a §20 zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích (dále jen \"tiskový zákon\"). Za skutková zjištění pak vzal mimo jiné skutečnost, že žalobce dopisem datovaným dne 19.února 1999 adresovaným žalovanému jako šéfredaktorovi deníku M. f. D., reagoval na článek uveřejněný ve zmíněném deníku dne 12. února 1999 pod titulkem \" Firma dluží na sociálním pojištění miliardy korun\". Na závěr tohoto dopisu požádal v souvislosti se zmíněným článkem mimo jiné o uveřejnění tiskové opravy. Soud dospěl k závěru, že výzva žalobce k publikaci tiskové opravy byla podána ve lhůtě stanovené tiskovým zákonem, kdy i příslušná žaloba v této věci byla podána u soudu ve lhůtě určené tímto zákonem. Pokud byla v článku zmínka o firmě T. K., šlo podle soudu o zkreslující údaj, protože vzhledem názvu žalobce (T. K. - OS, s.r.o.) a (firmy) T. K., a.s., mohla být tato informace kýmkoliv vztáhnuta, jak na tu firmu, o které byla informace publikována, tak na žalobce. Ve výzvě žalobce k uveřejnění tiskové opravy, kterou žalovaný obdržel, bylo pak jasně uvedeno, jaká informace je zkreslující, jakým způsobem se mohla dotknout dobrého jména žalobce a za těchto podmínek, kdy nebyly důvody pro odmítnutí podle ustanovení §19 odst. 2 tiskového zákona, měl šéfredaktor povinnost kontaktovat žalobce a zkonzultovat s ním text tiskové opravy. Podle soudu text tiskové opravy, tak jak (v žalobě) požadoval žalobce, obsahově odpovídá výzvě k publikaci tiskové opravy, text odpovídá účelu zákona, poskytuje čtenáři pravdivou informaci a odstraňuje původní zkreslující údaj.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 1999, č.j. 1 Co 96/99 - 53, změnil zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění výroku ve věci samé odvolací soud zdůrazňuje především ustanovení §19 odst. 1 tiskového zákona. Dále pak konstatuje, že z obsahu dopisu žalobce ze dne 19. února 1999 adresovaného žalovanému zjistil, že se v něm odkazuje na ustanovení §19b odst. 3 občanského zákoníku, je požadováno přiměřené zadostiučinění formou zveřejnění pravdivého článku o žalobci a je požadována tisková oprava, aniž by bylo navrženo její znění. Soud druhého stupně zde uzavřel, že proto nesdílí závěr soudu prvního stupně, že byly v dané věci splněny všechny nutné předpoklady pro uplatnění práva na bezplatné uveřejnění opravy nepravdivých či pravdu zkreslujících údajů, neboť podle zmíněného ustanovení tiskového zákona mezi tyto nutné předpoklady patří i návrh znění požadované opravy. Rozsudek vrchního soudu nabyl právní moci dne 15. listopadu 1999.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 9. prosince 1999 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Odvolacímu soudu výslovně vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. namítá tak, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel na právním rozboru ustanovení §19 tiskového zákona dokládá svůj závěr, podle něhož návrh znění požadované tiskové opravy není možno považovat za esenciální podmínku pro uveřejnění tiskové opravy. Nadto připomíná, že přesnou formulaci znění požadované tiskové opravy obsahovala žaloba podaná žalobcem v této věci. Odkazuje též na ústavněprávní vazby, jež se podle jeho názoru při řešení této otázky naznačují.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil svým podáním ze dne 17. března 2000, v němž namítl, že žalovaným uplatněný dovolací důvod není dán a proto požaduje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. V odůvodnění tohoto vyjádření vyvrací jednotlivé dovolací výtky dovolatele a vyslovuje nesouhlas s žalobcem podaným výkladem ustanovení §19 tiskového zákona.
Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání i z obsahu soudního spisu vyplývá, že dovolání vychází z možného případu přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z dovolání dále vyplývá, že dovolatel vytýká rozhodnutí odvolacího soudu vady podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání je třeba v zásadě plně přisvědčit, takže z tohoto pohledu nelze považovat napadené rozhodnutí za správné (§249b odst. 1 o.s.ř.).
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. neuvedl a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Je proto nutno si uvědomit, že tento dovolací důvod předpokládá, že rozhodnutí odvolacího soudu je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud v zásadě vzal za základ svých právních úvah ustanovení §19 odst.1 tehdy platného tiskového zákona, podle něhož byl-li v hromadném informačním prostředku uveřejněn nepravdivý nebo pravdu zkreslující údaj, který se dotýká cti občana nebo dobrého jména organizace, vědecké nebo kulturní instituce, anebo který se týká činnosti státního orgánu, může občan, organizace, instituce nebo státní orgán nejpozději do dvou měsíců po uveřejnění písemně žádat šéfredaktora o bezplatné uveřejnění opravy a navrhnout její znění. Zde odvolací soud dospěl k závěru, že z tohoto ustanovení vyplývá, že mezi nutné předpoklady uplatnění práva na bezplatné uveřejnění opravy nepravdivých nebo pravdu zkreslujících údajů je i (příslušný) návrh znění požadované opravy, kdy při absenci takového návrhu (v souvislosti s žádostí o opravu), nejsou dány předpoklady pro uplatnění tohoto práva.
V posuzované věci se tak jeví nezbytným zodpovědět dvě základní otázky. Jde především o to, zda bylo ve smyslu zmíněného ustanovení nezbytné se samotným návrhem informací dotčeného subjektu na opravu nepravdivého údaje spojovat i konkrétní znění takové opravy, a dále, jaké náležitosti musela žádost o opravu nepravdivého nebo pravdu zkreslujícího údaje splňovat.
S odvolacím soudem lze v zásadě souhlasit, že s ohledem na znění ustanovení §19 odst.1 tehdejšího tiskového zákona bylo nezbytné, aby dotčený subjekt v souvislosti s žádostí o opravu nepravdivého nebo pravdu zkreslujícího údaje navrhl též znění požadované úpravy. Na této skutečnosti nemění nic ani to, že ustanovení §19 odst.3 zmíněného zákona ukládalo samotnému šéfredaktorovi mimo jiné povinnost zajistit, aby znění opravy a způsob jejího uveřejnění bylo předem dohodnuto s žadatelem o opravu, když v případě, že k dohodě nedojde se předpokládá rozhodnutí soudu podle §20 téhož zákona. Skutečností ovšem současně také je, že ustanovení §19 odst.1 tehdejšího tiskového zákona nestanovilo žádné další formální předpoklady, pokud se týče vlastní žádosti o opravu nepravdivého nebo pravdu zkreslujícího údaje, což se ve své podstatě týká i požadovaného návrhu na znění opravy. Především tedy nebylo např. stanoveno, že by jak žádost o opravu tak vlastní návrh znění takové opravy musely být např. součástí téže listiny anebo, že by kromě písemné formy měly být splněny další předpoklady. Vzhledem k tomu, že podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod jsou zaručeny svoboda projevu a práva na informace, kdy tak každý má mimo jiné právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu, je mimo jiné patrný vzájemně svázaný vztah práva šířit informace (rozuměj informace reprodukující pravdivé skutečnosti) a práva svobodně informace vyhledávat a přijímat. Z toho lze dovodit, že institut tiskové opravy ve smyslu ust. §19 násl. tiskového zákona bylo nutno posuzovat i tak, že zajišťoval nejen právo subjektu, jehož se uveřejněný nepravdivý nebo pravdu zkreslující údaj týkal, domoci se opravy takového údaje, ale současně byl tento institut významný z hlediska požadavku poskytovat veřejnosti pravdivé informace. Z tohoto pohledu je proto nezbytné posuzovat i zákonný předpoklad, že dotčený subjekt písemně navrhne znění příslušné opravy, když za významné je třeba považovat pouze to, zda takový návrh byl šéfredaktorovi doručen - byť např. ve formě dotčenou osobou podané žaloby. S ohledem na ústavní a zákonné povinnosti šéfredaktora tak totiž bylo možno usuzovat, že byl dán podklad k tomu, aby šéfredaktor projednal navrhované znění opravy s dotčeným subjektem ve smyslu ust. §19 odst.3 tehdy platného tiskového zákona.
Protože odvolací soud plně takto věc neposoudil, nezbývá, než toto jeho rozhodnutí kvalifikovat jako spočívající na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelem uplatněného důvodu dovolání nelze dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Praze
pokládat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení (§243b odst.2 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková